STARÁ ŠUMAVA: Srpnové dožínky

Poděkování o dožínkách

Po polních cestách vozy rachotěj,
pod ourodou jen praskaj loukotě.
Vydařily se zase letos žně,
děkujeme ti, Bože, upřimně.

Za slunce, déšť i každou hodinu,
za starosti děkujem, za dřinu.
Rač nám jen za rok stejnou sílu dát
a ke žním jako letos požehnat.

Křesťanství starší slavnost dožínek nepřijalo do svého kalendáře, protože za hlavní svátek roku pokládalo a
pokládá Velikonoce s jiným obsahem. Nicméně prastaré tradici se nemohlo úplně bránit, a tak se svátek dožínek slavil a někde dodnes slaví i v kostelech. Datum bývá stanoveno na určitou neděli, existují však i místní odchylky.

Místo rituálního uvolnění a očištění nové sklizně nastoupilo její požehnání a místo oběti se konala jakási prezentace plodin, slavnost však nebyla nikdy příliš zdůrazněna a naopak církev odsuzovala různé starší zvyky a pověry, které se k dožínkám pojily. Toho ve 20. století využila nacistická i komunistická propaganda: v Německu byl „pohanský“ svátek dožínek od roku 1934 státním svátkem a také u nás byly dožínky po roce 1948 zařazeny mezi tzv. socialistické slavnosti. Vykládaly se jako oslava úspěšné lidské práce, pořádala je zemědělská družstva nebo i kraje a bývaly spojeny s kulturním programem. A všeobecně oblíbenou slavnost rádi využívají i dnešní politici.

Žně bývaly zásadní událostí roku především v oblastech, kde pěstování obilí představovalo hlavní zdroj obživy. Šlo vpravdě o přežití. Takže když bylo všechno obilí z polí zdárně sklizeno a uloženo, muselo se to pořádně oslavit! Odměnou a poděkováním za měsíce náročné dřiny na poli byly dožínky, oslava ukončení sklizně spojená s mnohými radovánkami, při nichž se veselila čeleď na účet hospodáře. Slavnost začínala odvezením posledního snopu z pole, pokračovala předáním dožínkového věnce hospodáři a vyvrcholila dobrým jídlem, pitím, zpěvem a tancem.

Pojďte si s námi připomenout, jak a proč se tradiční dožínky slavily. Dožínky lidé na českém a moravském venkově slavili odnepaměti. Úspěšné ukončení žní pro ně bylo velmi významné. Všichni se radovali, že je obilí pod střechou, živobytí přinejmenším na příští zimu je zajištěné a namáhavá práce na polích je konečně za nimi. Dožínky patřily k důležitým svátkům už v pohanských dobách, kdy na nich nesměly chybět věštby, které předpovídaly, jak bohatá bude úroda příští rok. V předkřesťanských časech byl svátek sklizně příležitostí k nezřízenému obžerství a opilství. Dožínky, jako oslava konce těžké práce na poli, bývaly kdysi záležitostí jedné rodiny, jednoho statku, jedné usedlosti, později jednoho panství.

Až ve druhé polovině 19. století se u nás začaly slavit obecní dožínky, které se postupně staly lidovou zábavou pro všechny, organizovali je ochotníci pod záštitou různých spolků a stran, a dokonce existovaly i přesné scénáře dožínek. S příchodem kombajnů a dalších velkých zemědělských strojů se dožínky oslavují už jen v přeneseném významu. Příprava začínala zhruba už týden před dožínkami, kdy začínala děvčata plést věnec z klasů. Používala na něj všechny druhy pěstovaného obilí a zaplétala do něj luční kvítí, především červené vlčí máky a modré chrpy. Nesměly chybět jeřabiny a makovice, někde se přidávaly stuhy, slaměné ozdoby, ale i chléb a koláčky. Základním typem bylo tzv. dožínkové slunce – klasy se pletly paprskovitě od středu, až se vytvořil hustý kruh. Ve středu byl zpevněn ještě malým věnečkem z obilí.

Dožínkový věnec, předávaný chasou hospodáři, měl zvláštní magickou moc, byl symbolem slunce, hojnosti a plodnosti. Lidé věřili, že je zárukou bohaté úrody v příštím roce, proto se uchovával v domě až do jarního setí a zrno z něj se přidávalo do osiva jako požehnání úrody. Čím větší věnec byl, tím více zrna v něm a tím lepší měla být příští úroda. Dožínkový věnec hrál velmi důležitou roli také na Vánoce, kdy se zrna z něj přidávala do mouky na vánoční pečivo, sypala se slepicím, aby hodně nesly, a kravám a kozám, aby dobře dojily. Někde byl věnec nezbytnou ozdobou štědrovečerního stolu, aby se v domě držela hojnost a plodnost. Neméně důležitou roli při dožínkách měl poslední snop.

Bývalo zvykem, že na poslední den žní se nechávalo na poli jen tolik obilí, aby se vešlo na jeden žebřiňák. Děvečky svázaly z posledního obilí snop klasy nahoru, kterému se říkalo baba, dědek, žebrák či stará, ozdobily ho polním kvítím, někde na něj navlékly ženské či mužské oblečení a naložily na poslední žňový žebřiňák, vůz vyšňořený barevnými fábory, květinami a kyticemi obilí. Potom se dívky i s mládenci vydali v průvodu zvesela a s písničkou na rtech do vsi k hospodáři. Někde nesli mládenci kosy, dívky srpy, jinde šly v průvodu živé snopy, tedy chasa, která si na sebe od hlavy po paty navěsila klasy obilí a květy.

Mnohde se už ráno na poli začalo popíjet a průvod doprovázela muzika. Poslední sklizený snop měl ve stodole své čestné místo, lidé ho pokládali za ducha obilí a záruku bohaté příští úrody. Mlátili ho jako úplně poslední, popřípadě si ho nechali až do příštích dožínek. Někde se kolem něho nebo s ním tančilo, aby byla napřesrok dobrá úroda. Veselý dožínkový průvod se zastavil až před vraty hospodářství, aby vybrané nejhezčí a nejvýřečnější děvče a nejstatnější a nejpracovitější mládenec předali hospodáři s hospodyní dožínkový věnec a přání. Nejprve zvolali: Panímámo zlatá, otvírejte vrata, neseme vám věnec ze samého zlata.

Když vyšli, převzali věnec a vyslechli dožínkovou zprávu, že všichni, kdo se žní zúčastnili pracovali ze všech sil, že je obilí pod střechou a že teď mají právo na odměnu a odpočinek při písničce a tanci. Statkář se nesměl nechat zahanbit a čeleď ocenil finančním darem a štědrou hostinou. Předáním dožínkového věnce definitině skončily žně a mohlo se začít slavit. Stoly bývaly plné vdolků, buchet a koláčů, peklo se maso a chybět samozřejmě nemohlo dožínkové pivo a kořalka. Vařil se také silný hovězí vývar, který ráno po oslavách probouzel k životu noční zábavou unavené chasníky a děvečky.

Zdroj: Dvanáctý den měsíce srpna léta 1792, 14. září roku 1836. Viz: Čeněk Zíbrt, Obžinky. Praha: Nákladem F. Šimáčka, 1910 Böhmerwäldler Heimatbrief, 1993, š. 10, s. 482 Poděkování o dožínkách – Rosa Tahedlová, autor překladů a českých textů Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora