STARÁ ŠUMAVA: Říkáme si: je tady hezky, ale už to není naše...

STARÁ ŠUMAVA: Říkáme si: je tady hezky, ale už to není naše Šumava (Karel Klostermann)

SVĚT SPISOVATELE ZTRACENÉ STARÉ ŠUMAVY…………………… Tento svět spisovatele Šumavy je už také nenávratně pryč. I tento svět vyjadřoval obavy z mizejících lesů, z nenasytné exploatace velebného chrámu přírody a z pronikání civilizace do romanticky drsného šumavského pohoří. A to bylo kolem roku 1890! Co by tomu řekl asi dnes?

Čtenář dostává skoro chuť ta divoká místa také navštívit, ale dnes už by to bylo trpké zklamání, co dokázali nadlidi, kteří se tváří, že rozumí všemu na Šumavě s velikou politickou podporou, dýchající jim na záda a smečkou laických aktivistů kolem sebe s chováním exhibicionistů.Ta nedotčená divočina, kterou místní starousedlík ještě znával a miloval a viděl, nenávratně mizela, ten opravdový prales, kde mohl neopatrný cizinec snadno zbloudit, ztratit se a beze stopy zmizet, ten už existuje jen ve vyprávěních z dob dávno minulých.

Z původního šumavského pralesa, jenž kdysi pokrýval skutečně celou Šumavu, zbyl za sto let ubohoučký zbyteček na Boubíně. Zbyteček zalesněného kopce, který je milovníkům pravé divočiny beztak k nepotřebě. Boubín je víc neživotným muzeem nedotknutelných zašlých exponátů, na něž není dovoleno sahat, než nefalšovanou divočinou. Ta už vinou člověka neexistuje nikde.

Karel Klostermann tuto zásadní a nevratnou proměnu charakterizoval už v roce 1890 ve svých Böhmerwaldskizzen:
……Šumava působí jako melancholická píseň, která nezadržitelně proniká do srdce. Bez přestání se před námi rozprostírají lesy a slatě a vyprávějí nám epopej, která nemá obdoby, epopej o zaniklém a zanikajícím obřím rodu, který nechala příroda vyrůst a pak ho nemilosrdně zničila. Říkáme si: je tady hezky, ale už to není naše Šumava. Určitě se sem přistěhovali i milí, dobří lidé odjinud, ale naše lidové typy vymizely. Buď už někde odpočívají na věčnosti, nebo se přizpůsobili novým poměrům. Ti, kteří se přizpůsobit nedokázali, hledí ostýchavě i tupě na všechno nové: nedovedou to pochopit, připadají si, jako by ztráceli domovskou půdu pod nohama.

Nemnoho vysokých stromů, které tu úmyslně byly ponechány jako vzorky zašlé, do nenávratna zmizelé doby, rozvážně a smutně potřásá svými tmavozelenými větvemi, jako by vzpomínaly hekatomby vyvražděných bratří a druhů, o odvodnění slatin, o pravidelné hospodářství. Malý je člověk proti těmto novotám, zvláště to odvodnění, že se mu protivuje. Bůh dal les, prý říká, a dal slatiny, aby vlhko po celý rok se udržovalo a řeky v kraji se přebytkem vlhka živily; člověk prý se Prozřetelnosti do řemesla míchati nemá. Moje ubohá, prostá Šumavo, milovaný domove našich otců! Už zmizela ta pralesní nádhera a její zbytky jsou jen matným odleskem dávno zaniklé vznešenosti. Ale jedno si Šumava podržela: působí jako melancholická píseň, která nezadržitelně proniká do srdce.

Zdroj: Karel Klostermann: Črty ze Šumavy

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

This slideshow requires JavaScript.

Komentáře

komentářů