ČAROVÁNÍ S MLÉKEM: Lidovou pověst z Frantol převyprávěl vimperský literát Jan Ziny...

ČAROVÁNÍ S MLÉKEM: Lidovou pověst z Frantol převyprávěl vimperský literát Jan Ziny Vávra

 

 

 

 

 

 

 

Před dávnými lety byl téměř u každého stavení na vsi chlév a v něm kráva. Kdo měl krávu, měl mléko, z něj smetanu a máslo. Samo sebou, že každý chtěl mít co nejvíc mléka a hodně tučného, aby z něho bylo hodně másla a máslo se pak dobře prodalo ve městě na trhu. Často se někdo pod vidinou peněz upsal čertu, jen aby ty jeho stračeny dojily o něco víc než sousedovi. Anebo chtěl dotyčný sousedovi trochu škodit, ať z vypočítavosti nebo ze msty. Za duši přislíbenou peklu pak měl čarodějnou moc.

Ve Frantolech žila vdova po sedlákovi Eliška. Její statek nebyl velký, ale na dobrém místě a polnosti měl hned vedle pěkně pohromadě. Nebylo zle, i když se musela občas uskromnit, ale jinak ji a její dvě děti statek živil slušně. O nápadníky pro takovou mladou a šikovnou vdovu nebylo nouze, ale ona nikoho nechtěla. Stále myslela na svého Johana.

Jednou odmítla i nejbohatšího sedláka, vlastně jeho matku, protože co mu pánbů nadělil na penězích, ubral na rozumu. Statkářka se rozzlobila, že zrovna taková odmítá jejího syna, takovou skvělou partii a v rozzlobení ji proklela.

Od toho dne měly Eliščiny krávy málo mléka a ještě hubeného, takže másla bylo ještě míň. Takhle to šlo týden a Eliška byla nešťastná.

„Nebojte se panímámo. Nějak bylo, nějak bude,“ utěšoval ji mladý čeledín Francek.

„Jestli to půjde takhle dál, tak tě budu muset, Francku, propustit.“

„Já vím, co je v tom. To je ta stará čarodějnice ze statku. Povídá se vo ní, že chodí na ty … , ty čarodějnický reje a tam prej vobcujou s ďáblem.“

„To říkal farář v kostele, nebo vožralej Jakoubek? Ani by mě neudivilo, kdyby jí Jakoubek viděl lítat nad statkem na koštěti.“

„Jo, viděl. A starej pekař povídal, že jeden sklenkář co tu táhnul, jí poznal. Že prej musel vonehdá v noci přespat v seníkách na Volařích a probudilo ho strašný ječení a hulákání. Vylez ven a viděl nějaký ženský, jak řvou a tancujou kolem vohně.“

„A byly nahý a na housle jim hrál čert, co?“

„To né, ale mazaly se prej navzájem máslem a házely ho po sobě jako děti sníh. Když ho zmerčily, tak chtěly, aby šel tancovat s nima, ale von na ně křiknul, ať prej táhnou k čertu. Vony se mu prej vysmály a chtěly ho chytit. Von se ale schoval do seníku, zapřel dveře a vlez co nejhloubějc pod seno. Prej se na něj dobejvaly, mlátily do seníku, ale naštěstí pak už brzo kokrhal kohout a von byl zachráněnej. Z venka byl seník celej vod kravinců. No, a když tu prodával skleničky, tak prej jí poznal.“

Eliška si z čeledína moc nedělala, byl to ještě mladý kluk a povídačky starých poslouchal s otevřenou pusou a věřil všemu, co slyšel.

Problémy jí však nedaly spát a tak se vypravila za starým Hänischem, který prý studoval ve Vídni a v Praze a byl prý poloviční kněz.

„Hm, zajímavé. A ty si Eliško, nemyslíš, že ti sousedka krávy očarovala?“

„To určitě ne. Ona je sice lakotná a pyšná a proto jí nemá nikdo rád. Proto se o ní vedou takovéhle řeči. Má největší statek, největší býky a nejlepší krávy v kraji a tak je trnem v oku závistivců, ale že by byla čarodějnice? Tomu nevěřím.“

„Nu, já tu nejsem od toho, abych soudil. Ty ode mne chceš pomoc. Pomohu ti. Tady ti dám jednu modlitbu, kterou se budeš modlit každý den večer celý měsíc a tvé krávy budou dojit zase jako dřív.“

Eliška zaplatila za pomoc a rozloučila se. Hned ten večer se pomodlila a ráno čekala nedočkavě u díží, kolik mléka bude. První dny se nic moc nedělo, ale modlila se trpělivě dál a za týden mléka přibylo. Přebývalo jej, čím déle se modlila. Po měsíci bylo mléka jako dříve.

„Tak co? Kde jsou ty tvoje čáry?“ ptala se čeledína.

„A tohle nejsou čáry, to co provádíte?“

„Čáry? Tohle nejsou žádné čáry. To jsou vyslyšené modlitby.“

Eliška se večer zase pomodlila, jak byla zvyklá, a druhý den se zdálo, že mléka zase trochu přibylo. Přišlo jí na mysl, jestli by se nemohla třeba modlit ještě o týden déle, možná by toho mléka pak měla ještě víc. Co si usmyslela, to provedla.

„Panímámo, to snad nejni možný. Ty stračeny dávají více mléka a tučnějšího než před tím. A to nejsou čáry?“

„Kolikrát ti mám povídat, Francku, že to jsou jen vyslyšené modlitby.“

Na druhý týden ve středu před polednem se nesla vesnicí zpráva, že na statku se vztekly krávy. Vzpínaly se a vyhazovaly, bučely a řvaly, bránily se dojení a vůbec nikoho kolem sebe nesnesly. Celá ves toho byla plná, a kde kdo říkal, že je to boží trest pro tu chamtivou čarodějnici.

Po poledni přijel pan farář s kostelníkem a starý Hänisch. Farář vzal statkářku do kostela a tam jí vyzpovídal. Statkářka se mu svěřila, že se u nich ve stavení dědí podivný zvyk. Hospodář jej předává na smrtelném loži svému nástupci a dědici. Když prý umíral její manžel a synek byl ještě malý, svěřil tohle tajemství jí. Každé ráno musela naškrábat prášek z cihly ze zbořeniště luteránského kostela, co stával nedaleko obce. Ten prášek pak dávala dobytku do pití. Proto prý měla ty největší býky a nejlepší jalovičky. Proto její krávy dojily nejvíc mléka a dávaly nejkvalitnější máslo. Jenže zrovna tenhle týden už nenašla na zbořeništi jedinou cihlu. Všechno už bylo rozebráno. Zkusila dát dobytku obyčejnou cihlu a nic. Tak zkusila cihlu pokropenou svěcenou vodou a tohle je výsledek.

Farář statkářku vyslechl a povídá:

„Zůstaňte tady. Počkejte tu na mně. Hlavně nevycházejte z kostela. Rozhřešení vám dám potom. Vy Hänischi pojďte se mnou, budu vás potřebovat.“

Sebrali se a pospíchali na statek zachránit, co se dá. Farář měl strach, že dobytek pomře. Rozpoznal tajemná kouzla, na kterých se stal dobytek závislý. Možná by statkářka přišla o něco málo z mléka, možná by její býci o něco méně vážili, kdyby přestala dávat do pití cihlový prášek, ale ona se s tím nechtěla z lakoty a hamižnosti smířit. Ta svěcená voda to dodělala.

Statkářka byla v kostele jak na trní. Chodila sem a tam. Už předem želela peněz, které bude muset dát za dobytek, až jí tenhle pojde. Pak jí popadl strach, že se na ní všichni domluvili a chtějí ji šidit. Lidé ji uklidňovali a konejšili. Ať prý věří panu farářovi a starému Hänischovi, kteří si jistě poradí. Nechtěla nic slyšet. A ač ji kostelník nakonec držel, vytrhla se mu a vyběhla z kostela ven. Jen překročila jeho práh, pomátla se na rozumu a začala vyvádět jako její dobytek. Chtěli jí pomoci, ale ona všechny kolem kopala a kousala, že jí museli svázat, aby neublížila sobě ani ostatním.

Krávy se nakonec podařilo zachránit farářovo modlením a zaříkáním starého Hänische. Statkářku ale už nikdo nezachránil.

Vypráví se, že čert si vzal její duši a na zemi nechal jen prázdnou slupku těla.

„Vidíte, panímámo, vidíte? Neříkal jsem, že to jsou čáry? Já to říkal. Každý kdo se s tajemnými silami pachtuje, čeká pak peklo. A statkářka si jej prožije ještě na světě. Pomatená.“

„Nesýčkuj. Buď ticho!“ okřikla Francka Eliška. V její duši se ale přece jen usadil divný pocit. Nebylo to její modlení náhodou taky čáry? Hned druhý den šla za farářem a vyzpovídala se.

„Není to hřích takhle se modlit, otče?“

Farář si modlitbu několikrát přečetl.

„Na té modlitbě nic hříšného není, ale už se tak přestaň modlit, Eliško. Dokud jsi chtěla jen nápravu, bylo to v pořádku, ale teď už se modlíš z chamtivosti a to už hříšné je.“

Eliška nechala Hänischovu modlitbu faráři. Ten ji určil pokání a odpustil její hřích chamtivosti.

Jan Ziny VÁVRA

 

 

 

Komentáře

komentářů