STARÁ ŠUMAVA: Velikonoční pomlázka
Stejně jako většina překrásných velikonočních zvyků i pomlázka nese předlouhou tradici a její poselství přichází každým rokem s Božím hodem velikonočním jako na zavolanou.
Pochválen buď Ježíš Kristus, tetičko,
přišel sem k vám pro červený vajíčko.
Vajíčko mně déte, nic se mně nesmjéte.
Bodete-li se smáti, mosíte mně grécar dáti.
A ve, stréčko, ve, tetičko, vetáhnite z vaše kapce grešličko.
Asi nejznámějším a nejdodržovanějším zvykem u nás je koleda s pomlázkou v ruce. Dříve bylo pondělní vyšlehávání spleteným vrbovým proutím a výslužka doménou výhradně chlapců, dnes už ale běžně potkáte i dívky, které si jdou vykoledovat něco dobrého.
Stará tradice tvrdí, že proutí je symbolem mládí a vajíčka zase nového života. Muži tak ženy švihali, mrskali či chcete-li šupali pomlázkou, aby je omladili a dodali jim zdraví a krásu. Ženy jim za to na oplátku darovaly kraslice a malovaná vejce. Dnes už se při koledě kromě vajíček oplácí i sladkostmi nebo pokud jde o dospělého koledníka, sklenkou alkoholu. Původ mrskačky vykládá se takto: Když Pán Kristus vstal z mrtvých, lidé stáli na ulicích Jeruzalémských v zástupech, volajíce: “Vstal z mrtvých! Vstal z mrtvých!” Židé je mrskajíce rozháněli, a na památku toho slaví se mrskačka.
O stáří velikonoční pomlázky a její po staletí nezměněné podobě svědčí vzpomínky pražského kazatele Konráda Waldhausera, žijícího ve 14. století, že se manželé a milenci v pondělí a úterý velikonoční šlehají metlami, tepají i rukou. Ospalé i lenivé prý časně z rána házejí do vody nebo alespoň polévají. Deník z doby vlády Rudolfa II. uvádí, že v Praze se před Velikonocemi prodávaly po ulicích pestrobarevné metly, s nimiž pak všichni venku pobíhali. Potkal-li prý kdo pannu, šlehal ji po ramenou i rukou, aby dostal velikonoční vejce. Této kratochvíli se oddávali i zemští úředníci. – Hody, hody do provody, – dejte vajíčko malovaný. – Nedáte-li malovaný, – dejte aspoň bílý, – slepička vám snese jiný. – Koledníci dostávali vajíčka namalovaná i jednobarevná (nejčastěji červená), stejně jako bohatě malované a i jinak zdobené kraslice.
Od pohanských dob bylo vejce symbolem života, snad právě proto se spojovalo s oslavou jara. Lidová legenda z Blešna u Hradce Králové vysvětluje vznik tradice malovat velikonoční vajíčka: Když Ježíš se svatým Petrem chodili po světě, přešli do jednoho statku a poprosili hospodyni o kousek chleba. Ta však neměla v celém stavení ani skývu. V tom však uslyšela kdákání slepice, seběhla ke kurníku a našla vejce. Upekla ho v teplém popelu a jím nakrmila oba pocestné. Když odešli chtěla smést koštětem pohozené skořápky. Jaké bylo její překvapení, když uviděla že se proměnily ve zlato. Selka potom každého pocestného častovala vejci, ale žádná skořápka se ve zlato neproměnila. Časem začala vejce rozdávat na výroční den návštěvy oněch dvou pocestných.
S vajíčky provozovali o velikonoční pondělí a někdy i v následující dny dospělí i děti různé hry. Běžné bylo „sekání“ do vajec. Jeden chlapec uchopil vejce do dlaně, aby jen špička vykukovala mezi palcem a ukazovákem. Druhý hoch vzal krejcar a mrštil jím proti vejci. Pokud se krejcar zasekl, patřilo vejce házejícímu chlapci; pokud se svezl či se vůbec do vejce netrefil, zůstalo vejce tomu, kdo ho držel. Méně často se krejcar zasekával do vejce položeného na zem (do důlku). – Při „ťukání“ dva hoši lehce udeřili špicí svých vajec proti sobě. Čí špice se rozbila, ten prohrál a musel dát vejce soupeři.
Někteří chlapci podváděli a přinesli vejce vyfoukané a naplněné smolou, které se nerozbilo. Pokud ostatní takový podvod zjistili, bylo pochopitelně s nepoctivcem zle. – „Koulení“ mělo různé varianty. V jedné z nich se vajíčka dal do řady a chlapci k nim z větší dálky kutáleli „kudrnu“ (kouli slepenou z volských chlupů). Kdo zasáhl vejce, mohl si ho vzít. Jiným způsobem koulení bylo spouštění vajec po nakloněném šindeli či dřevěným žlábkem na rovnou zem. Komu se podařilo zasáhnout jiné vejce, získal ho.
Existovaly varianty, při nichž byl vítězem ten, jehož vejce se dokutálelo nejdále. V okolí Vamberka se pro tento účel připravovalo speciální „valbisko“ s přesně stanovenými rozměry (6,5 m x 0,5 m), na němž se dalo soutěžit 10 vejci najednou. Stavitel valbiska dostával od hráčů zaplaceno za přípravu jeden nebo dva krejcary. Na Chodsku se scházela mládež na návsi a házela vejce buď do výšky, nebo jím přehazovala střechu tak, aby dopadlo na měkký drn. Pokud se vejce od některého děvčete rozbilo, sklidila dívka posměch a hoši říkali, že bude nestálá. Jeden z názvů pro zvyk velikonočního polévání je šmerkust.
Oblévačka, to je připomínka počátku křesťanství, kdy bylo zrovnoprávněno v římské říši a Boží hod velikonoční byl dnem, kdy lidé, kteří se rozhodli pro křesťanství, přijímali křest. Říkalo se jim katechumeni. Nosili bílá roucha, a když odcházeli z těch svých svatostánků, tak byli snadno rozpoznatelní. A číhali tam na ně oškliví pohané a ti je v parodii toho křtu, házeli do vody. Takhle prý vznikla oblévačka. V Čechách polévá děvečka oráče, když jede poprvé orat nebo s pole se vrací, aby prý nebyl ospalý, ale čerstvý a mrštný; čeledín pak polévá děvečku, když jde poprvé na trávu a naznačuje symbolicky přání, aby ten, koho polívají, byl zdráv a svěží
Zdroj: Ottův slovník naučný/Oblévačka Zíbrt, Český Lid XVII. Staročeské výroční obyčeje, 1889
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
(Z cyklu Stará Šumav)