Z ARCHIVŮ A KRONIK: Asi kilometr jihovýchodně od železniční stanice Lipka stávala dříve Tomášova huť
Asi kilometr jihovýchodně od šumavské železniční stanice Lipka stávala Tomášova huť. Poprvé je horská sklárna připomínána v roce 1601. Patřila sklenáři Balcarovi. Po jeho smrti pošacována huť jeho roku 1601 Tomusovi či Tomášovi Rygnciklovi za 800 kop grošů míšeňských. Od tohoto Tomáše podržela huť své jméno.
Tak povstala nová huť, která přečkavši a přeživši všechny sklárny na Vimbersku až do roku 1863 pracovala. Původní majitel Balcar ji prodal Tomášovi Riencyklovi. Údajně se dostal do finančních potíží díky zlým silám a démonům. Balcar si povšiml, že v blízkosti hutě řádí jakési bludičky, záhadná světýlka. Když se o nich pohrdavě vyjádřil před svým huťmistrem, hned další noc začalo hořet v přilehlém skleníku.
Tomáš Riencykl huť několikrát přestěhoval, ne kvůli démonům, nýbrž kvůli úbytku paliva. Dříve se malé sklárny stěhovaly, když se les kolem nich vykácel, a proto žádal dne 17. září 1714 kněžnu Marii Arnoštku o dovolení, by na své huti všechny druhy skla a pateříků vyráběti směl, by od oddělených hutí neodvislým, od ubytování vojska a přípřeží osvobozen byl; takové sklo dělalo prý se v dřívějších dobách na té huti, jak nálezy na třech místech dokázati může; ubytování vojska a přípřeže jsou prý, když jest vytopeno v peci, velice obtížné. Jenom Šeravská a Tomášova huť zřídka kdy prý vysazují, měly by též vždy pec teplou, kdyby jenom na pateříky dostatečný odbyt měly. Ježto však cena tohoto zboží tak nepatrná jest, budou musiti sami přestati, jelikož by na vydržování tovaryšů, drvoštěpů a jiné čeládky, jakož na vydržování potahu nestačily. Jisto prý jest, že by v tom pádu panství velikou ujmu utrpělo, protože obchodníci, kteří sem tolik peněz přinesou, jinam by se obraceli.
Přisvědčujíc těmto hlasům, nařídila řečená kněžna výnosem ze dne 29. prosince 1718, by hejtman veškeré huťmistry k sobě povolal, je k svornosti napomenul a se s nimi na tom usnesl, jaké druhy skla s ohledem na vzdálenost míst, s nimiž v obchodním spojení stojí, a jiné okolnosti by se vyráběti měly, jako co by se mělo zaříditi, by jeden druhému lacinějším prodejem neškodil.
Je zajímavé, že i Riencyklovo partu pronásledovala ona podivná světýlka. Nakonec Tomášova huť roku 1722 vyhořela. Na místě někdejší sklárny byl postaven kamenný objekt s hospodářskými budovami. Dům ale nájemci opustili. Prý zde neměli klid kvůli strašidlům. I v tomto domě vznikly dva záhadné požáry, nakonec shořel i sklad dřeva. Objekt byl znovu přestavěn, s novým celokamenným, a tedy bezpečným, komínem. A světe div se, nebylo to nic platné! V roce 1959 dům opět vzplanul.
Tomášova huť v 18. století produkovala hlavně tzv. „pateříky“, korálky do růženínů. Také se tu vyráběly okenní terče ze smaragdového skla. Sklenáři a jejich rodiny, jakož i všichni hutníci, byli od roboty a panských služeb ve dvoře osvobozeni, zůstávali vsak poddanými a byli povinni své sirotky na zámek postaviti, svatební a řemeslnické licence, vyhosti, si vymoci a koupi i prodej svých domů ve zvláštní knihu svobodníků zaznamenati dáti. Na tyto hutní svobody neměli sice od vrchnosti žádného privileje, ale, ježto to byl všeobecný mrav, zachováván i na Vimbersku.
Dochoval se i unikátní hraniční kámen z roku 1711, byl postaven na hranicích mezi Tomášovou a Šeravskou hutí. Občas u něj postávala tajemná postava v klobouku. Starousedlíci byli přesvědčeni, že se jedná o ducha posledního majitele objektu, jmenoval se Franz Tischler. Hlídal svůj někdejší majetek i ze záhrobí?
Zdroj Spirit, Kronika sklářství
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora