STARÁ ŠUMAVA: Adolf Heyduk a procházka Boubínem
V pralese Boubínském – Adolf Heyduk
V poslední čtvrtině devatenáctého století dosáhl na našem území zájem o vlastivědnou, naučnou a národopisnou literaturu svého vrcholu. Jeho dokladem je monumentální soubor Čechy-Šumava. Byla společnou prací spisovatelů a umělců českých (1882–1908). Heydukovu světu je potřeba především pozorně naslouchat. Zaznamenává zvuky, hluky a hlasy přírody a v neposlední řadě ticho – čili její melodii a rytmus. Umí však zvuky nejen zachytit, nýbrž i rozeznít a koneckonců napodobit: jeho hudebním nástrojem je řeč a jeho notami jsou slova.
Slyšíme zpěv ptactva, zurčení potoků, šumění řek, šeptání stromů, klepot mlýnů, modlitbu zvonů, ale i lidské hlasy, klokot krve a hru houslí, fujary nebo cimbálu. Básník rozumí řeči země, zvířat i rostlin. Není a nechce být prorokem, věštcem, knězem nebo bojovníkem, buřičem, novinářem ani šprýmařem – pouze překládá a tlumočí řeč přírody, je jejím imitátorem. Jak věrně a dokonale však dokáže svou rezonanční desku rozezvučet a rozechvět? „Ať se všecko změní / v píseň sladkozvukou,“ vyjadřuje svou touhu v básni o kráse-kouzelnici, kdežto v průvodci Ottovy Čechy uvádí, že i jen opsat krásu Šumavy – o což se sám tolikrát pokoušel – nemůže se podařit ani největšímu poetovi.
…..V sídle těchto staletých velikánů, v této kouzelné obci věkovitých kmenů, jež rozloženými rameny svými brání vstoupiti nebeskému světlu do svatyně věků zde se skrývajících, nezaznívala ostrozubá pila dřevorubcova, ani pádná sekera drvoštěpova. Zde stojí posud tak klidně, tiše jako před věky obrovskou plecí rozložitý buk, podávaje rozsochaté rámě své černovlasé posud stařeně – jedli. Mladý, sotva dvěstěletý smrk kloní se k táhlému javoru, jehožto listí tajemně ševelí, snad že nějakou píseň šepce, kterou ohlas z pastviny od dívčích odnesl úst a jemu na srdce ji položil.
Znají se stromové ti a druží se k sobě, ač se druhdy u věku svém stoletím od sebe liší. Uklánějí hlavy k sobě, šeptají si o zašlých dobách, o bouřlivých časech, o svých zahynulých, z odnoží jim vyrůstajících dětech, teprve stoletých, o svých pravnoučatech, která z pochovaných pod mechem a kapradinou práchní – mrtvol jejich praotců – hromadně vyrůstají. “Ó, jak zde hyneme!” vyprávějí sobě. “Hle! Předkové naši objemem třikráte a výškou dvakráte nás větší sklonili hlavy své před děsnou onou nájezdnicí, která v černých skrývajíc se mračnech jediným křídel svých zasáhnutím neústupné posud šiky bratrů našich porážela!”
Tak leží celé generace stromů v nejdivnějších směsicích před sebe položené, jiné ještě zelené, jiné pouze jako světlice – stromy to, jež nemajíce živné půdy po čase schnou a bouři a deštěm kory zbaveny bývají, – kostry to stromové; opět jiné jako shnilé dříví, a zase jiné jako práchně, stromy spuchřelé pokryté mechem, kapradím a celou řadou stromků. Déšť vydlabal do práchní těch žlábek, v kterém ukrytá seménka mechem kryta sklíčivši vypučela; však vyklíčíce a zapustíce kořínky své v pouhém troudu, nebo ženouce jimi pouze do vzduchu, brzy zahynou; vždyť ssají svěžest a život svůj ze ztrouchnivělých ňader kmenů pohřbených. Někdy však hlavní čili kmenový kořen protkna takové práchně, zakotví se v půdě a stává se novým svědkem vždy obnovujícího se žití. Mezi těmito omšelými práchněmi a hadovitou úpletí kořenů, mezi bujícím vzrůstem mladých stromkův a tlejícími polomy dávných velikánů, mezi útesy věkovitých skal, roztříštěnými pahýly a množstvím úvarných temenišť vyrůstá bohatá, hustá kapraď, rozkládají se mohutné keře ostružinové a malinové, vypíná se v těsných skupinách rostoucí celík…
Jako pohádkou kráčí chodec v podivu dále; noha jest unavena namáhavou, obtížnou chůzí a stálým poskokem přes srčící ručeje, podlézáním i slézáním vyvrácených a povalených velikánů, jichž prostorami a kořeny poutník hned jako branou prolézati, hned přes jich nahromaděná těla přelézati musí. Hlava jest unavena, srdce jest unaveno, noha je unavena; touží chvíli odpočíti. Hle, tu kyne pahrbek svěžím mechem pokrytý. Blížíme se, ale již na pokraji zapadá noha do spráchnivělého, velikým mechem ploníkem a dutohlávkou porostlého pařezu. Tamo kyne dlouhý hrob šumavského obra, je celý mechem, šťavelem a bazanovcem pokrytý; máť příroda ho pěstí. Neviditelnou rukou nasázela naň kvítí rozmanité, věsenku na hruď, u hlav trs vrbky bohatě rudým květem obalené. Tak smrt a život ruce sobě podávají v tajemných, čarovných místech těch, jsouce neúnavnými dělníky pralesa.
Novými a novými zjevy umdlévající oko zvedá se vzhůru, hledajíc ukojení. Nenalézá ho; těká kolem v hloubku lesní na zadumané velikány, smrky a buky, jichž větve po staletí spoustami sněhu utíženy byvše dolů se níží, kladouce choré hlavy na svěží prsa jedlí – družek svých. Lišejníkovité vousy ubohých stařečků těch splývají stuhlou bystřinou na rozrytá, rozpoltěná prsa.
Ještě imposantnější a velikolepější, ale též smutnější jest pohled na zpustošený prales po divoké bouři, jako byla roku 1870. Přes noc leželo na Boubíně 40 000 sáhů dříví, a když se část pralesa probírati počala, sděláno od 6000 lidí na 1,000.000 sáhů! Za vichřice zůstávají obyčejně vetché kmeny a světlice státi, ale kmeny statné, bohatě větvené, vzdorujíce plecí svou návalu vichrovu, bývají povaleny. Bouře si vybírá generace nejsvěžejší, do jejichž zelených stěn nejraději vší silou se opírá. Staleté buky, smrky a jedle láme, lehké boučky ohýbá, nebo u víru otáčí. Na buku vichřicí otáčeném povstává časem skutečně úzká šroubovitá rýha; pak jest přírustek tak hustý, že se dřevo kameni rovná. Takové šroubovice nelze pilou přeřezati: zuby se lámou, ač někdy buk šroubovník dvěstěletý i starší jest sotva síly lidského těla.
Prales boubínský jest, jak již pověděno, napořád míšený: smrk, buk a jedle. Výška smrků dostupuje až 52 metrů, průměr jejich 140 ctm., mezi nimi jsou velikáni, z jejichž kmenů až 24 sáhů, čili 65 prostorných metrů nařezati se dá, větve v to nepočítaje. Věk jich páčí se na 300-400 let. Jedle dosahuje též 52 metrů výšky, 110 ctm. průměru a dožije taktéž 300-400 let. Buk boubínský jest mnohem mladší: 100-250 let; výška jeho dostupuje 26 metrů a průměr 14-56 ctm. Buk tvoří hlavně podrost.
Profesor Hochstädter odhaduje stáří i velikost veškerých kmenů pralesa boubínského mnohem výše. Praví, že jedle jsou zde 400-560leté a výšky až 40 m, smrk že dosahuje 300 až 500 let, jednotlivci až 700 a dokládá: “Takový strom se svými haluzemi a větvemi jest sám již lesem v lese a korunou svou les nad lesy.” Dosáhne-li smrk pralesní 150-180 let, počne shazovati veškeré větve oddola začínaje až do výše 20-25 metrů. Přírůstek dřeva od této doby nemá následkem toho žádných suků více a je co do síly jen skrovný. Tím jest dřevo mnohem hustší a stejnější.
Z této obalné části dřeva velikánů šumavských, z tak zvaného bělu, jinak svírky, zhotovují se desky ozvučné; ale nejlepší jsou z kmenů v trávě a mechu pohřbených, pokud nespráchnivěly. – Důmyslně soudí profesor Krejčí o záměně stromů pralesních. Praví: “Podrostem jehličnatých stromů jest vždy buk; odumrou-li však smrk a jedle po 300-400 letech, mohutní buk, až opětovně podléhá smrku. Tak střídají se jehličnaté a listnaté stromy u vládě v pralese jakoby dvě dynastie…”
Ostatně jsou roztroušeny v pralese boubínském javor, jilm, olše ano i tis lze ojediněle nalézti, poslední to řídkou památku dřevních zahynulých lesů. Sosna a modřín scházejí docela. Javor jest nejtužším obyvatelem pralesa, roste do značné výše a zůstal i po nejdivočejších bouřích a spoustách šumavských peven a nepohnut na svém místě. Kéž je na věky vzorem a obrazem našeho lidu českého v obklopujícím ho moři cizoty a nepřátelské zášti!
Výtažky z kapitol souborného díla Čechy. I. Šumava. Hlavní autoři: F. A. Šubert a K. Liebscher,
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora