ČTENÍ POD LAMPU: Ježíškovy Vánoce – povídka Jana Ziny Vávry z cyklu Příběh o Ježíškovi

Byl poslední den před Štědrým večerem. Ježíšek koukal na Andílky, jak odkrajují vánoční balicí papír a balí dárky. Zpívali si u toho a štěbetali o všem, co se v nebi šustlo. Byla mu dlouhá chvíle a tak se rozhodl, že se na chvilku, jen na malou chvilku podívá na svět.

Před jedním dětským hřištěm viděl skupinku dětí mateřské školky. Hrály si, honily se a vesele se smály. Ježíšek stál na kraji hřiště a díval se na jejich bezstarostné skotačení. Jedna holčička se před ním zastavila, chvilku si jej prohlížela, a když se na ní usmál, vzala jej za ruku a vtáhla do hry mezi ostatní děti.

Paní učitelky stály vedle hřiště zabrány do hovoru o vánočním šílenství a Ježíška si v tom houfu dětí nevšimly.

„To víš, holka. Blázinec. To ještě neznáš, ale až se vdáš a budeš mít rodinu… Nestihla jsem umýt ani okna a cukroví už mám plné zuby. Ta moje Bětka si domu přivedla svého kluka. No, dovolili jsme to, už jí je sedmnáct a chtěli jsme vědět, s kým tráví volné chvilky. A ten si přivedl psa. Takovýho halamu. Nechal ho v předsíni. Prý je hodný a cvičený. Já tam měla to cukroví. Dvě krabice. No nesežral ho? Polovinu sežral, ten dobytek.“

Učitelka obhlédla dětské radovánky a zvýšeným hlasem okřikla několik dětí: „ Jiříku, Adélko, jděte dolů z té zídky. Slyšíte? No tak! Kolikrát to budu říkat!“

„Tak vám, ještě polovina zbyla Helenko, ne?“ konstatovala ta mladší, opravdu ještě mladá učitelka, co čerstvě odmaturovala a v září nastoupila.

„Prdlajs zbyla. Když jsem viděla tu spoušť, holka, tak jsem mu vzteky hodila tu druhou polovinu. Ale ten kluk, toho jsem vyhodila hned, co ta bestie dožrala tu druhou krabici a to při její velikosti zase netrvalo moc dlouho. Ne jen, že měl půl hlavy vyholený a ze zbytku ty zmuchlaný prameny, dredy, nebo jak, ale všimla jsem si, že má takovou plechovou krabičku a v ní bůhví co. Je mu dvacet a prý něco studuje. Podle mě je to feťák. Tihle mladí pořád něco hulej. A ten pes? To byla poslední kapka. Šel, holka, šel hned.“

Helena mrkla na hodinky a začala tleskat.

„Děti. Končíme. Halo, končíme. Seřaďte se do dvojic a půjdeme na oběd.“ volaly obě učitelky.

Děti se zdráhavě stavěly do dvojic, chytaly se za ruce a jedno zůstalo liché.

„Nechybí nám někdo, Helenko?“ ptala se ta mladší.

Děti se smály a Ježíšek s nimi. Učitelky přepočítaly ještě jednou děti a u Ježíška se zastavily. Nepřipadal jim vůbec povědomý, ale on se na ně usmál tím podmanivým láskyplným úsměvem a tak vzadu udělaly trojici a vyrazily zpět do školky.

Ježíšek si dal s dětmi oběd, pak si poslechl pohádku a učitelky pro něj našly lehátko i deku. Když všichni odešli, zůstala tam jen starší učitelka Helena a Ježíšek. Pro něj si nikdo nepřišel.

„Čí pak jsi, chlapečku a jak se jmenuješ? Ty neumíš mluvit?“

Ježíšek se jen usmíval. Učitelka volala policii, že má ve školce nedopatřením asi ztracené dítě. Policie prověřovala všechno možné, ale ztrátu dítěte nikdo nehlásil a tak byla bezradná. Ale paní učitelka taky. A ježíšek se na ní jen smál. A už byl večer. Žádné úřady už neúřadovaly a policie nemohla jen tak ubytovat dítě. Učitelka Helena se rozhodla vzít Ježíška k sobě domů.

„Halo, rodino, jste doma?“ volala od dveří bytu.

Z dětského pokoje se vyřítil desetiletý Toník s hromovým křikem:

„Ahoj mami. Jéé, kdo to jééé?“ a ukazoval na Ježíška. Tím probudil zájem sedmnáctileté Bětky, která rovněž vylezla z pokoje a povýšeně pronesla.

„Pssh, nějaký kluk zůstal ve školce a máma dělá samaritánku.“

Z obývacího pokoje, kde hrála televize, se neozvalo nic. Manžel paní učitelky spal na gauči.

Ježíšek dostal najíst, napít a šel si s Toníkem hrát do pokoje.

„A tobě to není divný, že se ti objeví ve třídě úplně cizí kluk? Vždyť to můžou klasifikovat jako únos. Vždyť tě můžou zavřít?“ hučel na Helenu její muž.

„Hele, nech si to, jo. Tyhle kecy mám už za sebou. Policie mi bude volat, hned jak se o kluka někdo přihlásí a do té doby bude u nás. Když se nenajdou rodiče, tak půjde do dětského domova.“

„Co blbneš prosím tě. Jak bude u nás. To chceš toho kluka mít doma přes Vánoce? Já s tím rozhodně nesouhlasím, aby …“

Heleny manžel byl rozohněný a soptil, ve dveřích se objevil Ježíšek a široce se na něj usmál. Manžel najednou zjihl a hněv se rozpustil.

„Rozhodně nesouhlasím, aby toho kluka dali někam do děcáku. Bude u nás. Kde se nají čtyři, nají se i pátý a spát může ..“

„U nás na palandě,“ vykřikl Toník, který vykukoval za Ježíškem.

Druhý den ráno se strojil stromeček. V tom se ozval Bětčin mobil. Sms. Po přečtení zprávy se Bětka chystala k odchodu.

„Kam jdeš? Nikam. Tady máš nějakou práci,“ houkla na ni Helena.

„Ale mami,“ začala Bětka trucovitě: „stromeček ozdobí kluci. Jsou Vánoce a Miloš mi ..“

„Miloš? To je ten hašišák. Tím spíš nikam nepůjdeš. Já ….“

Ježíšek se podíval na Helenu a usmál se. Helena roztála.

„Já chci mít o Štědrém dni rodinu pohromadě. Napiš Milošovi, ať přijde. A tu potvoru chlupatou, ať klidně vezme sebou. Táto, udělej tady s klukama trochu pořádek, já dodělám tu polívku. Přijde návštěva.“

Bětka se nestačila divit. Miloš přišel oblečený jak na ples a v ruce kytku a balíček. Pes způsobně lehl v předsíni na starou deku, kterou Helena připravila, vzala Miloše v podpaždí a doprovodila ke stolu. Miloš neměl ani čas vzdorovat a Heleny manžel už naléval víno. Byla večeře. Helena poznala Miloše jako báječného mladého muže, i když trochu extravagantního, ale to prý k mladým patří. Studoval biologii na přírodovědné fakultě a hrál v nějaké kapele na kytaru.

Pak se ozval zvuk zvonečku. U stolu se všichni podivili. Kdo to mohl zvonit? Toník s Ježíškem nečekali a vyrazili pod stromeček, kde byla obrovská hromada dárků.

„Mamí, mamí, já mám luk a šípy. Tati, tatí dostal jsem nové modely, letadla a lodě, pomůžeš mi je lepit.“ Takhle mlel Toník stále dokola.

Helena otevřela svůj balíček a tam, její vysněný parfém od Coco Chanel. Ten její chlap nemá rozum, takhle utrácet, pomyslila si.

Bětka se málem rozplakala, když vytáhla vysoké těžké boty s hromadou přezek a kovových cvoků. Helena se lekla. Ten její chlap vážně nemá rozum. To jsou přece ty hrozné boty, co jí je zakázala.

Její chlap otevřel obálku se svým jménem a v ní hokejová roční permanentka na zimní stadion. Pohlédl s dojatým úsměvem na svoji ženu. Vždyť to je to, co mu celý život vyčítá, hokej. Objal ji a vroucně políbil.

Miloš dostal obří herbář evropské květeny a nemohl se vzpamatovat z přístupu a atmosféry v téhle rodině. Bětka mu přeci vyprávěla, že máma je Stalin v sukni a že jen vyčítá a nadává. Když ji potkal poprvé, nestačil počítat schody a dnes? Tak drahý dárek?

Na řadu přišlo ještě mnoho jiných dárků. Všichni se smáli a obdivovali si dárky navzájem, ale….

Ježíšek už mezi nimi nebyl. Vrátil se zpět domů, aby mohl dárečky potěšit i ostatní tvory na téhle zemi.

„Prosím tě, co tě to napadlo. Takové drahé dárky, kde jsi na to vzal?“ ptala se Helena svého muže opřená hlavou o jeho rameno. Oba sledovali své děti, jak září štěstím nad vysněnými dárky.

„Ale, já jsem nic nekupoval. Tos přeci musela koupit ty. A za tu permanentku jsem ti strašně vděčný. Tohle jsou pro mne zase Vánoce. Naposled jsem se takhle cítil, když jsem byl kluk.

„A kde je vlastně ten malý, co se smál jak Ježíšek?“ optal se Miloš.

Najednou to všem došlo.

Jan Ziny VÁVRA