STARÁ ŠUMAVA: Řemeslo provaznické

Staří latiníci převzali od Řeků úsloví „z písku provaz plést“ jako popis činnosti marné, z níž věru nic nebude. Provaz se samozřejmě plete z gruntovanějších materiálů. Jako nejstarší provazy pravděpodobně složily tenké kořeny stromů a větvičky keřů, lýko zpod kůry a všelijaké kožené řemínky.

Pokud měl být prostředek k vázání pevnější, už pračlověk jich vzal víc a tento svazek zkroutil. Tak se vyráběly dokonce provazy z kozí srsti i lidských vlasů. Do smyčky provazu z trávy bylo podle legend možné ulovit jednorožce.

Víte, že provaznictví patří k nejstarším řemeslům vůbec? První zmínky o provaznictví na našem území pochází z desátého století. To, že šlo o velmi rozšířené řemeslo, dosvědčuje i četnost příjmení s provaznictvím spojených. Od postroje koně, po rybářskou síť. Všechno v minulosti zvládal vyrobit provazník. Tento řemeslník proto býval společně s kovářem nebo mlynářem v každé větší vesnici. Jeho práce začala na poli s konopím. Řemeslo se tradičně v rodině dědilo. Otec jej převáděl na syna. Jak je na tom ale toto řemeslo dnes?

Provazník, provozující své provaznictví v minulosti neměl na starosti pouze výrobu provazů a provázků, ale i výrobu postrojů pro koně a rybářských sítí. Jeho práce začínala pěstováním konopí, které pak dále zpracovával. Po sklizni ho sušil, rozrušil vlákna a rozčesával ho s pomocí různě tvarovaných hřebenů. Mnohdy to byla jednoduchá prkna s hřebíky. Len se česal do té doby, dokud nevznikla koudel. Koudel, kterou dodnes používají instalatéři jako těsnění. Koudel je hodně jemná a snadno zápalná.

Při osvětlení provazníkovi dílny jen petrolejkou nebo svíčkou možná vzniklo ono známé úsloví o hořící koudeli. Nevznícená koudel se navlékla na spřádací kolovrátek. Takový, jaký známe z pohádek. Vytvořila se různě silná nit, která se následně pomocí důmyslného strojku stáčela do několika žilného provazu. Z něj pak s pomocí kolovrátku upředli nit, kterou pak provazníci dále zpracovávali na speciálním strojku až do podoby provazu.

Provazníci zpracovávali převážně domácí materiály, které byly nejsnáze dostupné. U nás to bylo konopí, len, kopřiva, juta, žíně, štětiny, vlna, bavlna, hedvábí a různé stromové vlákno. Na výrobu provazů však nejraději konopí, protože to je velmi odolný materiál, který se nijak neroztahuje a nehnije. Nejde však o prvotní provaznický materiál, nejprve se provazy vyráběly ze stromových vláken. Přesněji, šlo ponejvíce o lipové, či vrbové lýko, lýko z jilmu, bílého dubu, ořechu, moruše, kaštanu nebo cedru. Provazník vyráběl tenké motouzy, provazy, šňůry, silné a tlusté provazy, lana, provaznické pásy, popruhy, sítě na hmyz, ptáky, ryby, zvěř, drátěné provazy a žíněné provazy.

Provazníci dříve neměli svou vlastní dílnu. Pracovali doma a v létě pak na dvoře, v kůlně anebo pod nějakým tím přístřeškem, postaveným pro ochranu před nepřízní počasí. Existovali i vandrovní provazníci, kteří provazy zhotovovali přímo na dvoře u zákazníka. Bohužel, jen málokdy za svou práci dostali zaplaceno. Jejich odměnou bylo ponejvíce jídlo a materiál, který si nosili sebou. Prvním provaznickým nástrojem bylo dřevěné kolo poháněné klikou. To bylo na dlouhá léta jediný nástroj, další se pak objevil až v 19. století. Šlo o licnovačku, která napomáhala ukroutit licnu, z níž se pak stáčel provaz (přesněji řečeno ze 4 licen). Později se na scéně objevily nymburačky, dresiny, muflery a kšíry.

K provaznickému řemeslu dále patří i vůzky, což jsou vlastně jednoduché prkenné stojany s třemi až pěti otvory, do nichž se nastrčí kličky zvané někdy jako štěnce. Na zadní stranu desky se na tyto kličky nasune prkno s otvory, jímž se otáčelo jako klikou a tím se štěnce uváděly do pohybu. Konec provazu pak byl položen na vozíku, kde opačným směrem točil klikou druhý provazník.

Provaznický cech, založený v Praze už v roce 1446, měl přísná pravidla pro přijetí nového mistra. K složení mistrovské zkoušky bylo zapotřebí dosáhnout nejen jisté společenské úrovně, ale především předvést dílo o předepsaných parametrech. Majstrštykem mohla být například „lana formanská podle míry třicet šest loket, ani delší, ani kratší, čtyři postraňky chomoutní osm loket zdéli, též nic delší ani kratší,“ a tak dále, specifikováno přesně co do množství i kvality. Bylo též předepsáno, jak měl novopečený mistr po úspěšné zkoušce kolegy pohostit.

Přísná cechovní pravidla také dopředu určovala, kolik nový mistr provaznický přispěje do společné pokladny. Odměnou za to mu byla nejen ochrana cechovní, ale i svatého patrona provazníků. Tím byl zpočátku svatý Postum, provazník a mučedník z Milána, později Florián z Rakouska. Ten sice nebyl provazníkem, ale utopil se s mlýnským kamenem. Lze předpokládat, že připevněným kolem krku provazem. To už je ale jiná kapitola, k čemu všemu se v minulosti používal a bohužel i dnes používá občas provaz. A to je už třetí slovní spojení, které najdeme u dávno zaniklé profese jménem provazník. Jít si hodit…

Zdroj: Adriana Dosedělová

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

(Z cyklu Stará Šumava)