BOHUMILICE: Když zvony plakaly, Duše v aleji, Hastrmanní plena. Tři staré pověsti od Ondřeje Fibicha

Když zvony plakaly

Jednou Bohumilice zachvátil tak velký požár, že zničil nejen šest selských dvorů, ale i dalších pět chalup. Bohužel lehla popelem i fara s hospodářstvím. Nejhorší bylo, že se nedal zachránit ani kostel. Žár byl obrovský, takže se tavily i věžní zvony. Ve všeobecném žalu a nářku se tak mísily slzy lidí s kapkami zvonoviny.

Duše v aleji

Před mnoha lety šuměla mezi Bohumilicemi a Sudslavicemi věkovitá alej. Páni ji však nechali vykácet a od té doby se tam zjevovalo osamělé světélko. Skákalo po pařezech a kvílelo. Byla to jistě duše zakletá do některého stromu. Jednou tudy šla překupnice z Vimperka, měla plnou nůši vajec a másla. Jen se na kus řeči stavila a pokračovala přes varování sousedů dál. Sotva vkročila mezi mohutné pařezy, strhla se vichřice a světýlko kolem ženy skáče jako divé. Ta hrůzou omdlela a vzkřísila ji až ráno kolemjdoucí mlékařka.

Hastrmanní plena

Pod Bohumilicemi je skála, pod ní teče voda a v ní sídlili hastrmani. Jednou sem přišli mládenci ze vsi a usadili se na skále. Na křoví dole věšela hastrmanka plínky. Jeden odvážlivec se k ní připlížil a jednu plenu jí sebral. Když ta ženská poznala, že byla okradena, zahrozila směrem ke skále: „Ach, Bože, kdo mně vzal mý plíny, ten ať nemá do roka kašle ani sliny!“ Po té kletbě se mládenci rozutekli. Zloděj pozdě litoval své opovážlivosti. Nemluvil, scházel, ani nemohl odkašlat, ani si odplivnout a do roka umřel.

Ze sbírky pověstí Dědictví Šumavy autora Ondřeje FIBICHA

Foto: archiv redakce Za krásnější Vimperk