KOUZELNÉ ZEMNÍ ZRCADLO: Lidovou pověst převyprávěl Jan Ziny Vávra

Nejstarší sklářské hutě v Čechách bývaly na Šumavě. Vyrábělo se zde sklo veškerého druhu, prosté i barevné, duté i vypouklé. Sklo bylo velmi žádané a šlo dobře na odbyt. A protože zde bylo dostatek bukového dřeva do pecí a křemičitých písků, vznikaly na Šumavě sklářské hutě jako houby po dešti. A v jedné takové huti ve Vltavici byl nějaký sklář, co se vyznal i v kouzlech a čárech. A ten sklář za pomoci tajemných černých sil vytvořil i několik kouzelných zrcadel, a protože byla vyrobena z písků a minerálů z útrob zemně, co mu přinesli čerti, nazývala se zemní zrcadla. Kdo s takovým uměl zacházet, mohl znát a vědět vše, co se stalo, to, co se právě děje a i to, co by se mohlo stát. A jedno takové zrcadlo vlastnil i Matěj Koza z Vimperka.

Matěj Koza byl vimperský měšťan, ale jeho otec i děd bývali skláři a ne ledajací. Své znalosti získávali na zkušené po celé Evropě a co se naučili, dokázali i prodat ve formě krásných sklenic a pohárů, ozdobných mís a různě tvarovaných a barevných dalších věcí. Svým uměním byli známí po celé Šumavě a i o kus dál. Za vydělané peníze si koupili ve Vimperku dům v horní části náměstí. Mladého Matěje poslali do škol, aby se z něho stal vzdělaný a vážený pán, jak si přála maminka.

Dlouhých osm let pobýval Matěj v Písku a Praze, domů jezdil jen na vagace a vánoce. Jednou pro něj ale přijel posel v polovici roku se špatnou zprávou, že musí hned domů. Otec umíral.

Matěj se spěšně vydal na cestu.

“Matěji,”pravil otec unaveným hlasem, když Matěj stanul u jeho lože.

“Matěji, hm, to je dobře, že jsi přijel. Vezmi tu skřínku, tu na polici nad postelí. Je v ní zemní zrcadlo. Jak se s ním zachází, je psáno uvnitř. Dobře ho opatruj. Nesmíš ho prodat ani ztratit. Pak už nebude kouzelné. Předej je svému synu, jako já je dávám tobě. Jako je předal můj otec mne a jemu zas jeho otec. Použij je jen k dobru, ať se ti zle nevede. Matěji, to je dobře, že jsi přijel. Nyní již mohu zemřít. Věděl jsem, že to jednou přijde. Sbohem, Matěji.”

Matěj se do škol už nevrátil. Zůstal doma, aby se mohl starat o nemocnou matku. Protože uměl číst a psát, nejen česky, ale i latinsky a německy, přijali ho městští radní za písaře. Ve Vimperku bylo tenkrát mnoho Němců a bylo proto potřeba člověka dobře znalého obojích jazyků, jak slovem, tak i písmem. Od té doby se Vimperku začalo dařit. Vždy, když pány na radnici tlačila bota, nějaký problém, který nemohli dlouho vyřešit, přišel Matěj s dobrou radou. Radní si brzy povšimli, že zachovají-li se podle jeho rady, plní se městská pokladna a ani oni nevyjdou z prázdné. Neuposlechli-li, znamenalo to velké nepříjemnosti a vydání.

A tak jednou vypátrali pašeráky, co vozili sůl mimo stezku a neplatili tak městu za ochranu. Radní si mysleli, že jeli na Prachatice, ale když i Prachatičtí láteřili na ušlý výdělek, podíval se Matěj do zrcadla a hned viděl, kudy se pašíři derou, aby se vyhnuli městské berni. Ti se náramně divili, když se na ně vyřítilo několik jezdců a při zatýkání ani nekladli žádný odpor. Byla z toho tenkrát velká mrzutost, protože je chytili nedaleko území patřící pod prachatickou správu. Ti samozřejmě žádali zabavené zboží, po dlouhém handrkování, pak jeho polovic. Vimperští jim na konec vzkázali, ať prý si chytnou své vlastní pašeráky. Dlouhý čas spolu města tenkrát nemluvila.

Jindy zas, se rozkřikla zpráva, že se nějaký chlapec ztratil v hlubokém lese k Pravětínu. Marně ho všichni hledali, celý den a celou noc. Marně po něm pátrali. Všichni už podléhali tomu, že jej rozsápal medvěd nebo roztrhali vlci. Tu rodiče přišli za Matějem Kozou: “…ánžto prý nadán prorokováním a jasnovidectvím jest,” a nabídli mu kopu peněz zato, že jim synáčka najde. Matěj jim přislíbil pomoc. Doma se podíval do svého zemního zrcadla a rodičům vzkázal, kde mají svoji ratolest hledat. Sedí prý na velikém buku za potokem a pláče a volá mámu. Našli ho, jak říkal. Matěj si od nich ale nevzal žádné odměny. Říkal, že by mu oni taky jistě pomohli, kdyby je nutně potřeboval.

To už se ale páni radní, cestami pokoutními a hlavně pan farář, dozvěděli o tom, že se Matěj Koza: “… s kdovíjakými čerchmanty pekelnými pachtuje. Nekalými kouzly a čáry tahá.” Pozvali ho teda na výslech, aby se před bohem a před lidmi, jak říkali, očistil a vyvrátil to nařčení z čarodějnictví, což tehdy nebyla žádná legrace. Chtě nechtě musel Matěj s pravdou ven, sic by ho byli upálili. Pověděl jim tedy o svém kouzelném zemním zrcadlu. Všichni je pak chtěli mít. Pan purkmistr nejvíc, protože jak říkal, byl nejbohatší a myslel si, že za svoje zlaťáčky si všechno koupí.

“Máš to tedy vzácný skvost,” pravil Matějovi purkmistr, “rád bych jej i od tebe koupil. Pověz jen, kolik za to své zrcadlo chceš. Dám dvakrát tolik.”

Matěj se usmál. Nebyl přece vůbec překvapen, dávno již všechno věděl ze svého zrcátka, jak tento výslech i tato rozmluva dopadnou.

“Nemohu zemní zrcadlo prodat. To by pak ztratilo veškerou svoji moc a tobě, pane purkmistře, by k ničemu nebylo. Uznej přec, že na trhu koupíš mnohem hezčí, obyčejná zrcátka, než je tohle.”

Purkmistrovi nezbylo, než Matějovi věřit a dále již nenaléhal.

“Když je to tak, pane písaři, ponechte si své zrcátko. A abyste nám, městské radě a městu Vimperku, i nadále ráčil zachovati přízeň, přijměte proto, prosím, bude-li rada souhlasit, místo radního u našeho stolu.”

Městská rada souhlasila. Kdo by si taky dovolil nesouhlasit s panem purkmistrem. To mohl jen Matěj Koza, protože vlastnil vševidoucí, kouzelné zemní zrcadlo.

Tak přešla dvě léta. Vimperk bohatl i jeho radní. Bohatl i Matěj Koza. Vždy přesně věděl, na čem vydělá a čeho se má vyvarovat. Užitek z něho a jeho zrcadla mělo i město a široké okolí. Tu pomohl sedlákům nalézt zatoulané kusy dobytka, tu varoval obce před povodněmi, jindy zase před požárem. Nikdy si za tyto služby nic nevzal. Vždy jen řekl: “Až já budu potřebovat, jistě mně pomůžete.” Lidé ho měli rádi a na jeho rady vždy dali. Někteří dokonce na něj spoléhali, že je v čas před nebezpečím varuje a o víc se nestarali. Matěj byl spokojen, že byl vážený pán, jak si maminka s otcem vždy přáli, když se do města stěhovali. A dalo by se říci, že měl vše, co si od života přál.

Jen jedno mu chybělo. Syn, kterému by majetek a hlavně zemní zrcadlo mohl předat. Již mnohokráte si chtěl domů přivézt ženu, ale vždy ho přemohla zvědavost a podíval se do zrcadla, jaká vlastně je. A tak se jedna ukázala jako tuze hašteřivá, druhá ho chtěla jen pro peníze, třetí mu zase lhala. No, vybrat si nemohl. Ale to už všechny panny na vdávání ve Vimperku a okolí věděly o Matějovi a jeho kouzelném zrcadle a žádná ho proto nechtěla, protože se zrcadla bála. Každý člověk má totiž co skrývat před světem. Každý má něco, na co chce jednou provždy zapomenout. A tak byl Matěj Koza stále sám a vypadalo to, že sám ještě nějaký čas pobude. Až jednou…

Byl v Budějovicích u kupce Čipery, měli spolu nějaké obchodní jednání, a zahlédl jeho dceru Markétku. Hned se mu zalíbila a ptal se Čipery, zda by mohl požádat o její ruku.

“Vidím, kupče Čipero, že máte holku na vdávání. Zdali si již chystá věno? O takové pěkné děvče se nápadníci jistě perou.”

“Což o to, o nápadníky nouze není ale,” povídá kupec a šibalsky se podívá na Matěje. Věděl, co je zač a jakou věc Matěj vlastní. Taky věděl, že pro sebe hledá nevěstu. Tak ho napadlo, že by mohl to kouzelné zrcátko trochu ochočit, aby se obchody lépe hnuly.

“Ale, vezme si toho, koho já jí vyberu. Samo sebou, že to nebude nějaký usmolený nádeník. Musí to být někdo, kdo něco znamená a majetkem se jí alespoň trochu vyrovná, aby chudinka nezkušená nouzí netrpěla.”

“Hmmm,” pochvalně zabručel Koza. “Vidím, že máte všechno dobře promyšlené. A víte, že bych o jednom takovém věděl. Možná by se vám líbil. Jisté zkušenosti v životě i v obchodě již má, v jeho městě je radním a lidé si ho považují. Dokonce zámecký pán si ho pozývá na porady,” chlubil se Matěj.

Čipera zaútočil přímo.

“Myslíte-li sebe, Matěji Kozo. Myslím, že bych proti vám nic neměl.”

Dohodli se, že příští neděli po úplňku přijede Koza s námluvčím a dohodnou svatbu.

Dohodli se rychle. Matěj příliš nesmlouval, šlo mu především a sličnou pannu Markétku, než o velké věno. Blahosklonně přikývl i na to, že bude muset jedenkráte do měsíce cestovat do Budějovic, aby kouzelným zrcátkem Čiperovi obchody pohlídal a k většímu bohatství tak pomohl. “Vždyť to děláte i pro sebe a své děti, milý Kozo. Vždyť já tu věčně nebudu a Markétka je jediná moje ratolest, které všechno odkáži.” Domluvili svatbu na příští měsíc.

Doma Matěj neustále bojoval s touhou podívat se do zrcadla, zvědavý, co asi prozradí o jeho nastávající. Ale rozhodl se, že vydrží a podívá se až po svatbě, aby Markétku neztratil, jako ty ostatní. A aby měl jistotu, usmyslel si, že jej zakope. Lidem pak řekne, že zrcadlo ztratil, nebo že je nemůže najít, tu chvilku to musí bez kouzel nějak vydržet. Vyjel v noci na Hajnou horu a tam učinil, co si předsevzal, aniž by se podíval, jak to s ním bez zrcadla dopadne. Druhý den vyrazil do Budějovic na námluvy.

Ve Vimperku zatím někdo ukradl pekařce Wintrové koš koláčů, určených na stůl zámeckému pánovi. Pekařka zle vyváděla a nechala svými pacholky chytit toho prvního podezřelého, co byl na dosah. Tím se stal Ptáček, potutelník, co chodíval od sklárny ke sklárně, vyřizoval vzkazy, domlouval různé handly a drobné obchody. Hodilo-li se, zůstal ve sklárně na dýl. Pomohl v řemeslu, dostal najíst a občas i nějaký ten šesták. A hlavně, nosil lidem po horách novinky ze světa. Tehdá se moc necestovalo, nebyly noviny ani televize s rozhlasem a lidé byli stejně zvědaví jako dnes, co že se to v tom světě kolem nich vlastně děje. No, a jediný zdroj informací byli kupci a formani, anebo Ptáček a jemu podobní. Že si občas přilepšili nějakou tou drobnou krádeží, nebo podvodem, se všeobecně vědělo a proto ho taky pekařky pacholci chytili a předvedli na radnici. Ptáček se dušoval, že je nevinen, ale to mohl rozhodnout jen Matěj Koza pomocí svého zrcadla. A tak Ptáčka strčili do šatlavy, aby na něj počkal, až se vrátí z Budějovic.

Jen se Matěj objevil ve městě, už ho vedli, aby soudil. “Pane radní, já sem vtom vopravdu nevinně. No richtik. Já šel jenom vokolo. Vy jim to můžete dokázat. Já vopravdu nic nevzal. Já šel jenom říc hradeckýmu formanovi vod klášterskýho huťmistra, že má ještě posečkat a naložit až pozejtří. Pane radní, šak přeci musíte vědět, jak to bylo.” Ptáček lamentoval a bědoval, celý nešťastný z několikadenního žalářování. On to taky nebyl žádný med. Kopice shnilý slámy, trochu smradlavý vody a krajíc tvrdého chleba denně, o který se ještě musel prát s tlupou hladových, olezlých krys.

Jenže Matějovi se nechtělo odsoudit člověka, možná nevinného, bez zrcátka, a tak řekl, že ho nemůže najít a že ho asi někde ztratil.  Co neudělal Matěj, udělali jiní. Ptáčka vzali, dali mu vysázet pětadvacet a zavřeli ho na deset dní s tím, že ještě musí odpracovat, nebo jinak nahradit škodu pekařce a soudní výlohy.  Matěj se cítil vinen, že nepomohl chudákovi, a tak škodu za Ptáčka zaplatil.

Během pár dní přišlo několik žádostí o pomoc. Bohužel, Matěj Koza pomoci nemohl. Vymlouval se všelijak. Zrcátko se dozajista zase najde, sliboval, ať lidé počkají. Sám věděl, že mít ho doma by bylo snazší, ale taky věděl, že se má za měsíc ženit a mít doma zrcátko, možná by ze svatby sešlo. A Markétka přeci byla tolik krásná a milá. Na Matěje se usmívala a vůbec jí nevadilo, že si ženicha nevybrala sama, ale že se bude vdávat na přání svého otce. Byla dobře vychovaná.

Jenže pak vzala voda mlýn na Volyňce a mlynář žádal po Matějovi náhradu, prý utrpěl pro něj škodu, že ho včas před tou vodou nevaroval. A k němu se přidali další a další. Všichni obviňovali Matěje ze svých neúspěchů a neschopnosti. Nikdo si nevzpomínal, kolikrát jim Matěj před tím pomohl. Dovršili to sedláci z Buku, kteří Matějovi přijeli vymlátit okna, protože se jim zaběhla stáda a roztrhali je vlci.

Nejhorší bylo, když si jel do Budějovic pro Markétku. Kupec Čipera ho nechtěl pustit ani přes práh. “To tedy ne, pane Kozo. To by se dostala Markétka do pěkných rukou. To nejcennější co jste měl, jste ochránit nedokázal, jak byste chtěl ochránit naši dcerku. Sbohem. A nechoďte dřív, dokud nezískáte zpět své zemní zrcadlo.”

Matěj jel domů zdrcen. Litoval toho, že se do zrcadla nepodíval dřív, než jej zahrabal. Pro zakopaný kousek skla ztratil přátele, a jak to vypadá i nevěstu. “Co se dá dělat,” řekl si. “Zase ho musím vykopat, chci-li si zachránit život a získat zpět své postavení.”

Rozhodl se rovnou, že si Markétku vezme hned druhý den, ať mu zrcadlo ukáže cokoli. Tak čistá panna, nemůže mít na svědomí žádný hřích, říkal si. A hned se vypravil na Hajnou horu, že zrcadlo vykope.

Ptáček se tou dobou zrovna potloukal kolem toho místa, kde zrcadlo leželo. Vyhříval své potlučené tělo a žehral na lidskou nespravedlnost. Když spatřil Matěje Kozu, kterému dával největší vinu za své utrpení, popadl ho obrovský vztek. Vzal do rukou sukovitý klacek, co ležel u cesty, a praštil s ním Matěje po zádech a znova a znova.

“Tak, tady máš, aspoň kousek toho, co sem dostal já. Tfuj, ty městský ksindle. Nic nevydržíte, vy páni. No richtik, ” plivl na Kozu Ptáček, když Matěj padl k zemi jako špalek, a ani se nepohnul.

Druhý den ráno našli Kozu celého zkrvaveného dřevaři, co šli do lesa za prací. To už ale Matěj dodýchával a i když ho rychle odnesli do města, život už mu nezachránili.

A tak dodnes někde na Hajné hoře odpočívá kouzelné zemní zrcadlo, které zná odpověď na věci minulé, jsoucí i budoucí. Matěj Koza byl poslední, kdo zrcadlo vlastnil a uměl s ním rozmlouvat.

Jan Ziny VÁVRA