ČTENÍ NA VÍKEND: Pověsti ze Štítkova

Troubení na mračna

Do Štítkova přinesl jeden čaroděj zvláštní mušli až z Říma, na kterou se potom později troubilo proti bouři. Přitom se muselo zároveň zvonit, a to ve chvíli, kdy byla bouře ještě vzdálena, jinak by se mraky strhly k zemi. Štítkov byl jednou z posledních dědin, kde se tento zvyk ještě dodržoval. Sám šnek trouby vážil skoro kilogram a měl náústek přilepený pečetním voskem.

 Hastrmanka

Ve Štítkově u Třísků mají studnu před okny. Na té studni seděly jednou dvě mladé hastrmanky. Chasa přišla k nim, a že jestli by jedna z nich nešla do dvora za děvečku. Jedna nakonec svolila, ale ta druhá hned volala: „Sestřičko, všechno pověz, jen ne nač je broktánový proutek!“ Když hastrmanka viděla čenou kuchyni, hned řekla: „Dokud budete zasypávat kola od hrnečků, dotud u vás budu.“ Dva a půl roku tak u Třísků činili. Až jedenkrát okolo šla svatba z Budilova a všichni zvědavě vyběhli ven. Zrovna vařili kaši z krupek a měli strach, že jim vykypí, a tak hrneček na chvíli odstavili z plotny a místo nezasypali. Jak se všichni ulekli, když se vrátili ke své práci, a hastrmanka nikde!

Přelud u křížku

Od Svatého Vojtěcha šla do Štítkova čtyři děvčata. Když scházela do vsi kolem Brda, uviděly tři z nich u blízkého křížku zářící dívčí postavu. Vyděšeny zabouchaly na dveře nejbližší chalupy. Sousedé vyběhli ven, ale když také uviděli u křížku stát strašidelnou postavu, zůstali jako opaření. Jen čtvrtá kamarádka neviděla nic a s udivením přihlížela nepochopitelnému jednání všech zúčastněných.

Bláhová bláhovka

Jednou šla Bláhovka z Trhonína domů a za nějaký čas uviděla světélka. I šla pořád tím směrem, až se ocitla u Bořanovic. Myslela, chudák, že jsou to světélka v oknech její štítkovské chaloupky

Dušičková mše

Na den dušiček se prý nemá chodit v noci do kostela. Dušičky tam prý mají svoji mši. To zažila i jedna sousedka ze Štítkova, když šla kdysi kolem svatomářského kostelíčka. Ven se linul zpěv a okna zářila do noci. Vstoupila zvědavě dovnitř. Tu se dušičky kolem ní srotily a chtěly ji roztrhat. Rychle tedy ze sebe shodila svůj plášť a utíkala ven. A to ji zachránilo. Ráno našli lidé kolem kostela rozházené útržky pláště.

Krvavý muž

Jednou šla sousedka Kalcová se svou neteří do Hoštic na návštěvu. Přišly nad Sýkorovský most. Pejsek, který je doprovázel, se nepokojně točil a celý se třásl. Když se nakonec ohlédly zpátky, stál nad mostem muž s rukama až po ramena zakrvácenýma. Daly se do běhu a do Hoštic dorazily, ani nevěděly jak. Domů už tudy nešly.

Svatební roucho

Františka Krejsová šla o postě k rodičům do Šumavských Hoštic a zdržela se do večera. Jde zpět již za soumraku a sotva minula svatomářská draha, zvonili klekání. Bála se jít přes Sýkorovský mostek, kde často strašilo, a tak se dala oklikou po silnici. U lesíka náhle vidí ohýnek, u něhož se krčí jakási babka s děckem. Jde okolo nich, a tu vyskočil ze stínu šeredný mužík. Žena se dala na útěk a za sebou slyší volání: ,,Máš štěstí, že neseš svatební roucho, jinak by s tebou bylo zle!” Když celá udýchaná doběhla ke své chalupě, uvědomila si, co znamenají ta slova. Nosila s sebou totiž na památku své svatby rozmarýnu s červenou pentličkou.

Skřet u Velké sosny

Prabába Fojtíků šla sama na Velký pátek do kostela ke svatému Vojtěchu. Všude klid, vždyť v tomto dni se nemá hýbat zemí, to aby měl Pán Ježíš v hrobě pokoj. Vešla do lesa a minula Velkou sosnu. Vtom slyší třeskot, jako by se mohutný strom kácel. Uskočí z cesty a ohlédne se. Pod sosnou stojí mužíček. Zašklebil se a skočil do studánky vedle. Babičky máma popadla sukně a nezastavila se až doma. Příště chodila druhou cestou.

Had hospodáříček

Ve Štítkově žil kdysi hostinský Bavor. Na práci moc nebyl, a přece měl peněz jako želez, až si lidé nad tím lámali hlavu. Bylo to tak. Bavor měl na sýpce truhlu a v ní ukrýval šotka. Vše měl pečlivě zamčeno, aby tam nevkročila lidská noha. Jednou musel na pár dní z domu. Zvědavá služka se rozhodla jeho tajemství vypátrat. Tak dlouho zkoušela různé klíče, až se na sýpku dostala. A tam v koutě spatřila osamělou truhlu. Jde k ní, otevře víko, uvnitř je další malá truhlička. Na jejím dně ležel zlatý hádek. Služka práskla víkem a utekla. Když se hostinský vrátil, šel hned za šotkem, aby ho nakrmil sladkou kaší. Ten ani nepozvedl hlavu, jen syčí: „Kouká, kouká!“ Bavor si hned domyslil, že někdo hada viděl a odhalil jeho tajemství. Hned běžel za ženou a láteřil, když se dozvěděl, že služka nedávno sháněla klíče. I šel zhurta za služkou, ale ta utekla z hospody zpátky k rodičům a už se nevrátila. Od té chvíle se v hospodářství všechno hatilo. Obilí na poli shnilo, o peníze přišel, v noci stavení lehlo popelem – jen sýpka zůstala celá. Tehdy litoval svých čárů a skříňku s hadem hodil do řeky. Vrátil se uklidněn domů, jde na sýpku uklidit prázdnou truhlu. Nadzvedne maně víko a nastojte! …had je zpátky, jiskří zlobně očima, jazýček se mu jen kmitá. Polekaný Bavor přibouchl truhlu, pečlivě ji zamkl. V noci se vrátil a zakopal ji v sadu. Přijde na dvůr, a tu slyší nad sebou svistot – truhla letí na sýpku! Hrůza ho obešla. Pak se přece vzchopil a zašel za místním mudrcem Matesem. Ten mu poradil. Má vyvrtat do kmene vrby díru a nacpat do ní sladkou kaši, přistrčit truhličku a počkat, až se had dostane do díry. Pak je třeba zatlouci otvor kolíkem a přes to nakreslit svěcenou křídou kříž. Bavor vše provedl dle rady a opravdu, šotek se už nevrátil. Muž byl nakonec přese všechno spokojený, třebaže nádeničil a žil jako podruh.

Vodník ve studni

Chlapec Krejzů pásl z jara housata na sadě. Tu uviděl na rozložitém klenu, který rostl u studny, sedět vodníka. Hoch běžel domů, a když se vrátil s otcem, vodník skočil rovnou do studny. Honem ji zatloukli prkny a od té doby chodili pro vodu k sousedům. Vždyť vodník by jim ve spojení se svým živlem mohl stále škodit.

Ohnivé oči psí

Na podzim se jedno děvče vracelo ze Čkyně do Štítkova. Když se blížila k domovu, zjevil se jí černý pes, kterému divně svítily oči. Stále ji sledoval, tiše a neúprosně, až dostala hrozný strach. Snažila se mu utéci, a tak běhala po lukách i mokřinách, až v zoufalství nevěděla, co činit. Najednou ve tmě narazila na sloupek božích muk. Svezla se do trávy a tiše se modlila. Po chvíli se rozhlíží, avšak po psu ani památky. Vtom slyší nějaké kroky. Kolem se loudá pytlák Sehnoutka z jejich vsi. Jak se zaradovala, když ji strejček domů vyprovodil, o tom není třeba vyprávět.

Ze sbírky pověstí Dědictví Šumavy od Ondřeje FIBICHA

Foto: archiv autora