STARÁ ŠUMAVA: Doktora lidé volali až v nejvyšší nouzi. Často kvůli tomu museli prodat kus dobytka
Obyvatelé zde v zimě od ostatního světa takřka docela odděleni jsou. Žádný lékař nepřijde poulehčit nemocnému, žádný duchovní, aby potěšil umírajícího. Proto také staří a churaví lidé, jenž nového jara dočkati nehodlají, již na podzim svátostmi se zaopatřovati dávají. Umřeli kdo v zimě, do sněhu jestzahrabán, neb před rozjihnutím nelze ho na vzdálený hřbitov dopraviti. Tak i novorozená nemluvňátka na křest do jara čekají, neb by zahynouti musil, kdo by se s nimi dříve do chrámu odvážil…zdroj Heroldová 1979:
Peníze tu byly vzácné a nikdo neměl žádné zdravotní pojištění, takže doktor se přivolával až v případě nejvyšší nouze. Při menších poraněních posloužil malý kousek ustřiženého lněného plátna ovázaný nití. Pokud rána silněji krvácela, došlo se na půdu, sebral se tam kus pavučiny a vložil do otevřené rány k zastavení krve. Při čerstvém poranění mnozí doporučovali se na ně vymočit. Na hnisající ránu se přikládal list jitrocele předtím rozmačkaný. Proti horečnatým onemocněním se vaříval lipový čaj nebo čaj s rumem. Ke kloktání se bral čaj ze šalvěje, kromě toho se obkládal krk horkými bramborovými řízky. Proti kašli se mazala prsa vepřovým sádlem.
Chřipka, zánět pohrudnice a zápal plic se zaháněly křenem. Křenový kořen se nastrouhal a s mlékem a vodou smíchal na těsto, které se vyválelo a přikládala na hrudník. Dětem s vysokou horečkou se přikládaly na holeně obvazy s ředěným octem. Silné bolesti uší se zaháněly hovězím lojem, který se pomocí lžíce nakapával do ušního otvoru. Mnohdy se tam zaváděl i stroužek česneku či pár kapek kafrového oleje.
Pokud byl někdo těžce nemocen a po několika dnech se nedostavovalo nijaké zlepšení, zbýval lékař. Koncem první světové války vypukla 1918 prudká epidemie španělské chřipky, na níž zahynulo mnoho lidí. K “doktorovi” se donesla moč, podle které se měla nemoc určit. Nebyl žádný telefon, takže se k lékaři muselo dojít. Do Kaltenbachu (dnes Nové Hutě) chodili pak za nemocnými Dr. Kunz z Kvildy (Außergefild), z Vimperka (Winterberg) Dr. Stanger, Dr. Sorger, později Dr. Hoser, Dr. Finger. Aby bylo na doktora, musel se často i prodat kus dobytka.
Nikoli ojedinělou diagnózou bylo zauzlení střev. Ve skutečnosti šlo většinou o perforaci žaludku, žlučníku nebo slepého střeva. Kojenecká úmrtnost byla pro poruchy výživy mimořádně vysoká. Vyskytovalo se hojně případů křivice. Takto postiženým dětem nebyla věnována nijaká péče.
Přesto všechno vyrůstalo u nás mnoho zdravých mladých lidí, silných a krásných na těle i na duchu. Samy porody se odbývaly většinou bez komplikací. Tu a tam docházelo ovšem k těžkým krvácením, někdy i ke smrti matky či dítěte. Porodní asistentky neměly vzdělání jako dnes, hygiena byla velmi omezená, takže v šestinedělí docházelo k výskytu horečky omladnic, na níž ženy umíraly. Stávalo se dokonce, že ženy porodily v lese a dokázaly ještě dojít s novorozencem v náruči domů.
Šestinedělkám se podával čaj ze senesových listů s projímacími účinky a posilující smetanová polévka. Masa se měly vystříhat, poněvadž panovala domněnka, že způsobuje horečky. Kojenci byli vesměs tišeni matčiným prsem, často dokonce ještě když už uměli běhat a žádali si mléka z prsu takřka jako tele od krávy. Jinak se kojencům strčil do pusy cumel, to byl lněný pytlíček s žemlemi namočenými předtím v mléce a cukru. Potom se krmilo dítě už krupicovou kaší, kterou matka nejprve vlastními ústy ochutnala a pak podávala teprve dítěti lžičkou.
Proti křivici se kojenci zavinovali do peřinky s velice dlouhou ovinovací stuhou, aby nožičky nevyrostly křivé. Přesto byla rachitis nejrozšířenější dětskou nemocí. Děti nosily, děvčata i chlapci bez rozdílu, dlouhé košilky. Když se do nich pomočily, oschly na vzduchu samy. I dětská obrna se občas vyskytovala. Proti jejím pozdním následkům (spastická mozková obrna) se dále nic nepodnikalo. I spalničky, spála či úplavice se nechávaly bez léčení, i když především u poslední ze jmenovaných chorob docházelo přirozeně i k případům úmrtí.
Zdroj: Kaltenbach – Heimat im Böhmerwald
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
