STARÁ ŠUMAVA: Říjnové rozjímání
Říjen
Topolů nade vsí hudba líná
zpívá bezlidným prázdnem října.
Réva na zdích zlatorzivá
mlčí, odpočívá.
Prázdny jsou špačků budky.
Ticho vsi mlčením hřbitova dojímá,
okénka chalup slepýma očima
mlhou se prodírají,
větru kdes úder prudký
zaskučí,
zrývá ticho a lomí se v dalekém kraji.
…Až má nevěsta blesků zvážní podzimem a žluva protáhne žlutý křik sadem, já se tam vrátím. Otevře se kniha dešťů a zápisy října s iniciálkou psího vína budou tiše předčítat nohaté stromy. Copatá vodstva prořidnou, ale sem tam si přichytí kořeny pramínek a uculikují si kalužinku, kam spadne drobek nebe modrého jak rozpuštěné oči dětí. Dolíky, zbylé po loktech noci, vyplní ohně pasáčků. (Až budou moje ruce vychládat, dejte mi, honem mi dejte třeba i tu nejmenší a na uhel spálenou bramboru odtud, já se zahřeju, já se jistě zahřeju na tu velkou mrazivou cestu!)
U barokních oltářů mračen pokleká šeření a kdejaká zvonička jako nezkušený ministrant klinká, kdy se jí zachce. Budu chodit v laskání padajícího listoví a má dávná známost s Noculou a Klekánicí se obnoví. Moje Mrtvé, roztálé v nicotě, svolají paličky bedel. V dušičkových světlech přijdou blíž, zastaví se čas a po celou krátkost sluneční obchůzky nebude on než součtem všech vzlyků a smíchů mého rodu, a i jeho slávou. A aj, kotník luny, té české noci sladké, zabělá se na stříbrném bělidle humen. Archa domova až po okraj naplněna bude vším světem a já vypluji za tichého oddychování stájí a stodol. Kdybych celý svět zvroubil a zbrousil, jenom sem se vrátím, jenom sem.…
Podzimní čas nastal stejně jako měsíc říjen. V říjnu se chce paní Příroda naposledy pro daný rok pochlubit všemi zázraky, které umí, ještě než se na dlouhý zimní čas uloží ke spánku. V říjnu obdivujeme záplavu teplých barevných odstínů, od světle žluté přes její tmavější, téměř hnědé odstíny k výrazné oranžové až po ohnivě červenou. Říjen je období barevnosti a je to úplná pastva pro oči i pro duši. Při slunečním jasu je nádherné pozorovat opadající pestré lístky, které se volně, třeba v mírném vánku, snášejí k zemi a procházky v čerstvě opadaném listí, které leží na zemi a ještě nepoznalo dotek deště. Dokončování sklizní provázely obřady podobné těm letním a zářijovým.
Poslední část úrody se rituálně ozdobená uchovávala až do jara, aby její síla přešla do setby na příští rok. Lidé se scházeli ke společným oslavám, na stoly poprvé přicházely čerstvě sklizené plodiny. Vzdávaly se díky matce zemi, bohům a v pozdějších časech pak bohu jedinému. Starobylé obřady mají dodnes své pokračování v podobě podzimních hodů a posvícení i některých dalších zvyklostí. Posvícení se datuje k patronovi místního kostela, takže se slaví různě, a i když se církev snažila vzpomínku na vše pohanské vytlačit a překrýt, existují prosté tradice s původními kořeny, proti nimž nemůže žádný režim nic namítat.
Mějte se krásně říjnově….
Zdroj: (František Halas: Já se tam vrátím; část podzimní)
Zdroj: Antonín Sova, Drsná láska, 1927
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora