ČÍTÁRNY: Ota Hofman. Kdy se v životě geniálního spisovatele objevil známý filmový hrdina pan Tau
Tvůrce pana Tau zemřel na den půl roku před 17. listopadem 1989 a bylo mu tenkrát pouhých jedenašedesát. Jeho nejznámější hrdina nosí paraple, bílý karafiát dandyho v klopě, a ač to možná samy neplánovaly, stal se virtuálním kamarádem dětí mnoha států Evropy. Sice němým jako ryba, zato však plnícím přání. Zakrouží rukou okolo charakteristické buřinky – a je to. Nebo tedy vlastně do bouřky ještě několikrát zaklepá. A sám se chová tak trochu jako dítě. Bezprostředně a naivně. A čas od času se stává loutkou.
Jaký byl Tauův tvůrce, Ota Hofman vlastně člověk?
Narodil se roku 1928. Dětství prožil na Žižkově, ale taky v Bohdašíně u Červeného Kostelce, odkud si do smrti pamatoval večerní vyprávění hrůzostrašných pohádek nebo i zavádění prvního rozhlasu (a tedy média, pro který později taky psal). Byl z rodiny obchodního cestujícího, měl o šest let starší sestru a o patnáct let staršího bratra. Když byl malý, lékař mu během očkování proti záškrtu a spále poškodil jehlou kost na paži, kde začala růst bulka, kvůli které pak chtěli chlapci ruku vzít, a zachránila ho až operace provedená profesorem Zahradníčkem.
Taky tento moment se odrazil na matčině vztahu k němu. Začala se o Otu bát, zakázala mu třeba sáňkovat, nesměl ani bruslit a plavat, a když ho pak rodiče přihlásili do Skautu (1938), nevydýchal tenhle „malý estét“ společnou latrína na letním táboře 46. oddílu a šest dní prý nešel na stranu, načež si ho otec zase odvezl domů.
Rovněž ve zbytku svého života snášel Hofman nedobře změny prostředí a „novoty“ ohledně prostoru, takže ho prý to „trauma“ dohánělo dokonce i před vstupem do nové samoobsluhy. Obava z neznáma a prostor, které nemá ohmatané, stála i na počátku jeho psaní. Býval to vyplašený a nejistý mladík, nicméně totéž se kloubilo s úspěchy u opačného pohlaví. Měl i charisma a lidi si získával při prvním kontaktu odzbrojujícím chlapeckým úsměvem.
Asi v deseti letech dostal Hofman loutkové divadlo a veškeré jeho kapesné od té chvíle putovalo na kupování loutek. Hrál dětem z domu i vlastní dramata a rozličnými hlasy zosobňoval veškeré postavy. Na školách, kam chodil, pak prováděl klukoviny a vystřídal proto těch ústavů víc.
Původně Hofman navštěvoval reálku v pražské Smetanově ulici a tady mu profesor zeměpisu zabavil na celý školní rok pod lavicí čtenou Manon Lescaut Vítězslava Nezvala, vzácný to výtisk z vlastnictví jeho sestry.
Následovala škola v Křemencové, pak dokonce gymnázium v Chrudimi, nato obchodní akademie na Vinohradech. Byl vysoký, štíhlý a v čase „potápek“ natahoval navzdory otci na nohy „korkáče“ se sedmicentimetrovou podrážkou. Psal verše děvčatům, která se okolo něj míhala, ale roku 1944 přišla rána: jeho rodiče zavřeli.
Následkem toho měl být Ota vyloučen z akademie a poslán na práci do Říše. Sestra tomu ale předešla. Odhlásila jej a vzala ho na statek, kde žila poté, co se provdala.
Když válka skončila, Hofmanovi bylo sedmnáct a ve studiu pokračoval na Vinohradech, ale byl vyloučen poté, co přebral profesoru tělocviku dívku. V polovině října 1947 se díky tomu vynořil ve čtvrté D obchodní akademie Dr. Edvarda Beneše, kterou už navštěvovala jeho budoucí žena Irena Zapadlová. Tu prý zaujalo, jak je opálený, což byl důsledek prázdninového pobytu v Rumunsku. Dne 1. května 1948 byla poprvé účast studentů v průvodu povinná a Ota s Irenou spolu odešli nejen z Václavského náměstí, ale i do zbytku života.
Po maturitě chtěl na vinařskou školu v Mělníce, ale nevzali ho. Zato na Univerzitu Karlovu ano. Rok studoval práva, ale po dokončení druhého semestru udělal (velmi snadno) přijímací zkoušku na začínající FAMU, kde pak potkal mezi spolužáky i Vojtěcha Jasného, Karla Kachyňu a Milana Kunderu. Na rodinnou atmosféru této fakulty a třeba i svého oblíbeného profesora Miloše Václava Kratochvíla vzpomínal do smrti.
Už ve druháku (1950) se oženil, když předtím Irenu dojel poprosit o ruku se svým otcem na lyžích až na Labskou Boudu, a ve třetím ročníku se jim narodila dcera.
Absolvoval filmem Punťa a čtyřlístek (1955) režiséra Jiřího Weisse a stal se dramaturgem v dětské skupině na Barrandově. Jako scenárista býval prý značně tvrdohlavý a přesvědčit ho o jiném pohledu na věc vždy hraničilo s nemožností. Vzpíral se normám, ale uměl i plavat a ohnout se, aby vyšel s režimem, takže se později osvědčil i jako vedoucí oné filmové skupiny. Došlo na to poté, co mu funkci předal sám Jan Procházka (1969), a dramaturgyně Marcela Pittermannová vzpomíná: Záhy se ukázalo, že to není jen něžný a talentovaný bohém. Vedl skupinu pevnou rukou a řídil se přesnou vizí, jak by měl dětský film vypadat, i rozsáhlým přehledem o jeho podobách ve světě. Hlavně pak neomylným čichem pro látku a autory, v jejichž odhadu se jen málokdy mýlil. Buď to bylo na první přečtení „nóbl“ nebo „ňáký divný“ – a pokaždé bezpečně vycítil invenci, aniž by věřil na vylepšování průměrné látky dalšími a dalšími verzemi.
Hofman byl, pravda, také regulérní český spisovatel, díky obchodní akademii psal na stroji všemi deseti bez překlepu „rychlostí kulometu“ a koncem života přešel jako jeden z prvních na počítač.
Solitér naší literatury je taky proto, že jen minimum jeho prací nemá původ či následek v nějakém scénáři, což charakterizuje i jeho úsporný styl. Tento projev se občas blíží až aliterárnosti a jednočlenné Hofmanovy věty se staly příslovečnými (vzpomíná kritik Zdeněk Heřman), nicméně to vyvažoval lyrizmem. Kupodivu neměl nijak výraznou vizuální představivost, ani nebyl žádným fabulátorem od boha, nicméně to zachraňoval jeho smysl pro dialog.
První „pan Tau“ se vynořil už roku 1961 z jeho prvotiny Pohádka o staré tramvaji, jejíž krátkou verzi předtím uveřejnilo jedenácté číslo dětského měsíčníku Mateřídouška (1958).
Pan Tau je tu ovšem jen básníkem s pochopením pro chlapce, který se přistěhoval do Prahy a cítí osamění. Příběh byl upraven na scénář nejslavnějšího českého filmu pro děti Pan Tau, (1966-1988) Seriál měl 33 dílů a na závěr byl natočený celovečerní film. Hofman nakonec ještě napsal knižní variantu Pan Tau (1974), kterou pojal jako mezinárodní detektivku špikovanou vícero aluzemi na reálné osoby a filmová i literární díla.
Další knížka Králící ve vysoké trávě (1962) končí na rozdíl od své filmové verze sebevraždou desetiletého Martina zmítaného mezi bigotně nábožnou rodinou (matka i teta) a ideologickým diktátem školy.
První cenu v mezinárodní soutěži získala kniha Útěk (1966),
jejíž nesourodí hrdinové Saša a Rudla by mohli být novým Tomem Sawyerem a Huckleberry Finnem, ale nejsou, neboť se tu nevypráví o kamarádech, ale o vztahu dvou trosečníků a dobrodruhů putujících pomyslnou pouští, zatímco se navzájem nemají se rádi. Okolnosti je tlačí k sobě, jsou nuceni spolu vyjít, nakonec se nějak i sblíží, ale jde jen o chvilkový závan sounáležitosti a jinak autor zůstane až nepříjemně realistický. Zločinec, jak tomu bývá, budí ve finále větší soucit než kladná postava, což je úskalím nejen tady. „Tulák“ Rudla si v tomto příběhu říká jménem pětinásobného mistra Formule 1 Juana Manuela Fangii (1911-1995).
Další práci Červená kůlna (psáno 1967, vyšlo 1974) uvedl Hofman mottem z Nočního letu Saint-Exupéryho a variantou pana Tau je zde starý Andrýs, ve kterém jen zobrazil skutečně existujícího důchodce a majitele kůlny, kterou si vyhlédl pro auto zrovna jako hrdinův otec.
Fantaskní linii Hofmanovy tvorby vévodí kniha Hodina modrých slonů (1969), díky níž se ocitáme kupř. i v zemi ještě nenarozených dětí (a zde je „Tauem“ postava Bertoldiho). Hofman ovšem tíhl i k science fiction, jak dokazují knižní tituly: Klaun Ferdinand a raketa (1965), Čtvrtý rozměr (1970) či Odysseus a hvězdy (1977) s (okrajovým) motivem elektronicky zesíleného stenu utržené kopretiny (inspirovaným povídkou Roalda Dahla).
Sci-fi jsou i knížky Návštěvníci (1985) či Chobotnice z Čertovky (1987),
ve které jsou titulní hrdinky stvořeny Honzíkem a Evou z neznámé hmoty vyvržené na pobřeží oceánu po ekologické havárii. I tento příběh částečně inspiroval Svěrákovy Ropáky.
A specificky dětskou „verzí Pána much“ se pak některými prvky stala próza Lucie, postrach ulice (1984).
Děti pracovně vytížených rodičů bloumají bezcílně, s klíčem od prázdného bytu sídlištěm a jejich přirozená hravost, formovaná televizními akčními pořady, se obrací až v nesmyslné a nemotivované vandalství, charakterizuje ji Milena Šubrtová.
Hofmanův nejslavnější seriál Pan Tau (1966-1988) sestává ze 33 dílů a ještě stejnojmenného celovečerní filmu (jakési tečky), ale dočkal se i půvabné knižní varianty (1974), kterou autor pojal jako mezinárodní detektivku špikovanou vícero aluzemi na reálné osoby a filmová i literární díla. Vystupuje tu dokonce i herec Otto Šimánek a taky Carrollova Alenka nebo tehdy známý delfín Filip z amerického seriálu. Ale knížka je i formálním experimentem a narazíme tu jak na část původního scénářem, tak na imaginární přepis magnetofonového záznamu či fiktivní články z tisku. První vydání Pana Tau a tisíce zázraků bylo navíc povýšeno na klenot pozoruhodnými ilustracemi Jiřího Šalamouna, pod nimiž podobně jako u verneovek nalézáme úryvky textu: „NASA určité věci tají.“ „Opice se opičily úplně zbytečně.“ „Šel jsem se projít Rotterdamským přístavem.“ „Byl to ten nejúžasnější dostih mé jezdecké kariéry.“
Na Pana Tau navázal Hofman před smrtí jen málo známým filmem Tau Ceti – stranou mléčné dráhy, který mělo následovat 25 dílů kreslených Angličanem Nickem Pricem. Poněkud fantasmagorický příběh se odehrává na skutečně existující planetě, která je ovšem podle autora plna pánů v různobarevných buřinkách. Ženy tu nenajdete a synové těchto gentlemanů se rodí na stromě života ve skleněných koulích tak dlouho, až má jeden buřinku černé barvy, takže ho nikdo nechce. A to je pan Tau. Pokud se vám to zdá už příliš ujeté, připomenu i návaznost: původní příběh začíná scénou, ve které spatří posádka Apolla (obdobně) miniaturního Taua ve vlastní kosmické miniloďce.
Těžko zařaditelný Ota Hofman podepsal a spolupodepsal vedle Pana Tau i veliké množství dalších scénářů a kupříkladu i jeho knížka o Ferdinandovi (dalším to Tauovu předchůdci) je adaptací části devítidílné série, jejíž poslední čtyři pokračování Hofman vytvořil.
Vlastně se mu jen nepodařilo realizovat adaptaci Malého prince, kterou chtěl točil s Františkem Vláčilem, a řadu dalších nerealizovaných scénářů pak podle svědectví své ženy během jednoho hnutí mysli spálil.
Ale pálit jeho realizované práce nechce dnes naštěstí nikdo.
Doporučená četba:
Ota Hofman (nakladatelství Albert A. Navrátil, Boskovice, 1998)