ČTENÍ NA VÍKEND: Pověsti z Bošic
Bohové v Bošicích
V Bošicích je známo, že tam sídlili pohanští žreci a zástupy lidí zde uctívaly lesní bohy. Od toho se prý vesnice jmenovala Božice. Ale je to už dávno.
Královnina vděčnost
V Záhoří v čísle popisném 3 kdysi slehla královna. Jak bylo tenkrát zvykem, navštěvovaly ji ženy z okolních vsí a nosily rodičce do kouta jídlo a dary. Králová pak z vděčnosti darovala každé vesnici kousek své věnné půdy. K ní patřily také hvozdy na Lysém kopci, které jsou až doposavad v osadním majetku. Dnes ovšem v podobě lesíků a pastvin.
Ukryté dědictví
Jednomu výminkáři se zjevila bílá postava. Muž poznal, že má namále a poručil synovi, aby zavolal kněze. Mezitím ukryl všechny své nastřádané peníze pod práh chalupy. Ulehl pak do postele a čekal. Když se ozval rachot farního povozu, vyšel s lucernou naproti, vždyť Šumavané mají tuhý kořínek. Když stařeček přijal posilu na poslední cestu, ještě faráře vyprovodil. Vrátil se do postele a do rána byl studený. Když se třetího dne vrátil syn z pohřbu, začal prohledávat otcovu světničku, neboť ten nezanechal po sobě ani poslední pořízení. Týden hledali a nic. V noci se mladému zjevil otec a poradil mu, aby odtrhl práh, tam že peníze najde. „Z nich dej sloužit mše za spásu mé duše a to ve Svaté Máří, v Bohumilicích a ve Čkyni.“ Syn vše udělal, vykonal otcovu vůli a v domě zavládl klid.
Chleba pro můru
V Záhoří u Bošic chodila na jednoho krejčovského tovaryše můra. Zdráv šel spát, ale o půlnoci se začal dusit, naříkal a ráno pak byl jako mátoha. Mistr brzy poznal, co se děje a mladíkovi poradil: „Až můra zase přijde, pověz jí toto říkání: Můro moroucí, peklo horoucí, přijď si s ránem, kus chleba ti dáme!“ A opravdu, další noc se tovaryš konečně dobře vyspal a ráno netrpělivě čekal, kdo přijde. Sotva zasedli ke snídání, rozrazila dveře cizí baba a hrne se ke stolu. Mládenec hned poznal, kolik uhodilo a zakrojil té osobě pořádný klín chleba. Můra si jej strčila do kapsáře a zmizela. Od té doby už tovaryše nic netrápilo.
Vodní chlapeček
Jedna děvečka ze Záhoří šla na trávu. V louce spatřila chlapečka, kterému z kapsy kapala voda. Zeptala se ho, čí je, ale on jí neodpověděl, obrátil se a skočil do blízkého potoka. Ženská odhodila srp a nezastavila se, až ve statku.
Divý muž hajným
Z Brda šla stará Fojtíková na dříví do Krejsovic lesa. Po kácení tam nechali dřevaři pěkné oklestky. Prostřed paseky seděl divný hajný na pařezu a výskal. Babička zahubovala: „Zatracený hajný, sedí tu celý den a ani nejde domů!“ Jak to řekla, začal muž růst, až se dotýkal hlavou vršků stromů. Fojtíková zahodila provaz a chuť na sbírání větví ji přešla. Vícekrát se tam sama neodvážila.
Vodnická studánka
Jednou šly dvě babičky na trávu. Uprostřed pěkné louky byla studánka. Ženy jí kolem dokola pěkně ožaly srpem. Braly to i s kapradím a sítinami. Tu se ze studánky vynořil mrzutý vodník a vypoulil oči veliké jako vědro. Jedna žena stačila utéci a ta druhá tam stála a snad by uschla strachy, kdyby se vodník zase ve vodě neschoval.
Lastury zahánějí bouři
V Bošicích bydlel nějaký Král, který se zabýval čarováním. Byl tak mocně v zajetí ďábla, že chtěl-li se zachránit, musel za pokání putovat bosý do Říma. Celou cestu se kál a modlil, takže když přišel do Věčného města, začaly zvony samy vyzvánět. Kněží přijali ho s velkou slávou a na památku mu dali pět nádherných mořských mušlí. Zvuk těch lastur prý bouři zahání. Když se kajícník vrátil, daroval po jedné lastuře do Libotyně, Štítkova a Dvorců, zatímco v Bošicích zůstaly dvě. Dodnes ji ve Dvorcích chovají u představeného obce, a když se blíží bouře od Javorníka nebo od Stachů, jdou hned troubit.
Lovecké časy
Množství hlubokých lesů plných všeliké zvěře často lákalo vladyky ze Čkyně. Ti na svých loveckých výpravách vždy nocovali na třech roubených dvorcích. Sedláci z okolí byli povinni obstarávat koně, jídlo i další čelední služby. Také museli časně ráno troubit k lovu. Lovci se pak probouzeli, chystali si zbroj a volali na sebe: „Budí na lov! Budí na lov!“ Tak bylo dáno těm třem usedlostem jméno Budilov.
Ze sbírky pověstí Dědictví Šumavy od Ondřeje FIBICHA
Foto: archiv autora