STARÁ ŠUMAVA: Už máme posvícení, za dveřmi v síni

Už máme posvícení, za dveřmi v síni.
Jdeme pro řezníka, ať bije svini.
Voda se vaří, v měděnce skáče
zítra zas budeme dělat koláče.
A co jich napečeme, ve dvou pecích,
ty je pak rozneseš, Vašku po strejcích,
když přijdeš do domu, dej pozdravení,
že je zveme oba dva na posvícení.

Když se ve vlahém říjnovém povětří vznášely pavučiny babího léta, bylo takříkajíc za dveřmi zmíněné už také “Havelské posvícení”, symbolizovalo poděkování za úrodu a vítání času klidu. Na zdárný průběh oslav obvykle dohlíželi zvolení a zvlášť respektovaní občané vesnice, tzv. stárkové a stárkyně. Stárek je odvozen od slova starati se. Jde o osobu nebo osoby, které přebírají zodpovědnost za přípravu hodů, současně se tak stávají jejich hlavními aktéry. Počet stárků se liší nejen v regionech, ale také v sousedních vesnicích. Nejčastěji jsou chasou voleni dva stárci, kteří spolu s vybranými děvčaty tvoří dva stárkovské páry. Stárkování obvykle připadne na svobodné mládence, ale najdeme také obce, kde jeden nebo dva stárci jsou voleni z řad ženáčů. V minulosti byli jako stárci často voleni chlapci ze zámožných rodin, kteří dokázali zajistit bohaté občerstvení, zaplatit muziku a garantovat tak zdárný průběh posvícení. Slavili ho stejně v městečkách, ve vsích i na samotách. Tak dva tři dny předtím neměl už nijaký muž v předsíni či světnici co pohledávat, poněvadž ženské měly plné ruce práce s bílením, úklidem, smýčením a paráděním.

Zatímco dcery a děvečky oprašovaly nebo omývaly každičký předmět v domě, zabývala se už matka přípravou svátečních krmí. Vařila, pekla a smažila od časného rána do pozdního večera. Na posvícení – ne, to se nedalo vystavit snad pomluvám, že jídlo není dost dobré či dokonce, že ho bylo málo.
Posvícení je církevní slavnost, během které se posvětí kostel. Proto je výraz posvícení totožný s výrazem posvěcení. Na Moravě se mu říká Hody, ve Slezsku Kiermasz a na jižní Moravě Kiritag. Tato slavnost souvisí s dostavbou kostela a byla považována za velmi významnou. Po dokončení stavby byl kostel vyjmut ze světské sféry a teprve po posvěcení se v něm mohly konat bohoslužby.

Den před slavností se kolem kostela postavily dva nebo i tři polní oltáře a u jednoho z nich se druhý den ráno věřící modlili. Biskup, který kostel světil ho za zpěvů a modliteb třikrát i s průvodem obyvatel vesnice obcházel a zdi kostela kropil svěcenou vodou. Kostel byl zamčený a uvnitř čekal kněz. Pokaždé, když šel biskup s průvodem kolem zamčených dveří kostela, zaklepal na ně berlou a pronášel řeč, na kterou mu kněz za dveřmi kostela odpovídal. Když biskup zaklepal na dveře potřetí, udělal na ně znamení kříže a kněz dveře kostela otevřel. Biskup s věřícími vešel dovnitř a svěcenou vodou posvětil oltář, pak všichni vyšli znovu před kostel a biskup od kostelníka převzal schránku s ostatky světce – patrona kostela a znovu s nimi obcházel kostel, pak je uložil do oltáře a následovalo svěcení všech obrazů a soch, které byly v kostele. Pak sloužil první svatou mši.

Podle legendy první posvícení slavil král Šalamoun. Po dostavbě chrámu v Jeruzalému chrám posvětil a potom každý rok vždy ve stejný den na počest vysvěcení chrámu zval své přátelé na hostinu.Posvícení je výroční slavnost, která se slaví vždy v neděli před nebo po svátku světce, kterému je místní kostel zasvěcen. Posvícení se obvykle slavilo od sobotního do úterního rána, v některých oblastech i týden – od neděle do neděle.

Přípravy na posvícení začaly důkladným úklidem domu i hospodářských budov. V pátek zabíjely hospodyně husy, kachny, kuřata, často i prasata a v sobotu je pekly, smažily řízky a dohlížely na řezníka, aby výrobky z prasete byly chutné. Podle receptů svých babiček pekly koláče a odpoledne je posílaly příbuzným a přátelům s pozváním na nedělní slavnostní oběd. Scházely se na něj celé rodiny včetně vzdálených příbuzných, přátel a sousedů. O posvícení byl pohoštěn každý, kdo přišel do domu. Muselo se dodržovat pořekadlo „Host do domu, Bůh do domu.“ Pozváni byli příbuzní, farář, kantor, kostelník. Přicházeli na hostinu i řemeslníci, kteří pro sedláky pracovali. Na posvícení přišli nejen pozvaní hosté, ale posvícení využívali nejen různí potulní vandráci, tuláci, žebráci, komedianti, opilci, pobudové, ale také panští úředníci, holomci a služebnictvo ze zámků. Takže ke vsi, kde se právě konalo posvícení, v neděli před polednem někdy táhlo celé procesí hladových krků a mlsných jazyků. Nejdrzejší byli ti ze zámku. Rozběhli se po vsi, vpadli do kuchyní a nečekali, až jim jídlo bude nabídnuto nebo bude na stole, ale rovnou zamířili k pekáči a vybírali nejlepší kusy pečeně a cpali koláče do kapes. A pokračovali do dalšího stavení.

O posvícení se dveře u sedláků „netrhly“. Příští neděli ti samí nezvaní hosté obšťastnili svou návštěvou zas jinou ves. O tomto nešvaru, který se začal šířit po všech krajích, se dozvěděl i císař Josef II. a rozhodl se v roce 1786 zasáhnout. Udělal to velmi chytře. Zakázal různé termíny posvícení, stanovil pro celou monarchii jediný termín posvícení, které dostalo název „Císařské posvícení“. Pro konání tohoto posvícení určil třetí říjnovou neděli. Tím roztříštil bandy vyjídačů vesnic, kteří předtím si z posvícení téměř udělali způsob obživy. Večer, když byly všechny přípravy ukončeny, vyvěsili na kostelní věž prapor a v neděli ráno šli všichni do kostela na mši. Posvícení začalo slavnostním nedělním obědem. Hostitelé nabízeli svým hostům vypečené husy a kachny s knedlíky se zelím, řízky, jitrnice, jelita, na stole nechyběly koláče a pivo. Hosté vyprávěli veselé rodinné historky a společnost informovali o všem, co se v rodinách od jejich posledního setkání stalo. Po obědě šli znovu do kostela pro požehnání. Po něm se z hospody ozvala hudba a všichni šli tančit.

Při posvícení se pamatovalo i na mrtvé. V pondělí po posvícenské neděli se v kostelech konaly zádušní mše za zemřelé a chodilo se s knězem na hřbitov ke společné modlitbě. Poté lidé navštěvovali hroby svých předků. Po obřadech se pořádala v hospodě hostina na počest zemřelých, aby se mrtví mohli radovat společně s živými. Tančilo se, jedlo a pilo, dokud neshořela zapálená svíce – odtud zřejmě pochází i posvícenská “pěkná” nebo “zlatá hodinka”.

V roce 1918, při vzniku naší republiky, silně ožila tradice svatováclavská, proto v některých vsích si zavedli hody svatováclavské. A je zajímavé, že se tak stalo i v několika německých vsích v sudetském území. V dnešní době se však stále více stává, že se vesničané sami mezi sebou dohodnou, kdy si posvícení udělají, a tak ho mohou mít každý rok v jiném datu.

Zdroj: Václav Machek: Etymologický slovník jazyka českého, Praha: Academia 1971

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

(Z cyklu Stará Šumava)