BOHUMILICE: Půlnoční pečínka, O vodníkovi, Zlaté jablko, Půlkaři. Čtyři staré pověsti od Ondřeje Fibicha

Půlnoční pečínka

Jeden povozník z Bohumilic jezdil každý den po obživě a často jel domů až za tmy. Jednou se vracel kolem mokré louky a na ní uviděl husu. I řekl si, že by to byla dobrá pečínka. Zastavil a jal se husu chytat. Vtom se pták proměnil v modrý plamínek a kočí cítil jak se propadá do třaslavé země. Tak tak se živý vyprostil a chuť na pečínku ho rázem přešla.

O vodníkovi

Jednou se vydali hoši koupat. Když šli přes louku, vyrazil jim pod nohama velký zajíc. Chtěli ho chytit, jenže ušák náhle vběhl do vody a zmizel pod hladinou. Jakmile naskákali do rybníčku, začal jeden z nich volat o pomoc. Když se ohlédli, uviděli, jak kamaráda táhne na hlubinu vodník. Šli mu pomoci, ale vodník je chtěl utopit všechny. Proto utíkali do vsi pro záchranu. Když rodiče toho hocha přiběhli, už mu nemohli pomoci. Byl načisto utopený. Od té doby se tam už nikdo koupat nechodil.

Zlaté jablko

Jeden tesař přikoupil si za vsí sad. I boudu tam udělal, aby mohli hlídat a nikdo jim ovoce nebral. S hlídáním začaly děti. Jenže na večer se vracely domů a přes noc jim vždy někdo jeden strom očesal. Vydal se tedy otec na noční vartu, ale byl z práce tak utrmácen, že na něj přišla brzy dřímota. Když jej ráno děti budily, zjistil, že i ta nejkrásnější jabloň byla očesaná. Poslal ze zoufalství kluky, zda aspoň něco na větvích nezůstalo. Jak užasl, když mu ze stromu snesli zlaté jablko. Teď poznal, že na ovoce mu chodil divý muž a takto mu ztrátu stonásobně vynahradil.

Půlkaři

Na Podlesí bývala často bída. Chudobná políčka dávala malou úrodu, a tak se lidé museli všelijak přiživovat. Krom podělkování, dřevaření či sběru lesních plodů se v Bohumilicích po chalupách tkalo hrubé plátno, jemuž se říkalo šerka. Nu a na tu bylo třeba lněných nití. Len se spřádal do půlek – špulek, kam se vešla jen polovina těchto hrubých nití, na rozdíl od jemných, určených k šití. Proto se Bohumiličákům říkalo Půlkaři.

Ze sbírky pověstí Dědictví Šumavy autora Ondřeje FIBICHA

Foto: archiv redakce Za krásnější Vimperk