JEŽÍŠEK A DÁRKY: Vánoční povídka Jana Ziny Vávry z cyklu Příběh o Ježíškovi
Krajem zavál studený vítr. Listí ze stromů dávno opadalo a nad krajinou poletovaly vločky. První adventní neděle byla pryč a lidé se chystají zapálit druhou svíci na věnci. Celý svět žije nadcházejícími Vánocemi. Dospělí se těší na pohodu a odpočinek, na setkání s přáteli, děti se těší na volno ve škole, sněhové radovánky a … samozřejmě, hlavně na dárky.
Jen Ježíškovi se nějak nechce. Stále své povinnosti odkládá a odkládá, hraje si s nebeskými beránky a na Vánoce nemyslí. A už je nejvyšší čas zjistit, co si kdo na světě přeje, aby dárky obstaral. A ty dopisy, chodí každý den a čím blíže Štědrému večeru, tím jich je více a více. Kdo je bude číst?
U hromady dopisů stojí jeden z andílků a sleduje, jak andílci strážníčci přináší další a další dopisy od svých chráněnců.
„Takhle to dál nejde. Musíme si s Ježíškem promluvit. To by byly smutné Vánoce. Děti by například nedostaly dárky, po kterých touží, ale třeba úplně jiné, nevhodné.“
„Máš pravdu. Třeba ty měkké, hadrové. Brrr. Pojďme za ním spolu,“ přitakával mu jiný andílek.
Došli spolu za Ježíškem, který zrovna hrál s beránky na honěnou na nebeské pláni.
„Ježíšku. Jééžííšškuuu!!!“ volali Andílci s plných plic, ale Ježíšek nic. Došli až k němu a vyčítavě na něj spustili.
„Ježíšku, na zemi začínají Vánoce.“
„Ano? Ale já si teď hraji s beránky. Pojďte si hrát s námi. Hrajeme na honěnou,“ Ježíšek se otočil na beránky: „Kluciii, kluciii, andílci hrají s námi.“
„Bééééé, béééé,“ ozval se nadšený souhlas beránků.
„Ježíšku, na zemi čeká plno dětí. Čekají na tebe. Ty máš radost tady při hře s beránky, ale dole jsou děti, které taky chtějí mít radost. A ty jsi jediný, kdo jim tu radost může dát.“
„Ale, já teď nemůžu. Podívej, beránci na mně čekají. Mám babu, víš?“
„Děti na tebe čekají celý rok. Když nepřijdeš, zklameš je. Ty děti pak můžou být smutné třeba celý rok. Tisíce, desetitisíce, miliony dětí. Mají tě rády, Ježíšku. Jsi jediný, kdo jim může dát radost a rozzářit očka. A když jsi jediný, tak to musíš udělat.“
„Miliony dětí? Opravdu mně mají rády? To by bylo asi moře slz, že?“
„Velemoře. Přímo oceány.“
Ježíškovi se rozzáří úsměv.
„Tak honem Andílci. Můžete mi, prosím, pomoci? Potřebuji vaše křídla a křídla všech andělíčků strážníčků.“
Ježíšek se doslova vrhnul na tu hromadu dopisů a začíná číst. Andílci mu dopisy otvírají a Ježíšek je třídí na hromádky podle časových pásem a typu dárků a přání. Má opravdu mnoho práce a dopisů neubývá. Vypadá to, že nestihne do cinkání vánočního zvonečku přečíst všechny dopisy. Andílci se rozletěli a drželi ruce rodičů, kteří zvonečkem Ježíška přivolávali, aby měl ještě chvilku na čtení.
Jeden andílek držel v jednom bytě kliku dveří od obývacího pokoje se stromečkem, aby se maminka nedostala ke zvonečku. Druhý schoval v jiném domě zapalovač i sirky, aby nemohl tatínek zapálit prskavky na vánočním stromečku. Třetí nutil strýčka v jedné vilce, aby si již potřetí přidal kapra, i když ho nesnášel a tvrdil všem, že ryby normálně nejí, ale dneska, že mu obzvláště chutná, čímž sice potěšil hospodyni, ale naštval všechny děti, které byly, jak sprinteři zakleklí v blocích na startu, a čekaly na zvoneček. Zkrátka, děly se nevídané věci.
Konečně Ježíšek odložil poslední dopis. Narovnal se, sepjal ruce k modlitbě, když v tom … Andílek, co držel dveře, už nevydržel. To když za kliku vzal tatínek a mužnou silou ji andílkovi z ruky vytrhl.
Zazněl první zvoneček. Ježíšek rozepjal ruce a se srdečným úsměvem upřímné radosti sledoval, jak se jednotlivé dopisy vznáší a mizí v záplavě jiskřiček. Nakonec zmizel i Ježíšek. Rozletěl se do všech stran, aby zkontroloval, jestli je pod stromečky všechno v pořádku.
Jistěže nebylo. Přeci jen pracoval trochu nakvap a občas se se stalo, že ne každý dostal přesně to, co si přál. Třeba Anička dostala místo chodící panenky zoologickou zahradu. Richard si přál tu nejnovější hru pro playstation a dostal nový mobil a strýček, co si třikrát přidal kapra, dostal rybí kuchařku.
Ale i tak Ježíšek nezapomněl obdarovat žádného na zemi. A děti? Ty měly úsměv od ucha k uchu a rozzářená očka.
Jan Ziny VÁVRA