STARÁ ŠUMAVA: Po vzniku nové republiky panovala ve Vimperku bezradnost, nikdo nevěděl,...

STARÁ ŠUMAVA: Po vzniku nové republiky panovala ve Vimperku bezradnost, nikdo nevěděl, komu město náleží

Česká kultura a státnost vznikala a rozvíjela se z křesťanských základních prvků a zdrojů převážně v rámci Svaté říše římské, přičemž Království české bylo vícenárodním státem. Ve druhé vlně vzepětí evropské kultury byly české země formovány v rámci podunajské monarchie katolickým barokem.

stara-sumava-2Tyto samozřejmosti nutno připomínat proto, že mnozí si ještě dnes chybně počínají tak, jako by nultým rokem naší politiky byl rok 1918. Ústřední a vůdčí ideou nového státu a jeho zakladatele bylo heslo: „odrakouštit“ a „pryč od Říma“. Masarykovým vůdčím motivem byla snaha oživit v Čechách již dávno mrtvé reformační období, jehož nechtěným následkem byl zvrat k ateismu.

Vyhlášením nezávislosti Československé republiky 28. října 1918 se staly staré zemské hranice mezi Čechami a Horním i Dolním Rakouskem hranicemi státními. Nejprve vypukl ostrý konflikt o samotný průběh těchto hranic mezi právě vzniklým Československem a republikou Deutsch-Österreich, která se ve svém ustavujícím prohlášení definovala jako součást Německé říše. Jižní Čechy byly koncem listopadu a začátkem prosince obsazeny československým vojskem a v jihočeské Kaplici (Kaplitz) došlo dokonce ke krvavým srážkám s rakouskými jednotkami.

Československu byly při této příležitosti dokonce přiřčeny i dvě rakouské příhraniční oblasti s převážně německy hovořícím obyvatelstvem, což už nemělo nic společného ani s argumenty o právu na sebeurčení, ani s oněmi o integritě historických zemských hranic. Rozhodující byl československý zájem na dopravně technických zařízeních, jmenovitě na nádraží a velkých železničních dílnách při dráze císaře Františka Josefa v obcích Böhmzeil a Unterwielands srostlých v jedno městské území s dolnorakouským Gmündem, po jejich odtržení však roku 1919 přejmenovaných na České Velenice.

V rámci Rakouska-Uherska žili vedle sebe Němci a Češi v relativním klidu, i když národnostní třenice pozvolna narůstaly. Mezníkem byla 1. světová válka. Podle Karla Petráše: První světová válka přinesla do kraje hlad a bídu. I zdejší muži jsou povoláváni na frontu a pozůstalí po padlých zoufají nad ztrátou svých nejbližších. Nastává zoufalý nedostatek potravin a všeho potřebného zboží, ceny rostou. Lidé trpí hladem a spásu hledají ve své zbožnosti, všichni lidé zde jsou silně věřící katolíci. Bolest do srdcí venkovanů se ale vlévá, když dochází k sejmutí posvěcených zvonů z kostelních věží k jejich přetavení na kanóny, dokonce jsou v kostelích pro tyto účely zabaveny i varhanní píšťaly z cínu, to vše pro nesmyslné zabíjení. Svítí se loučemi, není petrolej.

Válka skončila a 28. října 1918 byla vyhlášena samostatná Československá republika. V rámci změn došlo i ke změnám v organizaci politické správy, vytvořil se soudní okres Vimperk s řadou přilehlých obcí. Národnostní složení obyvatel zejména na venkově se však nijak podstatně nezměnilo. Občané německé národnosti ale tyto změny přijali velice chladně. Nedovedli se smířit s tím, že území, na kterém žili, od nepaměti patřilo k českému království. Chtěli tato „svá“ území připojit k Německu. Němci po rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku samostatného Československého státu, najednou „trpěli útlakem pod českým jhem“.

Po vzniku samostatné Československé republiky se národopisné bádání obecně pojímalo jako nástroj vlasteneckého cítění a pozornost se věnovala především „typicky českým“ krajům. Šumava byla tak trochu opomíjena a věnovaly se jí především regionální spolky místních nadšenců a dobrovolníků. Většina autorů vycházela z důvěrné znalosti lidu a přinesla množství cenných údajů,o Šumavě jako o celku však hovořili většinou jen rámcově a pozornost věnovali spíše místnímu koloritu…….

Vzpomeňme co se dělo ve Vimperku: Po vzniku nové republiky panovala jako všude i ve Vimperku (Winterberg) bezradnost. Po několik dnů nevěděl nikdo, komu město náleží, zda k Československé republice nebo k Rakousku či snad k Německu. Tato situace vyvolávala přirozeně značné znepokojení. Přitom se hromadila nejistota a loupežná přepadení tak odstrašující měrou, že musila být posléze sestavena z vysloužilých vojáků ochranná městská garda o 10 mužích.

Dne 20. listopadu 1918 byl knížecí zámek ve Vimperku natrvalo obsazen vojskem, při čemž došlo i na kancelář lesního ředitelství kvůli telefonní centrále tam umístěné. Tři dny nato 23. listopadu ve tři hodiny ráno náhle obsadil Vimperk jeden prapor československých vojáků a zůstal tu nadále, zatímco už předtím dorazil do města vlak s asi 50 muži k údajné ochraně oděvního skladu zdejší továrny na výrobu prádla firmy Joss a Löwenstein.

Kolem půl páté ráno byli pánové Dominik Igler (starosta), Adalbert Skala (předseda německé Národní rady) a Rupert Steinbrener (c.k. setník v záloze) vytaženi každý u sebe doma z postele, poté co byly jejich domy bez odporu obklíčeny útvarem československého vojska v plné polní výzbroji. Zmíněné tři pány odvedla kárná eskorta k vimperskému nádraží a podrobila je tam internaci, současně s tím byla pak rozšířena vyhláška, že musí být odevzdány veškeré zbraně. I odevzdání zbraní proběhlo následně v dokonalém klidu. Odpoledne proběhly u většího počtu obyvatel domovní prohlídky. K nepokojům nedošlo.

Zdroj: Josef Puhani, „schwarzenberský lesní hajný“, Jan Mareš

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

Komentáře

komentářů