STARÁ ŠUMAVA: Podloudníci

STARÁ ŠUMAVA: Podloudníci

 

Jemně po mechu, zticha bez dechu, zpívá sbor pašeráků ve Smetanově Hubičce. Zticha bez dechu chodívali pašeráci na Šumavě. Cenové rozdíly lákaly a co na tom okrást císaře pána o nějaký ten groš, když bída obcházela hory. Už je to dávno, co kvetlo na Šumavě pašeráctví. Bylo jako zakázané ovoce, a zřejmě proto mnohým chlapům tolik chutnalo.

Říkávalo se, že každý pašerák je jednou nohou v kriminále a druhou v hrobě, takže chléb získaný pašováním byl tvrdě zasloužený. Ale časy byly těžké, práce málo a na nuzných políčkách se toho také moc neurodilo. Zvláště pak v době velké hospodářské krize, a zejména po převzetí moci Hitlerem v Německu na počátku roku 1933, se začala situace na hranicích přiostřovat. Prudce se zvýšilo podloudnictví, které bylo ve většině případů způsobeno katastrofální bídou v pohraničních oblastech, a také tak bylo většinou celními úřady chápáno a vysvětlováno.

Chudina v pohraničí považovala podloudnictví za svůj oprávněný zdroj příjmů, a německé obyvatelstvo na československé straně bylo naladěno proti finanční stráži. Dokonce i někdy podloudníky násilím bránilo. Každé udání, které přivedlo na stopu pašeráctví a vedlo k zabavení zboží, bylo placeno, nehledě na peněžitou odměnu finanční stráži samé, která v určitých obdobích činila 20% ze zabaveného zboží.

Obyvatelstvo podhorských a horských vesniček se odvolávalo na to, že má hlad a pašovalo v podstatě jen pro vlastní potřebu. S větším důrazem pak bylo stíháno podloudnictví pro obchod a ze zvyku. „…ve skutečnosti již jen podloudníci zachovali zde v tajném svém řemesle kus oné romantiky, která obestírala někdy veškerý obchod středověký, kdy loupežný rytíř na kupce číhal v záloze, jako nyní – v obráceném smyslu a poměru – prosaický finanční strážník na pašery. Jen pašované zboží z Bavorska, hlavně dobytek a tabák, přichází nyní do Čech oněmi lesními roklemi a houšti, jimiž na místech blatných Zlatá stezka vedla…“

Pašování mělo nezanedbatelný, i když dnes už zapomenutý vliv na hmotnou kulturu. Nejzřetelnější je tento vliv na Šumavě. Pašerácké pomůcky bezprostředně ovlivnily hmotnou kulturu přijímáním, kopírováním nebo konverzí.

Na Šumavě si tak získal oblibu batoh, bágl a ranec, zatímco v 18. a 19. století se více používaly tašky a často i pytle. Teprve pašeráci zavedli na Šumavě nejdříve rance z Bavorska, které vycházely z vojenského střihu, později batohy, které měly typově blíže k pastevecké alpské kultuře a poprvé se objevily na počátku 19. století na rakousko-italské hranici jako pletená modifikace nepohodlných kožených batohů s dřevěnou kostrou.

Lidová slovesnost na téma pašování a pašeráctví je paradoxně mnohem bohatší na Šumavě. Jak se zdá, má to důvod v interpretační univerzalitě, tj. v jednoduché, snadné vzájemné výměně motivů, obsahové složky, stavby atd. Region, který má jednu z nejvýznamnějších pašeráckých tradic, předal původní německou tvorbu novému obyvatelstvu. Pašerácká legenda je životopis významného pašeráka, „paschköniga“, opírající se částečně o zachované údaje z jeho minulosti, většinou však o ústní tradici, zveličující události jeho života.

Pro hlídky finanční stráže je prakticky neviditelný, je vynalézavý, chrabrý a krásný. Vyprávěly se různé příběhy a legendy o jejich tajných stezkách či příhody, při kterých se jim podařilo finančníky nachytat. Téměř každá oblast v příhraničí měla svého „krále hranic“ (paschköniga). V opačném případě je hrdina neviditelný, ale každý ví, že je nablízku, a až potom vyjde najevo, že to byl obecní pasák nebo nějaký chudý ponocný. Říkali mu kulhavý Francek. Skutečně napadal na jednu nohu, kterou mu při práci v lese zchromil padající kmen smrku… žil z toho, co se mu podařilo ještě zpeněžit, později z práce u sedláků za stravu, prodeje lesních plodů apod. Okénko, kterým lezl do rozbořené chalupy, bylo zakryto rámem okna, vyplněným papundeklem, a potažené dekou. Jídlo si kuchtil na ohništi ze zbytku bývalých kachlíkových kamen. Kouř šel částečně ven a částečně zůstával v chalupě. Líhal v rohu na slámě a přikrýval se starou dekou na koně. Chodil v otrhaných, jediných, kdysi svátečních šatech a rozšlapaných botách… Potom po vsi se začaly šířit zprávy, že Francek je určitě napojen na nějakou pašeráckou skupinu. On se však obratně vyhýbal lidem, zejména finanční stráži i četníkům. Nebyl nikdy zadržen. Potom ale už dlouho nebylo Francka vidět, proto se rozhodli, že se do jeho brlohu vypraví. Tak v rohu na slámě a koňské houni našli Franckovo rozkládající se tělo s dlouhým loveckým nožem v prsou. Po nějaké době se rozhodli jeho chalupu zbourat a našli skrýš s velkým množstvím pašovaného zboží: látky, deky, kůže, zapalovače, sůl i jiné potraviny, krabičky s prsteny a náramky, dokonce i s penězi.

Drsná šumavská příroda si vybírala svou daň i na pašerácích, a tak se vyprávěly příběhy o pašerácích zbloudilých a zmrzlých ve vánici, zahynuvších pod nečekaným skalním sesuvem nebo o těch, které spolkl zrádný močál. Nechyběly fantastické popisy bohatého „paše“, který pohřbilo bláto nebo sníh. Pašeráctví je velmi starým druhem ilegálního řemesla, spojeného se značným rizikem a závislého na několika faktorech – blízkosti hranic, charakteru terénu a jiných přírodních podmínkách, sociální skladbě a finančním potenciálu obyvatelstva. Lze jej definovat jako nelegální obchod se zbožím mezi dvěma státy, který je vykonáván podloudně, tj. mimo rámec zákonů, ošetřujících přesun majetku přes hranice, cel a případných monopolizujících smluv. Jedná se o jeden z nejstarších kriminálních jevů, vznikající zřejmě zároveň se vznikem hospodářsky uplatněných hranic, na rozdíl od většiny jiných nelegálních aktivit ovšem často nebývá přemetem veřejného odsouzení.

Pašerák se stává symbolem nelegálních aktivit v blízkosti hranice. Je to on se svým zbožím, kdo několikrát během krátkého času překračuje hranice, často s nasazením života. V naprosté většině případů se pašeráky stávají nemajetní rolníci nebo lidé neurčitého vedlejšího zaměstnaní, kteří pašeráctvím živí sebe a často i početnou rodinu.

Zdroj: ŠUBRT, F. A.: Čechy I. Za domovem: Vlastivěda československá 1. Praha, 1926, s. 97. ANTOINETTI, T.: Kein Volk von Hirten: Alpwirtschaft im Wallis. Baden, 2006, s. 31-32. KADOCH, F.: Pašeráci, pytláci, podloudníci a jiné příběhy ze Šumavy. Vimperk, 2005, s. 112

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

Komentáře

komentářů