Z HISTORIE MĚSTA: Výrobky vimperské sklárny šly do celého světa a zdobily tabule v knížecích i panovnických domech

…že sklářské umění by mělo být tím vůbec posledním mezi všemi uměními celého světa; neboť až Bůh zničí celou tuto budovu světa ohněm, stane se přece všechno sklem.
Johannes Kunckel von Löwenstern (1630-1703), “Ars vitraria”

Sklářský rod Meyrů přenesl své podnikatelské aktivity na panství Vimperk. Vimperské panství vyšlo Meyrovi blahovolně vstříc; 22. října 1814 putovala odtud na písecký krajský úřad žádost o svolení “pro novohradského sklářského mistra Josefa Meyra” zřídit jednu sklářskou huť a dvě brusírny skla. Stanoviště továrny, praví se ve velmi podrobném přípise, je situováno ve vzdálenosti na 500 kroků od poslední budovy města Vimperka na vrchnostenské louce při potoce, má ode všech jiných usedlostí izolovanou polohu a navíc jsou veškeré výrobní i obytná stavení od základu až po střechu vyvedena z kamene, takže nehrozí nijaké nebezpečí požáru.

V huti Adolf, jak byla nazvána po tehdy dosud panujícím knížeti ze Schwarzenberka, šly obchody hned od samého počátku dobře a starý sklář tu zažil ještě šťastná léta. I pro město Vimperk byla nová továrna požehnáním; zisky rok od roku rostly a Vimperk rozvojem rychle brzy předčil sousedy.

Pouhých několik let po založení hutě, dne 17. ledna 1841 umírá Johann Meyr ve věku 64 let, skonav náhle ve sklářském hostinci “Zur Fischerin” (u vimperské hutě Adolf, v domě zvaném i česky Na fišerce). Dědic Johanna Meyra, jímž byl Wilhelm Kralik, měl pověst Meyrových sklářských hutí, v jižních Čechách, které platily za prvé “Kunstglashütten” vůbec, ještě více rozvinout a upevnit, takže v sedmdesátých letech devatenáctého století zaměstnával už 730 pracovníků.

Wilhelm Kralik neznal ve svých obchodních aktivitách oddechu. Znal mnohá sklářská tajemství, která mu svěřil jeho kmotr, “starý Meyr”a musí být uveden na předním místě mezi těmi, kdo učinili ze sklářství umělecké řemeslo. Hned po obchodech to byla lovecká vášeň, která ho vedla po volání srdce zas a zas do šumavských lesů, obklopujících kol dokola jeho hutě. Následovali ho v té zálibě i jeho úředníci a sklářští dělníci, takže všichni byli často jakoby jednou jedinou mysliveckou společností. Vedle toho se v panském domě provozovala vybraná hudba v malém důvěrném kruhu, zatímco sklářský lid se bavil v hutní hospodě “Zum Böhmerwald” po svém drsnou hrou i zpěvem. Zesnul náhle brzy nato dne 9. května roku 1877 ve sklárně Adolf u Vimperka. Příslovečné byly dobré vztahy, jež vládly mezi ním a jeho úředníky i dělníky. Svou osobností vyzařoval a šířil kolem sebe dobrou vůli a podřízení mu za to byli ze srdce oddáni tak, že na ně mohl kdykoli spolehnout.

Výrobky firmy šly do celého světa a zdobily tabule mnoha panovnických a knížecích domů. Na všech světových výstavách dosahovaly těch nejvyšších ocenění. Po tomto oslnivém období následovala ovšem pověstná katastrofa v podobě hospodářské krize, která ochromila množství průmyslových podniků a stovky zejména právě sklářských dělníků donutila k vystěhování.

Tak se i stalo, že poté, co Wilhelm Kralik von Meyrswalden roku 1877 zemřel, byl majetek rozdělen mezi jeho čtyři syny, a tak rozsahem umenšen. Heinrich zdědil sklárny v Lenoře a v Arnoštově (Ernstbrunn) pod firemním označením “Wilhelm Kralik & Sohn”, Karl sklárnu “Adolf” u Vimperka pod starou firmou “Meyr’s Neffe”. Zbylé hutě v Kaltenbachu (Nové Hutě) a Františkově (Franzensthal) byly dílem prodány, dílem vyhašeny.

Dědic sklárny “Adolf”, sestávající ze “staré hutě”, dále z mladší Idiny hutě (Idahütte) a Luisiny hutě (Luisenhütte), tedy Karl Kralik von Meyrswalden, dal svému podniku ještě modernější tvář. Různé neshody, světová válka z let 1914-1918 a následně pak i druhá hospodářská krize odzvonily umíráček slavné sklářské huti, existující už od roku 1816. V roce 1922 přešla do židovských a deset let nato do českých rukou. Této klice se po stálém oklešťování a rušení provozů a pracovních příležitostí, provázeném nesmyslnými nákupy zařízení postupně podařilo zasadit podniku smrtelnou ránu. Hned v roce 1938 probíhala jednání s panem Rolfem Seyfangem z Göppingen, který si chtěl vimperskou sklárnu “Adolf” buď pronajmout nebo koupit. Druhá světová válka učinila všem plánům konec.

Zdroj: Franz Blau Böhmerwäldler Heimatbrief

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

(Z cyklu Stará Šumava)