STARÁ ŠUMAVA: Letní bouřky

Letní bouřka

Proud rve břeh, co dříve jen omýval
a nebesa protrhne blýskavice.
Tak rudě žhnou do tmy stěny skal,
vyjící bouře jde krajem dál
a lijavcem skrápí teď jeho líce.

Nedokáže nijak se utišit,
ve stromech žaluje, vzdychá a sténá,
dub zapálí rázem a šíří svit
plamenů kolem, slyš zem se chvít,
sudba obra zdá se být zpečetěna

A jako proud dále zas šumí čas.
Věčný zrod, dílo a umírání.
K nebi vše míří — je mimo nás
cíl a věčnost zdá se, její jas
jak bouře zem zčistajasna raní.

Lidstvo si nebylo sto hřmění, blýskání a podobné úkazy nebeské vysvětlit, a proto vznikla celá řada představ připodobňující dění v nebi k věcem, které člověka obklopovaly v jeho běžném životě. Ale vznikaly i různé představy, založené na nejbujnější fantazii „sprostého“ venkovského lidu i „vzdělaných a zkušených mudrců“. Když z dálky hřmí a blýská se, říkává se, že svatý Petr s Adamem v ráji hrají kuželky.

„Kuželky prý mají z té nejlepší štýrské ocele zhotoveny, koule pak z těch nejtvrdších a nejostřejších křesavých kamenů obroušené. Když pak vhodí kouli po prknech ke kuželkám nebo zpět, hřmí to. Když pleskne ta koule do ocelových kuželek, zablýská se. A když koule do kuželek vrazí, až je porazí, toť je, jako když křísne křesákem do ocele, tuť jiskry neboli blesky rozlítnou se na vše strany, některé až na zem dolítnou a na zemi nějaký ten troud zapálí, nebo něco roztříští anebo někoho zabije.“

Také se říká, že: „Pánbůh jede v kočáře, kola drnčí a od podkov koňských jiskří se a blýská.“

O vzniku bouřek panovala v lidovém přesvědčení celá řada teorií. V málokterém z těchto názorů však můžeme najít vskutku racionální tvrzení. Lid věřil, že bouřkové a kroupové mraky jsou sídlem lidí sešlých násilnou smrtí a sídlem nekřtěňátek. „Když prý jednou zaříkávač zažehnával mraky, na zaříkací knížku mu dopadaly krvavé slzy.“

Příchod mračen bývá spojován i s určitou dobou nebo událostí. Praví se, že kroupy chodívají jen v poledne. „Přijde-li kolomazník do vsi, musí pršet, i kdyby byla obloha sebevíce vysmejčená.“ „Když vojsko přitáhne do ‚mnebru‘ a tam se střílí a bouchá z ručnic, i z děl, povětří prý se tím otřese, páry a mlhy se tím rozmnoží, že potom následuje deštivé počasí.“

Blýskání je prý dvojí. „Jedno je široké a roztáhlé, jakoby veliká část oblohy ohněm se znímala a zase uhasínala. O takovémto blýskání, říká lid, to že se otvírá nebe a Pánbůh okazuje, jaká je v nebi sláva a jasnost i velebnost, že to smrtelný člověk ani svým zrakem postihnouti nemůže a snadno by z té jasnosti oslepnul. Druhé blýskání je hadovité, neb jako ohnivý provaz vystřelené. Blesk se nahoře v oblaku zapálí a střelhbitě nahoru, na strany nebo dolů sletí. Je- li slabá rána, ještě na cestě uhasne.“

Má- li být krupobití, vystupují z dálky šedé oblaky podobné ledovým krám, a ty se táhnou nahoru, do mrazivého prostoru nad oblaky, kde dešťové kapky zmrzají a dolů na zem jako ledové kapky padají. Čím je ledový oblak výš, tím jsou i kroupy větší. Také když se táhnou vzhůru dva velké ledové oblaky a mezi ně se dostanou menší ledové mraky, bývají pak tyto menší rozdrhnuty a rozdrobeny jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Ledové kousky potom padají dolů na zem jako kroupy.

O tom, že se proti mrakům užívalo i troubení, je zmínka v Homilii de sacrilegiis z 8. století, kde kazatel hovoří o čarovných rozích ve spojení s krupobitím a s bouří a vykládá, že: „nejsou ti pravými křesťany, kdo se snaží odvrátit kroupy kouzelnými rohy a nápisy.“ Vedle trub troubívali lidé také na lastury, upravené vhodně tak, aby vydávaly dunivý tón.

Mezi další nástroje napomáhající rozehnat mračna patřil i bič. Minimálně stejně stará a patrně ještě daleko starší je praktika, kde se pro zahnání černých mračen tropil vřesk, hluk a lomoz O užívání různých zvukových či lomozících nástrojů v našem prostředí máme dokladů velice poskromnu, např.: „v jedné obci na Šumavě zahání mraky obecní sluha pomocí pastýřské trouby, při čemž kráčí směrem mračen a svede je na lada, na stráně, do příkopu apod. kde neškodí.“ Dalším dokladem nám je další dobová zpráva z hor šumavských. Na
mračna tam troubil obecní slouha, který nosil v plátěné mošně mušli, kterou v případě, že hrozila bouřka, měl hned po ruce a v zárodku zkázu odvrátil.

„Trubač, kdykoliv pozná ‚zlé mračno‘, postaví se přímo proti němu, roh zvedne do výše a nepřestane troubiti, dokud mračno nerozežene, byť okolo něj hrom bil a on sám zmokl do kůže. Musí míti již toho znalost; nebo běda mu, kdyby přece potlouklo. Nesmí začít příliš časně ani zase pozdě. Začal- li časně zahnal vůbec úrodný déšť, a pozdní troubení ‚prý už je nezadrží‘. Než začne z jara prvně troubiti, musí troubu svěcenou vodou vypláchnouti a svěcenou solí vytříti. Takto. Troubívá až se začne žeň, a za to má právo vzíti si u každého hospodáře snop pšenice (jindy dostával snop každé jaře). O původu trouby nelze nic určitého říci, jak a kdy se do vesnice dostala, ale lid o ní vypráví, že je od papeže svěcená a k sv. věcem dotýkaná a chová k ní posvátnou úctu, přes to, kolikráte zde potloukly kroupy. I okolní vesnice přikládají zázračnou moc troubě proti mračnům. Podivno jest, že i lidé zdejší jinak pokročilí v moc troubení takového věří a nijak o bezúčelnosti toho poučiti se nedají. Času zimního schována jest u starosty obce.“

Samotný zvyk zvonění na mračna ustanovil roku 280 římský biskup Felix, který nařídil: „aby se zvony světily, a těmi aby se proti mračnům zvonilo, a ty že ukrotí hněv Boží. Ono zvonění mělo být doprovázeno modlitbami.“

Nadpřirozená moc byla zvonům přisuzována až od devátého století. Vedle historických zpráv nám tuto skutečnost potvrzují i hojné nápisy na zvonech samotných. Někdy mohl chorobný strach o úrodu dokonce způsobit, že se zvonilo, kdykoliv se objevil nějaký nápadný mrak. Tak 2. srpna 1655 zaznamenal městský písař třeboňský, že Mikuláš Kalaš bránil nějakým sousedům ve snaze zvonit proti mračnům; od zvonice je odehnal a zvonit nedal. Své počínání pak ospravedlňoval:

„…jak málo nějaké mračno jest, ledajakýs kluk do věže neb do kobky běží, zvoní a klinká jakoby zvony odběžný byly; to že on trpěti nechce, nýbrž když toho potřeba jest, jako mnohokráte není a přece se zvoní, aby hlásní z věže neb kdokoliv do kláštera šel a tam, že potřeba zvonění, znamení dal. Jestli by se pak v noci trefilo, tu že jeho lidé znamení sami dají a zvoniti budou. Než co se vně zvonův dotýče velkých, to že nezabraňují. A přesto že není zvonění potřeba, že sám pan primátor se synem svým skrze čáry své mračna zaklínají a že běhají držíce klobouky pod paždím, jako je sám administrátor viděl, když onehdejšího dne sám pan primátor za klášterem stál a své čáry proti mračnům provozoval. Dále že jest slyšel, když ještě prve zde byl, že praviti měli, když jen mračna přes Rožmberk ještě nejsou, že se již nic nebojí a že tu v tom proti Pánu Bohu hřeší a mocně na ten způsob zaklínati a přes jeho svatou moc mračnům poroučeti hledí; aby raději toho tak nechali, Pánu Bohu poručili a obloze nebeské běh nehájili, to že by lépe učinili.“

O maličkém zvonečku ve Smolově bylo pro památkový úřad tehdy sděleno: „Ač zvonek tento malý, přece jest užitečným. Bez něho by nám zhoubné krupobití zničilo naši polní úrodu několikráte. Proto bysme zvonek neradi sundali a odevzdali. Často rozežene mráku, která by zajisté zhoubně působila na polní úrodu.“

Jak je tedy vidět, pověra tato se místy udržela i do století 20., přestože oficiálně tomuto jevu mělo odzvonit již na konci 18. století, respektive na počátku století 19. V souvislosti s pověrečným vyzváněním na mračna nesmíme opomenout vedle zvonu nejdůležitější objekt této pověry, a tím byl zvoník. Mohl jej vykonávat leckdo a za svou službu městu či vsi byl také různě ohodnocován.

Proti mračnům a povětří zvonívali buď „pulsanti“, zvoníci, synkové městští nebo také učitel, jehož úkolem bylo vedle všeho jiného „psáti cedulky velikonoční zpovědi, rozdávati je a sbírati, vyzváněti ‚frejunk‘ trhový, koledovati, na radnici hry tříkrálové provozovati, o muzikách hráti a také ‚Ave‘ proti mračnům zvoniti.“

V Sušici měli zvonění proti mračnům na starost pulsanti, kteří chodili po domech a žádali každého souseda, aby jim podle své možnosti za tuto službu něco dal. To, že k zvonění proti mračnům se muselo přistupovat velice zodpovědně, nám dokládá zpráva z 10. července 1663,kdy byl „do rady zavolán pověžný, zvoník a pulsanti a stíženo jim, že neradi proti povětří zvoní, a kdyby v minulý pátek služebník úřední sám na věž nešel a zvoniti nepomohl, že by se snad škoda na obilí stala jako na Nalžovském panství.“ Ze zprávy též vysvítá, že zvonění je nezbytné a pokud je zvoněno ve správný čas, tak je patrně i vždy účinné…..

Zdroj: Zíbrt, Č.: Pršelo obilí r. 1571 ve Slezsku . . . Český lid 28, 1928, Konopas, J. E.: O bouřce, blesku, hromu, dešti a kroupách. Český lid 12, 1903, Nahodil, O. – Robek, A.: České lidové pověry. Praha: Orbis 1959, Zíbrt, Č.: Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní. Pokud o nich vypravují písemné památky až po náš věk. Praha: nakl. Jos.Vilímka, 1889, Budweiser Zeitung Maria Kammermeyerová, roz. Jaukerová autor překladů a českých textů Jan Mareš Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích,

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora