ŠUMAVSKÝ ČAS ADVENTNÍ: Svatý Mikuláš na cestě k vám.Světec vzpomíná na své...

ŠUMAVSKÝ ČAS ADVENTNÍ: Svatý Mikuláš na cestě k vám.Světec vzpomíná na své putování po Šumavě

Na šumavských svazích už leží sníh a mrazivě věje vítr z Čech nad lesním krajem. Idylický čas očekávání Vánoc, šeravý advent…

S požehnáním a dary putovával jsem každoročně v předvečer 6. prosince zimavým soumrakem. Má postava je zjev tak živoucí jako málokterý v kruhu světců. Ze tmy chladné noci vstupovával jsem do hřejivého jasu Vašich jizeb. Ti malí se chvěli posvátnou bázní, když pes ve dvoře zaštěkal a ohlašoval můj příchod. Ti velcí mne očekávali jako nějakého důvěrného přítele z mládí.

A tak jsem stál i před Tvými dveřmi a překračoval práh se starým pozdravením: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus“ na rtech. Tys mi odpovídal jako dobrému hostu: „Až na věky věkův. Amen.“ Přistupoval jsem k Vašemu stolu i krbu a modlitba Tvých dětí mi zněla vstříc jako píseň na přivítanou. Vedle pochvaly a pokárání pro ty malé měl jsem vždy i mnohé vážné slovo pro ty velké. Tak jsem stál mezi Vámi, rozděloval jablka a ořechy, na hlavě biskupskou mitru a v ruce biskupskou berlu a Vy jste seděli jeden při druhém na lavici u kamen a byli jste mi pozorným publikem. Mnohý z Vás se mě nebál optat po smyslu mého příchodu. Tu jsem neotálel vyprávět Vám podrobněji o svém životě.

Narodil jsem se ve městě Patara v Malé Ásii. Můj otec se jmenoval Epifanius, moje matka Johanna. Bůh mne daroval mým rodičům v květu jejich mládí. Dali mi jméno Mikuláš, tj. „jas svého lidu“. Když jsem trochu vyrostl, stranil jsem se zábav jiných svých vrstevníků, vyhledával jsem samotu a věnoval jsem se horlivému studiu Písma svatého. Setrvával jsem často v noční modlitbě, týral jsem své tělo a unikal radostem tohoto světa. Když můj otec a moje matka zemřeli, začal jsem přemýšlet o tom, jak bych mohl s velkým bohatstvím, které mí rodiče po sobě zanechali, naložit ke chvále Boží a ku prospěchu lidí trpících nouzí.

Bůh chtěl, aby se stalo takto: v mém rodném městě žil jeden soused, který byl chudý a který měl tři dcery. Ty chtěl ve své nouzi dát na pospas veřejnému hříchu, aby mohl z výnosu jejich smilnění žít. Když jsem se o tom doslechl, vyděsil jsem se a šel jsem tam, v šátku zavázánu hroudu zlata, kterou jsem za noční tmy hodil tajně tomu nuzákovi do okna a nepoznán odtud odešel. Když nadešlo jitro, nalezl onen muž to zlato, děkoval Bohu a vystrojil za ně svatbu nejstarší ze svých tří dcer. Nedlouho poté jsem učinil za noci totéž co předtím. Když ten chuďas opět nalezl takové množství zlata, velebil Boha z celého srdce a předsevzal si od té doby bdít na stráži, aby vypátral dobrodince, poskytujícího mu pomoc v nouzi. Krátce nato jsem vhodil do domu dvakráte tolik zlata a jeho pád muže probudil ze spánku, jenž ho přemohl. Spěchal za mnou a volal, abych zastavil a dal mu spatřit svou tvář. Opravdu mě dohonil a poznal mne. Padl přede mnou na kolena a chtěl mi líbat nohy. Zabránil jsem mu v tom a poručil mu, aby mé činy v jeho prospěch ponechal v tajnosti, dokud bude živ.

Zůstal jsem chudým a vyobcovaným přátelsky nápomocen, a to i poté, když mne Pán povolal za pastýře svého stáda v Myře. „Vyznačoval se obzvláštní dobročinností“ – více o mně mohli kronikáři sotva říci. Lid však nezapomněl, kdo mu prokázal lásku a milosrdenství. Tak žiju dál v lidské paměti jako dobrý biskup až po Vaše dny. Legendy kolem mé osoby kvetou jako výraz vděčné úcty. Zázrak za zázrakem dává zbožné víře Pán konat skrze mne. Na dálku jsem zachránil nespravedlivě odsouzené před katovským mečem, vyvedl rybáře z mořské bouře, vrátil uloupeného jinocha nazpět do otcovského domu. Tři zavražděné školáky jsem probudil opět k životu. V době hladové nouze jsem přiměl konvoj lodí s obilím, aby zamířil k přístavu v Myře. Neodepřel jsem nikomu utlačovanému svou pomoc.

Když jsem v roce 343 zemřel, plakalo pro mne mnoho lidí jako pro svého otce a dobrodince. V roce 1087 ve víru tureckých válek zachránili námořní obchodníci mé tělo ze sarkofágu v Myře a přepravili je do Bari v jižní Itálii . Od té doby má úcta strmě vzrostla i na Západě. Stal jsem se patronem mořeplavby, obchodníků na cestách, střelců, kolonistů a chudinských špitálníků, také ochráncem manželství. Všechny vandrovní cesty středověku jsou lemovány mikulášskými kostely a kaplemi.

Proč Vám vyprávím o svém životě? To proto, abych i Tebe podnítil svým příkladem k následování. Mezi námi žijí lidé v duchovní i tělesné nouzi. Byl jsem častokrát tázán, zda jsou ještě dnes nějací chudí a kde je hledat. I dnes platí ještě slovo Páně: „Chudé tu budete mít vždycky…“ . Pomysleli jste na to vůbec někdy? V Tvé nejtěsnější blízkosti snad žije člověk, který čeká na Tvé obdarování, ještě více však na Tvé přátelské slovo nebo na Tvou vlídnou útěchu. Ti lidé šli kdysi jako my za svou denní prací a zvládali svůj život, dokud různými jeho zvraty nezchudli a nezůstali sami. Stydí se za svou nouzi a vyhýbají se veřejné pozornosti i lidem, kteří je bez jakéhokoli porozumění míjejí. Musíš po nich pátrat, chceš-li takovým zahanbeným ubožákům pomoci. Jinak se může stát, že také Ty přejdeš bez nejmenšího tušení kolem jejich bídy!

Dá se vůbec změřit, co znamená jeden soucitný pohled pro toho, kdo v sobě nese skrytou bolest? Často narážím na lidi, které jediný chybný krok vyloučil z Vašeho společenství. Být vyloučen bolí dvakrát! Jak jen umějí lidé často tak lehce soudit lidské, až příliš lidské selhání! Nesuď proto s pyšnou důstojností zbloudilého bratra! Neznáš břímě, které naň život naložil. Nikdo z nás neví, co už možná vytrpěl ze studu a z lítosti nad svým pochybením. Ti staří mezi námi se cítí osamělí a zapomenutí. Měj pro ně proto přátelský pozdrav, milé slovo či vlídný dotaz. Jaké by to bylo, kdybys tu a tam mohl za ně něco obstarat, někam dojít či něco zařídit, čeho jsi Ty příležitostně schopen a jim to dá velkou námahu nebo je jim to jen na obtíž.

Těšilo by mne, kdyby v tento tichý adventní čas, kdy se všude všechno chystá na příchod Páně i otevřelo co možno nejvíce srdcí a darujících rukou. Byl bych šťasten, kdybych se doslechl, že tu a tam zazářily radostí oči nějaké staré matičky či nějakého vetchého staříka, poněvadž je potkala lidská dobrota a laskavost. „… Cokoli jste udělali pro nejmenšího z těchto mých bratrů…“. Ty to víš! Než se nyní má stopa opět ztratí v noční tmě, dej se přimět k tomu, abys dobře připravil své srdce pro nadcházející vánoční svátky. Vyhni se rámusu a hledej ticho! Využij tichých adventních dnů, abys byl i Ty připraven – „neboť Pán je blízko!“

Následuj mého příkladu a buď ve své lásce k bližnímu skrytým sv. Mikulášem. Touto výzvou nastal pro mne opět čas odejít. Čas naléhá, poněvadž jsem tohoto večera všude toužebně očekáván. Pozorně jste mi naslouchali a každý si mohl vyvodit z mých vyprávění o bezcitnosti, závisti a nuzotě starých časů, že jste něco takového sdostatek zažili i ve Vaší době. Vyšel jsem tedy z Vaší teplé jizby opět ven do tmy zimní noci, zanechávaje za sebou dary a útěchu. Dlouho ještě můžete tohoto večera sedět pospolu. Zvenka slyšet dosud psí štěkot, než by se už měl rozhostit noční klid. Světla v oknech však přece jen postupně hasla a jen ve snech dětí stanul znovu světec se zlatou mitrou a biskupskou berlou.

Ten pak na zavátých cestách těžce kráčel vysokým sněhem vstříc té poslední šumavské samotě…

Zdroj: Glaube und Heimat, 1959, s. 906-907 Franz Reichersdörfer, Jan Mareš

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

Komentáře

komentářů