UKRADENÝ KOSTEL: Lidovou pověst z Vimperska převyprávěl Jan Ziny Vávra

UKRADENÝ KOSTEL: Lidovou pověst z Vimperska převyprávěl Jan Ziny Vávra

 

 

 

 

 

 

 

 

Za dávných dob založili páni osadu zvanou Buk. Osada se rozrostla ve vesnici a místní sedláci si vzpomněli, že by mohli také mít svůj vlastní kostel.

Nápad to byl výtečný i vrchnosti se líbil a přislíbila peníze na výstavbu, pokud sedláci nechají vybudovat základy. A tak slovo dalo slovo, dali dohromady i nějaký ten groš a povolali do vesnice stavitele. Ten přijel nastrojený v honosném kočáře. Sedláci jej pohostili, dali něco peněz a pan stavitel počal obhlížet okolí. Bukovští museli trochu peněz přidat, protože to okolí obhlížel moc dlouho na to, aby je jen obhlížel. Když měl sumu pohromadě, jal se s řadou pomocníků vyměřiti základy.

„Kde bude stát ten Boží stánek?“ otázal se sedláků.

„No, kde by, tady zrovna, uprostřed návsi. Velká je na to dost a ať mají všichni sousedé do chrámu Páně stejně daleko,“ odpověděli.

Celý den vyměřoval stavitel nárys toho kostela na zem. Jednotlivé rohy označkoval kolíky, takže bylo dobře patrno, jak bude kostel veliký. Druhý den byla neděle, a tak odejel do města, kde nocoval.

O kousek dál stála ještě jedna osada. Jmenovala se Hoštice. Ani pořádnou náves neměla, byly to domky rozházené, jeden tam a druhý onam. No, jak kdo chtěl a kde ho zrovna napadlo. Byla založena o dobré století později než Buk, a proto si je Bukovští vždy dobírali, že jsou mladší a že musejí poslouchat. Hoštičtí jim proto vždy byli hotovi provést nějakou lotrovinu, pak zase Bukovští Hoštickým na oplátku a tak dokola a pořád znova.

Když se sedláci v Hošticích doslechli, že v Buku budou míti kostel, popadla je závist. Popadla je taková závist za pačesy a nedala a nedala pokoje, dokud se v hospodě nesmluvili, že ten kostel musí mít stůj co stůj taky.

„No jo. Jenže, tolik peněz jako Bukovští dohromady nedáme. Já nemám skoro vůbec nic,“ pravil ten nejbohatší.

„Mít tak ty plány a to zaměření, to je půl práce,“ pravil ten nejchytřejší.

„Jo. Půl práce, půl ceny. Základy jsou v Buku a my je ukradnem,“ pravil ten nejlínější z nich.

„No jo, ale jak to uděláme?“

„Vytrháme jim kolíky a přeneseme je k nám.“

„Jo a oni zavolají toho stavitele a vyměří jim je znova.“

„Na to se musí chytře. Pořádně si odkrokujeme, jak ty kolíky stojí a pak je přesně tak zapícháme tady, pod návsí.“

„No jo. Ale zejtra je neděle, to nikdo dělat nic nebude.“

„Právě proto. Vytrháme v noci ty kolíky, zapícháme pod vsí a v neděli vykopáme podle těch kolíků základy a stavitele dovezeme sem.“

„Jo. Tomu je jedno, kde kostel bude stát. Pro takové pány je ves jako ves a až budou základy, nikdo kostel nevezme.“

„No joooo? Peníze od Bukovských už má v kapse, a tak nás to opravdu přijde na polovinu.“

„Tak. A v Buku kolíky nebudou a na nové vykolíkování a plány zase nebudou mít peníze.“

Jak se domluvili, udělali. Ještě téže noci vytrhali vyměřovací kolíky v Buku a zarazili je v Hošticích.  Staviteli pak jednak pohrozili a jednak něco zaplatili, ne moc, aby se nepředali, a ten jim pak postavil bukovský kostel v Hošticích.

A tak v Buku stojí jen kaplička. Takový malý kostelíček, protože jim na větší nevybylo. A Hoštičtí? Ti se smáli tak dlouho, než jim tam začala chodit bezhlavá kobyla.

Poté, co si Hoštičtí nechali postavit kostel, udělali vedle něj, jak už to bývá, i hřbitov. A právě kolem toho hřbitova se jim začala objevovat bezhlavá kobyla. Byla to pěkná, statná kobyla, celá bílá, jenže – bez hlavy. Jak a proč se tam objevila, o tom se vedly mnohé debaty.

Jedni tvrdili, že je to kobyla z dolejšího statku, kterou utrápil tamní špatný hospodář.

Druzí zas, že je to zakletá stará Hojdarka, která pro své hříchy musí strašit sto let.

V sousední vsi, v Buku, se zas říkalo, že je to boží trest za ukradený kostel stavěný v neděli.

Ať tak nebo tak, kobyla tam po půlnoci běhávala kolem hřbitova.

Jednou při nějaké tancovačce vyprávěli místní přespolním o té kobyle.

„Kobyla jo, a bezhlavá? To vám máme věřit?“ smáli se přespolňáci místním chlapcům.

„Jo. Jestli nevěříte, jděte se podívat ke hřbitovu. Za chvíli poběží. Jen se na ní kouknete a poděláte se strachy.“

Ten největší a nejsilnější z přespolních bouchnul pěstí do stolu a křikl.

„Co si vo nás myslíš! Ne jen že se nepoděláme, ale já se na ní i projedu. To se vsaďte.“

Vsadili se a to o pečené selátko a čtvrtně piva k tomu.

Venku tma tmoucí. Půlnoc se blížila. U hřbitova bylo slyšet jen zrychlený dech těch mladíků. Jen odbila půlnoc, už si to kobyla bez hlavy žene kolem nich. Ocas a hříva na krku vlají ve větru, ale dusot kopyt slyšet není. V mžiku kdy se kobyla k chlapcům přiblížila, ten přespolní nebojsa jí vyběhl naproti a vyšvihl se na její hřbet. Kobyla se vzepjala na zadních a pak hned vyhodila zadkem, aby jej setřásla. Hoch se ale držel pevně. V tu se kobyla znova vzepjala na zadních a vyrazila tryskem do tmy pryč. Bylo slyšet jen nebojsův vzdalující se křik.

Ráno se vypravila parta lidí toho odvážlivce hledat. Vyrazili směrem, kde podle vyprávění mladíků zmizel i s kobylou. Našli jej na půl cesty ke sv. Vojtěchu ležet pod stromem. Měl sražený vaz.

Několik lidí se dušovalo, že toho mladíka pak viděli, jak jede kolem hřbitova na bezhlavé kobyle a má smutné oči. Jestli nevěříte, jděte se podívat ke hřbitovu.

Jan Ziny VÁVRA

 

 

 

Komentáře

komentářů