ČTENÍ NA VÍKEND: Knihy Temnot. Lidovou pověst z vimperské osady Pravětín převyprávěl Jan Ziny Vávra

V Pravětíně u Vimperka za dávných časů žil jeden sedlák jménem Kryschko.  Místo hospodářství se ale raději staral o knihy a hlavně o ty, se kterými si není radno začínat. Býval v mládí na studiích až v Písku, ale právě pro jeho náchylnost pro tajemné umění magie musel školu opustit. Chvíli se toulal po světě, navštívil i Avignon a Benátky, a když mu táhlo na třetí křížek, vrátil se domů. Ve stavení našel už jen svoji starou matku a kopici dluhů.

Díky magické knize jménem Oko temnoty, kterou získal jako dědictví po waldkirchenském poustevníkovi, si pomohl k penězům a dluhů se zbavil. Matka byla proti černé magii a tak ji musel slíbit, že už více té knihy nepoužije. Na důkaz ji musel zakopat na humnech, protože spálit se ji bál.

Na samé zemské hranici nad Mechovým potokem, žil v těch dobách odvážný pytlák. Svoje řemeslo činil jak na české tak na bavorské straně a nikdo s ním nic nesvedl. Byl vysoký, šlachovitý a od sluníčka řádně osmahlý. Říkali mu proto Černý Hiesel. Fořti, myslivci ani hajní jej nemohli chytit při lesním pychu a tak mu pytláctví dokázat a potrestat. Každé železo a ocel se o něho ohnulo, kulky i broky se od něj odrážely, každé nástraze a léčce se dokázal vyhnout. Prý měl pletky s peklem a uměl čarovat. Povídalo se o něm, že je “Fekst”. Když se ho podařilo myslivcům na Volařích obklíčit, stříleli po něm o sto šest, Černý Hiesel jen sklepal s kabátu kule a broky, proměnil se v jedličku a knížecí honci opět vyšli s prázdnou.

Kryschko a Hiesel se jednou potkali ve Vimperku na jarmarce, jako by je k sobě magie, kterou oplývali, přitahovala. Netrvalo dlouho a dali se do řeči. Brzy připadli na to, že svět bez peněz za mnoho nestojí a uvažovali jak si počínat, aby se vedlo lépe. Černý Hiesel povídal, že má doma knihu, ve které je psáno, že prý nedaleko Prahy, je pohřbený poklad starých králů. Vyzvednout jej může ale toliko ďábel, kterého je nutno vyvolat za tím účelem. K tomu ale potřebuje tři černé knihy, Knihy Temnot. On prý má jednu Otevření temnoty a doslechl se, že někdo tady na Vimpersku má taky jednu. Potřebuje ještě Oko temnoty a Objetí temnoty. Pak prý se dozví jakým způsobem ďábla vyvolat. Sedlák Kryschko byl hned pro. Protože peníze, ke kterým si mocnou knihou pomohl, se pod jeho způsobem života rozkutálely. Matky již nebylo a tak mu neměl kdo zakázat svoji knihu Oko Temnoty vykopat.

Černý Hesel zjistil, že třetí knihu vlastní jeden alchymista v Praze. Kryschko prodal dobytek a hned se za ním rozjel. Dlouho předlouho alchymistu přemlouval, až knihu od něho za vysokou cenu 600 zlatých odkoupil. Alchymista jej ještě varoval před ďáblem a poradil mu, aby si připravil slaměného panáka, oblékl jej do svých šatů a schovali do něj nějakého žirového tvora.

V knihách se oba tajemní spiklenci dočetli, že k vyvolání ďábla je zapotřebí dvanácti mužů, bílého kozla a kamenného oltáře. Kozla koupil Kryschko na trhu ve Vimperku. Oltářem se stal velký plochý balvan, který nechal Hiesel přivést odněkud z pralesa. Nejhorší bylo přesvědčit těch deset chlapů, aby se na vyvolání ďábla podíleli.

Po dlouhém půlroce příprav se vše povedlo. Kryschko ještě vyrobil panáka ze slámy a vložil do něj svázaného králíka a mohlo se začít. Den stanovil Černý Hiesel.

“Bude na sv. Petra a Pavla. Hvězdy budou příznivě postaveny. Přijďte včas. O jedenácté musíme začít.“

Ve stanovený den se všichni dostavili do chalupy v Pravětíně. Ale jeden chyběl, snad se lekl, nebo jej žena nepustila. Na místo toho dvanáctého, postavily Kryschkova slaměného panáka.

Uprostřed sednice stál plochý kámen, na kterém, hořel malý ohýnek. Kryschko držel kozla na řetězu a Černý Hiesel v černém taláru listoval v těch knihách. Něco neustále mumlal, a pak poručil aby si všichni stoupli okolo kruhu, který křídou namočené do svěcené vody namaloval na podlahu. Před zahájením obřadu vyvolání ďábla ještě všechny varoval.

“Zapřísahám vás, nikdo nesmí promluvit, ať se děje co s děje. Vydržíte-li, budete po právu odměněni. Ne-li, může to dopadnout všelijak.”

Muži obestoupili kámen a Černý Hiesel začal předříkávat slova, jež četl v těch knihách. Po jednou se oheň na kameni začal rozrůstat, až celý kámen pohltil a dosáhl až hranice křídy. Byl to divný oheň, takový studený, tepla z něj mnoho nesálalo. Černý Heisel hodil kozla do plamenů a zvolal.

“Zde máš tělo, mocný duchu. Přijmi jej a přijď mezi nás.”

Oheň zaplápolal a vyšlehl výš a v něm se objevila kozlečí tvář s lidským pohledem.

“Čeho si žádáš, pozemský červe.”

“Vyzvedni a dones nám poklad králů, jež na Praze zakopán jest.”

“Ho, ho. Tak pokladu se ti zachtělo. Inu dobrá, ale odměnu si určím sám.”

Oheň pohasl, stáhl se zpět na kámen a chvílemi sotva doutnal. Heisel neustále něco mumlal a držel ruce na těch knihách. Pak zahřmělo a oheň se znova rozhořel. A opět jej zarazila až svěcená křída na podlaze.

“Chci svoji odměnu,” pravila to kozlečí tvář.

Heisel nic, jen stále něco mumlal.

“Chci svoji odměnu,” pravila ta tvář opět a počala se zvětšovat, že byla velká jako kolo od vozu. Heisel nic, jen stále mumlal nějaká slova. Tvář obhlédla ostatní přítomné tím pohledem, kterým, si dravec vybírá tučnou kořist. Chlapy polilo horko. Kryschko se musel kousnout do jazyka, aby nezačal křičet.

“Chci svoji odměnu a bude to ten nejmladší z vás.”

Oheň vyšlehl a za mocného burácení pohasl, až zhasl úplně. Ve světnici zbyl jen popraskaný kámen a na něm namísto ohně rezavá truhlice. Muži pohlédli, kdo z nich chybí a chyběl slaměný panák, ve kterém byl mladičký králík.

Jak se podělili, již nikdo neví. Jisté je jen to, že ďábel nenechal nic na náhodě, a když poznal, že byl podveden, tak se prý vrátil znova na svět a vzal sebou do ohně i ty tři knihy, aby jej již nemohl vyvolat, kdo si zamane.

Jan Ziny VÁVRA