STARÁ ŠUMAVA: Krása polního kvítí
Co může být krásnějšího u vás doma, než-li váza plná lučního kvítí, které jste si sami natrhali? Tomu se svou krásou a vůní máloco vyrovná. Symbolem volnosti, letní pohody, krásy a zdravé krajiny jsou rozkvetlé louky. Polní krásky nás překvapí svojí nespoutaností, svobodou a přirozeným šarmem.
Luční porosty s barevnou směsicí rostlin a hemžící se nejrůznějším hmyzem a dalšími živočichy patří do české krajiny. Čechřice, koprníček, všedobr, arnika. Mohla by to být jména lučních skřítků a víl. Nad řebříčky, diviznami, šalvějemi, kopretinami, chrpami, hadinci, kohoutky a spoustou dalšího lučního kvítí netrpělivě přeletují včely, mouchy, pestřenky, kovaříci a další drobný hmyz, aby si z bohaté nabídky sladkého nektaru a pylových zrn odnesl také něco pro sebe.
Nad takovým koncertem pro oči i uši dokážete sedět dlouhé minuty a stále máte co objevovat. Cítím pošetilou touhu vrátit se zpět v čase, ale mohu jen snít, představovat si jednotlivá místa a vzpomínat na barevnost strání a luk. První se mi vybaví slzičky Panny Marie – hvozdík kartouzek. Dočítám se, že když prý Židé vedli Krista na Kalvarii, Panna Maria ho následovala, ačkoli jí srdce pukalo. Viděla na cestě krvavé stopy Kristových ran, plakala a z těch slz vyrůstala po cestě tato kvítka. Babička Boženy Němcové tak poučovala kněžnu o původu slziček.
Tenkrát jsem to možná nevěděl, ale všichni jsme jako první vyhledávali právě tento kvítek, protože každý jeho název znal. Dalším je pantoflíček – lnice květel. Říká se, že na útěku sv. Rodiny do Egypta před Herodem ztratila Panna Maria pantoflíček a proto začaly růst „Pantoflíčky Panny Marie.” Vybaví se mi rudé vlčí máky, modré čekanky, fialové koniklece, kakost, devětsil, kvetoucí jetel, dlouhý ovísek, trsy různých trav a další. Vzpomínám a v uších mi zní melodie a prvních pár veršů písně Petra Rezka: “Zpívám píseň o setkání, zpívám píseň laskavou, s písní lesů, vod a strání bloudím ………..“
Zavřete oči a představte si léto. Co vidíte? Pole obilí a v nich se modrají chrpy. Jeden jediný květ dokáže rozzářit celou krajinu. Odpradávna byla její barva záhadou- tmavě modrý kyanit se nenachází v žádné rostlině a nikomu se ještě nepovedlo tuto barvu napodobit. Možná právě proto je chrpa opřádána nějakým mystériem. Venkovští lidé věřili, že v obilných polích divoce rostoucí chrpa je spojena s démonem, který škodí úrodě a tupí jejich kosy.
Záhadná je také cesta, kterou se k nám chrpa dostala: její kolébka je ve vzdáleném orientu. Odsuď se tato plodná polní rostlina rozšířila po celém světě. Její květ ukrývá až 1500 semínek. Jedno kde roste, či dříve rostla, vždy dokázala chrpa okouzlit. Faraón Tutanchamon ji dostal do hrobu, říkalo se, že je ztělesnění věrnosti, byla oblíbeným květem John F. Kennedyho a císař Wilhelm I. nechal uniformy svých vojáků rozzářit touto barvou: pruská modř!
Její kouzlo získalo obdiv i na venkově: děvčata si splétala slavné věnce do vlasů a potají nosila na prsou dvě semínka chrpy. Když se otevřelo jen jedno, mělo srdce ženichovo zůstat uzavřené, otevřely se semínka najednou, rozkvete láska nad mladým párem a rozzáří se krajem, jako pole s chrpami.
Dnes se ví, že chrpa v obilném lánu tvrdí o zdraví pole a velké úrodě. Chemické posypy ji málem vyhladily, ale nyní opět září krajem a pěje píseň léta.
Chrpu opřádá také bájná pověst: Kdysi byl řecký mladík Cyranus vášnivý obdivovatel bohyně Flory. Ucházel se o ní těmi nejkrásnějšími věnci z chrpy, kterými vyznával lásku. Bohyně Flora ho však nechtěla. Nakonec se přece rozhodla, že ho vyslyší! Šla ho hledat, chodila lány polí až ho našla mrtvého. V ruce držel dva květy chrpy. Její srdce zármutkem puklo a její poslední přání bylo, aby rostlina nesla navěky jeho jméno: botanicky Centaurea cyranus- česky chrpa.
Louky starých časů, kde jste, kam jste mi zmizely? Dost stýskání. Je tolik nových zážitků, barev, vůní a zajímavých lidí. Stačí se jen dívat, vnímat a naslouchat…….
Zdroj: Píseň rozkvetlé louky – Eva Lipinová, Arno Vales – německý tisk
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
(Z cyklu Stará Šumava)