STARÁ ŠUMAVA: Zaniklou osadu Táflova Huť dnes připomíná Alej smíření z roku 2020
Tam, kde kdysi domy stály, kříž obnovený zlatě září…..
Život chudý a odříkavý, ale také šťastný a bezstarostný, mám hodně času vracet se v mysli nazpátek ke svému dětství a mládí. Vesnické společenství bylo propojeno příbuzenskými a sousedskými vazbami jako nějaká rybářská síť. Vracím se teď v paměti šedesát, sedmdesát let nazpátek a napiji se v duchu hodně zhluboka z Javoří studánky (“beim Ahornbrünnl”) té nejlepší vody, kterou jsem znal. Zůstal ve mně obraz živoucích lidských sídel, která dnes neexistují, poněvadž lidé zapomněli na to, že jsou lidmi. Nijaká válka, nijaké vyhnání, nijaká dálka času mi ten obraz dětství nedokáže vzít. Ba, dávno, dávno je tomu!
Samota zvaná Táflova Huť (Tafelhütte) je poprvé zmiňována roku 1619. Prvým osadníkem byl prý Wölfl Plechinger a jeho dům byl později přebudován na sklářskou huť. Usedlost předal Plechinger svému synu Kryštofovi, podle jehož zdrobnělého křestního jména (Christoph se v němčině zdrobňovalo i na Töffel) se odtud huť nazývala, poněvadž pak vedle levného dutého skla se tu vyráběly i skleněné perly do růženců zvané nářečně “Beteln”, máme tu i vysvětlení místního jména Tofel-Bettlhütten.
Aby byl ušetřen les, byla roku 1722 huť zrušena. Ve stavení se nadále dvě století hospodařilo. Konečná hodina zkázy udeřila tomuto kdysi znamenitému statku v roce 1963, kdy český tank stavení nejprve rozstřílel a pak srovnal se zemí. Tak provždy zanikla někdejší huť pod Boubínem, zvaná Táflova Huť. Tam, kde kdysi kvetlo lidské dílo, zbyla jen mohutná lípa, ctihodná lípa. Stojí jako osamělý monument, připomínající život zašlé šumavské samoty.
Tehdejší huťmistr Lampert Plechinger provozoval nadále už jen zemědělské hospodářství, které pak přešlo do vlastnictví rodiny Korbischovy, jíž od té doby náleželo bez přerušení vlastnictví. Korbischovi navíc při křtu dávali chlapcům výhradně jméno Johann. Tak Johann Korbisch a jeho manželka Maria předali dvorec synu Johannovi, který se narodil 14. února 1802, a byl to opět Johann, narozený 1850 a po něm ještě jeden, ročník 1877, jimž později připadl. Pak přišel osudový zvrat, když další z Korbischových Johannů, tento s datem narození 13. března 1925, zmizel roku 1944 beze stopy kdesi na ruském bojišti za druhé světové války jako voják německého wehrmachtu. Na statku hospodařila za něho sestra Marianne, provdaná Graupeová, než nadešla další osudová rána v podobě násilného vysídlení.
Korbisch-Hof osiřel. Jako případný dědic přicházel v úvahu tenkrát jedině, třeba poznamenat, Mariannin syn a doktor práv (Dr.jur.) Johannes Graupe (tedy opět Johann!). Korbisch-Hof s 56 hektary polí, luk i lesa musel být tehdy počítán k největším selským usedlostem tady v okolí a která se mu věnovala po generace až do roku 1963, kdy osada zaniká.
Zdroej: Otto Veith Böhmerwäldler Heimatbrief
V červnu 2002 zde byla založena Alej smíření. Studenti z bavorského Waldkirchenu a Freyungu a škol ve Vimperku vysadili na místě bývalé osady alej, která má dvě části. První tvoří 17 líp a 17 dubů – české a německé národní stromy, ve druhé části jsou vysázeny ovocné stromy (jabloně). Studenti tak přispěli ke smíření dvou národů, stejně jako tvůrci (v rámci projektu Uměním ke smíření) zde stojícího nalomeného gotického oblouku. Písmeno “A” tu má symbolizovat počátek dávného společného osidlování Šumavy oběma národy (odtud i podoba gotického oblouku – symbolu vzpomínané historické doby a současně sepjatých rukou), jakož i počátek jejich novodobého smíření.
