STARÁ ŠUMAVA: Svátek sv. Martina je spojen s významným lidským gestem –...

STARÁ ŠUMAVA: Svátek sv. Martina je spojen s významným lidským gestem – soucitem, laskavostí a schopností se dělit

Krásné podzimní tradice našich předků se bohužel částečně nebo úplně vytrácejí. Proto je velmi užitečné si je připomínat, případně snažit se alespoň nějaké ty střípky zachránit.
Svátek svatého Martina byl důležitým dnem v životě čeledníků a děveček, neboť zpravidla v tento den většina z nich měnila službu a dostávala za svou práci mzdu. Někteří smlouvu s hospodářem prodloužili a ti ostatní odcházeli za lepší službou. Obce si sjednávaly obecního pastýře, ponocného, kováře, hajného.

Takový odchod ze služby spojený s obdržením peněz býval důvodem k pořádné oslavě. Mnozí tak propili a projedli svou celoroční mzdu během jednoho dne bez ohledu na to, zda již měl zajištěno nové místo nebo ne. S oslavou byl spojen nadměrný hluk a následovně i řádění čeledi. Chlapci s velkým kravským zvoncem zavěšeným na krku chodí na den svatého Martina dům od domu a práskají bičem, až uši zaléhají. Drmolí přitom jakousi říkanku, dostávají odměnou peníze a sladkosti.

V listopadu vrcholí ponuré dny, jen co odezní dušičkový čas, začne se ještě více prohlubovat, tiché rozjímání přírody. Přírodu už jen občas zalije svým světlem laskavé podzimní slunce, kterého ubývá, aby se příroda mohla uložit ke spánku. S vnitřním klidem přemýšlíme nad otázkami rychle utíkajícího mládí a naše duše se podivuje nad chaosem někdy veselých a jindy temných otázek, honících se nám hlavou. Je to začátek chladného zimního času – na svatého Martina kouřívá se z komína – závěr zemědělského roku a konec sklizně.

Lidé přinášeli v průvodu desetinu své úrody, obilí, ovoce, dobytek i drůbež ke zdanění. Světla venku ubývá. Vnější nepřízeň počasí nás zahání do tepla domovů. Pobyt uvnitř nám umožňuje hledat cestu k druhým lidem i k sobě samým.

Svátek sv. Martina je spojen s významným lidským gestem – soucitem, laskavostí a schopností se dělit. Tento motiv „lidského tepla“ ne náhodou vystupuje do popředí v nadcházejícím období chladné zimy. Krásně je to vyjádřeno v obyčeji „chůze s lucernou“ – nošení světla temnotou. Světla venku sice ubývá, ale světlo v našem nitru musí být stále posilováno. Víra lidem pomáhala překlenout důležité okamžiky během roku a to nejen v hospodářském životě. Často se obraceli o pomoc či poděkování ke světcům, kteří měli pomoci při ochraně před nemocí, či živelnou katastrofou.

Původ spojitosti mezi svatým Martinem a husou můžeme nalézt ve dvou legendách. Ta prvá praví, že husy svatého Martina při kázání tolik rušily, že nyní pykají na svatomartinském pekáči. Druhá legenda praví, že se svatý Martin před svou volbou biskupem ze skromnosti skrýval v husníku, ale husy ho svým kdákáním prozradily.

Ať už to bylo tak, onak nebo úplně jinak je jedno. Každopádně husa patřila j nejhlavnějším pokrmům. Rozdělování jejího masa mělo určené pořadí. Nejnižší sluha dostával křídlo, aby prý při práci lítal, vyšší sluha stehno, hospodář sám si nechával zbytek. Kůže z husích nohou se dávala do střevíců pod nohy, aby se nepotily nebo mezi prsty, aby nerostla kuří oka.

A hned po svatém Martinovi začínaly přástky. Předlo se po celou zimu až do masopustu. Přástek zúčastňovali i chlapci, zajisté nikoli aby předli – ale pochopitelně kvůli dívkám. Povídali si s nimi, namlouvali si je, dávali si s nimi dostaveníčka. A tady právě zdvihali mravokárci varovně prst a hřímali, že přástky jsou semeništěm hříchu. Nikdy se je však zakázat nepodařilo a na českém venkově se udržely až do začátku minulého století, kdy tato tisíciletá tradice postupně vymizela…

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

This slideshow requires JavaScript.

Komentáře

komentářů