ŠUMAVSKÝ ČAS VÁNOČNÍ: Na Boží hod dříve musela být na stolech jablka, jejich červená barva značí život
Vánoční čas šumavský na přelomu 19. a 20. století. Doba tradičních zvyků, u kterých naši předkové věřili, že mají čarovnou moc.
Vánoce, svátky lásky a míru! Komu by se vzpomínky tichého dětského štěstí nepojily s těmi svátečními dny! V každém kraji, ba snad v každičkém místě se dědí z generace na generaci až do našich časů osobité vánoční zvyky a obyčeje z dob našich praotců.
Na dnešek připadá Boží hod vánoční, první a pro křesťany nejdůležitější vánoční den, kdy se oslavuje narození Ježíše Krista. Na připomínku příchodu přislíbeného Mesiáše se v kostelích stavějí betlémy, tradiční jsou také vánoční hry, připravované většinou jako pásmo scén z příběhu o Ježíšově narození a koled. Tento svátek se nese ve znamení klidu, rozjímání a rodinných návštěv.
Památka narození Páně se slavila 25. prosince zpočátku jen v Římě, od 7. století se oslava stala součástí liturgie celé západní církve. Východní církev světila od 4. století slavnost Epifanie neboli “slavné zjevení se Božího Syna v těle”. Tento byzantský svátek Narození Páně připadal na 6. ledna.
Název Boží hod vánoční vznikl zřejmě proto, že v tyto dny věřící častěji navštěvovali kostely a přistupovali četněji ke svatému přijímání – slavili tedy “duchovní hody”. Také na stole se objevovala hojnost různorodých pokrmů a každý se mohl najíst do sytosti. Křesťanská církev jej stanovila na tento den, aby vytvořila protiváhu starší tradici, související se zimním slunovratem. Kristus tu symbolizuje slunce křesťanské, přinášející naději a nový život.
Na Boží hod se nepracovalo, dokonce se nestlala ani lůžka a nikde nesmělo viset žádné prádlo, protože by to mohlo znamenat neštětí do domu.
Na Šumavě byl Boží Hod vánoční je považován za obzvláštní svátek, svatý den. Na Boží hod dříve musela být na stolech jablka. Jejich červená barva totiž představuje krev, a tedy život. Téměř nikdy také nechyběly luštěniny, hlavně hrách a čočka, které během vaření nabývají na objemu, a proto symbolizují hojnost. A dále? Med, který znamená zdraví, nebo ořechy, jež jako „mnohostní“ plodina zase značí bohatství.
Muži chodí na ranní mši v černých nebo tmavých šatech, ženy mnohdy v sametu či hedvábí. Na velkou mši svatou se i mladí dostaví ve svátečních, často nových oblecích. Na oběd nesmí toho dne chybět slavnostní pečeně či “Hammerfleisch” (šunka). Odpoledne se obyvatelé farní osady sejdou v kostele znovu ke svátečním nešporám, k odpolední či podvečerní pobožnosti. Poté se ti, kdo už dříve vešli ve stav manželský, muži se svými polovicemi, nakrátko zastaví v místním hostinci. Jít do hospody večer toho svátečního dne by bylo pro počestné venkovany hrubým znesvěcením Vánoc.
Stará Šumava se sestávala převážně z malých osad a samot. Pokud už stálo nějaké městečko, byly jeho domky většinou roztroušeny po okolních svazích či podél hlavní cesty. Když je člověk dítětem, s nevěřícným úžasem poslouchá, jak Vánoce prožívali jeho rodiče – vždyť to bylo tak dávno!
S podobným zaujetím poslouchal malý Karel Klostermann vyprávění svého otce: „Za svých studentských let jsem se jednou na Vánoce ubíral z Klatov do svého domova za Srním. Poslední třetina cesty byla neschůdná, pěšiny jedva znatelné, místy krkolomné, chůze po nich byla spojena s nebezpečím života. Ale já se toho nehrozil, bylo to, jako by mne provázel týž anděl boží, jenž přivedl tři krále z dalekého východu do betlémské salaše. Ten ráj boží nesl jsem si v srdci po veškeru tu dlouhou pouť k rodnému domu, k dobré, prosté, drahé své matičce, která mne očekávala, chystajíc Štědrý večer.“
Darem největším bylo samo narození Spasitele. Karel Klosterman v povídce „Co Nový rok nadělil dědečkovi“ popisuje sousedy, kteří vzpomínají na své blízké, od nichž je dělí zrovna napadané spousty sněhu: „Copak tam asi dělají?“ tázal se snad dvacetkrát spíše sám sebe než staré hospodyně, která nevrlá, mrzutá nedávala žádné odpovědi, posléze však přece prohodila: „Nu, co by tam dělali? – Švestkovou omáčku jedí!“ Jindy spisovatel vtělil do své povídky „Vánoce“ děsivé zkušenosti svého otce, šumavského lékaře, který byl právě na Štědrý den kvůli sněhové bouři uvězněn v horské chatrči spolu se svým umírajícím pacientem.
Opravdu to nebývala žádná idyla. A protože Klostermannovi později žili v blízkosti různých pánů a sám spisovatel velmi tíhl k románské kultuře, objevují se pak v dospělosti našeho spisovatele na vánočním stole pravidelně nadívaní šneci. Vánoční zvyky se zkrátka postupně mění, avšak jejich poselství zůstává. Jen kdysi bývaly na Šumavě Vánoce velmi intenzivním prožitkem. Vždyť na horských zápražích často koledovala s životem i smrt. Ale tak to ostatně jde od počátku lidských dějin.
Zdroj: Ondřej Fibich
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora