ČTENÍ NA VÍKEND: Pověsti ze Zdíkova

ČTENÍ NA VÍKEND: Pověsti ze Zdíkova

 

Nocelnice

Kdo musel za noci ze Zdíkova, tomu zle zatápěla nocelnice. Strýček Šmalcojc tak putoval do Žírce. Už přicházel z lesa ven, když se za ním ozval rachot. Byla to nocelnice, a zle na něj dorážela tak, že se dostal k první chalupě sotva živý. Vrazil dovnitř, a když se trochu sebral, vyprávěl domácím, co zažil. Hospodář tomu ale nevěřil, otevřel okno, a nocelnici se vysmíval. Najednou přiletěla do sednice lidská noha. A bylo to!

 

Předčasně v hrobě

Na půl cesty mezi Zdíkovem a Zdíkovcem stojí malá skalka korunovaná železným křížem. V noci tu bylo slyšet dětský pláč, prý tu kdysi pochovávali nekřtěňátka a jejich hroby hlídal velký černý pes s příšerně svítícíma očima. Za soumraku se lidé tomu místu radši vyhýbali. Jednou jeden mladý sedlák to vzal radši oklikou. Když došel až k pastvinám u stachovského potoka, vyrojila se kolem něj světýlka. Sedlák zapomněl na strach a liboval si, že mu aspoň posvítí na cestu. A skutečně, světýlka převedla Hercíka, tak se sedlák jmenoval, přes úzkou lávku, pár kroků lukami a už stojí před vraty svého statku. Nevěří svým očím, že je tak brzy doma, bere za kliku a otvírá dveře. Vtom se kácí do nějaké jámy a ztrácí vědomí. Ráno ho našli na hřbitově, jak leží v čerstvě vykopaném hrobě, uzlíček starých kostí pod hlavou. Krom několika odřenin byl zdravý a celý. Až do konce svého života pak dával k lepšímu, jak ho světýlka přivedla předčasně do hrobu.

 

Noční honba

Byl podvečer, někdy po svátku Všech svatých, když se jeden pantáta vracel z Jaroškova domů do Zdíkova. Po nějaké chvíli slyšel za sebou kroky. Ohlédne se a hrůzou se mu vlasy zježily. Za ním stojí divá žena v kožešinách a obrovský chlupatý chlap. Žena se najednou dala do výskání a chlap do toho řval: „Ha, ha! He, he!“ Jako by burácel hrom a do skal při tom třískal. Pantáta vzal nohy na ramena a nezastavil se až na vlastním dvoře. Na tu příhodu myslel, kudy chodil, až se rozhodl, že tomu přijde na kloub. „Dojdu se tam podívat a stoupnu si ke křížku, který je u lesíka. Tam se mi nic nestane.“ Jak si řekl, tak udělal. Slunce již zapadlo a on stále čeká. Chladno se táhlo z lesů a podle měsíce půlnoc nablízku. Tu se ozval výskot i řev. Stromy se naklánějí, ale vítr není, zvěř zmatena prchá do všech stran. Vše živé zachvátil děs. A pantáta? Neznámá síla mu vjela do rukou a do nohou, dal se do běhu, křičí a huláká a musí v té lesní temnotě zvěř nahánět. Jak dlouho to nevěděl. Teprve k ránu jej začaly nohy poslouchat a on se celý utrmácený mohl vrátit domů. Až po letech dal k lepšímu, že byl na noční honbě a že sám nadháněl divému muži a jeho ženě.

 

Tři divy Mariánské

V podzimním podvečeru jede cestou do Zdíkova kněz, páter Bernardin. Byl u nemocného s posledním pomazáním. Všude je znám jako dobrý a spravedlivý pastýř. Z lesů jdou mlhy a cesta se chýlí ke konci. A právě kousek od vesnice u tří lip se před koně postaví chlap s kyjem v ruce. ~ „Čeho si žádáš?“ ptá se pokojně kněz. „Tvého koně,“ sípá lupič a chce kněze strhnout ze sedla dolů. ~ Avšak jeho napřažená ruka náhle strnula a lupič je oslepen září. Samotná Panna Maria se vznáší nad otcem Bernardinem! ~ Duchovní užasl a pokorně sklonil hlavu. Záře pohasla, kůň sám pokračoval v cestě a ohromený lupič zůstal stát, dokud jej nezakryla tma. ~ Na památku toho zázraku byla postavena u tří lip kaplička Panny Marie. ~ Později nablízku vytryskl léčivý pramen, ke kterému putovali lidé z daleka. Kdo si tu omyl oči, uzdravil se v okamžení ~ Prošla léta. Jednou vichr vyvrátil jednu ze tří lip. Rolníci ji odklízeli a jeden povídá: „Což abychom porazili i ty zbylé? Jářku, dřeva by byla pěkná fůra!“ ~ Sotva však řízli do kmene, zachvěla se lípa a z kůry vytrysklo několik kapek krve. Ulekli se, nechali všeho a běželi rozhlásit ten zázrak vůkol. A tak tam ty lípy stojí dodnes.

 

Čarování s kravami

Ve Zdíkovci žila se svými dětmi jedna vdova. Živobytí z kraviček měla dobré, jenže to jí záviděla její vlastní teta. Ta se jednou vkradla do chléva a podkouřila kravám jedovaté bejlí. Hned ráno v chalupě nenadojili ani krapýtek. To bylo neštěstí! Marně sousedé radili, nic nepomáhalo.Až do vsi přijeli cikáni. Když cikanky chodily po domech číst z ruky, postěžovala si vdova jedné z nich. A cikánka v čarách zkušená hned si věděla rady. Zašla do chléva, a když se vrátila, nesla šátek podivně zauzlovaný. Dala ho hospodyni s tím, že je v šátku zavázané kouzlo, které přemůže všechny cizí čáry. Jen se šátek nesmí nikdy rozvázat. A když půjde dojit, musí vždy pověsít ten šátek krávě na roh. A hle, krávy opět dojily! Vdova cikánku bohatě obdarovala a už by se zdálo, že zavládne v hospodářství spokojenost. Zbožná hospodyně se však začala trápit tím, že se zaobírá čarováním. I rozhodla se šátku zbavit. Zakopat nešel, s potokem neodplynul, jen v ohni zmizel. Avšak, běda, krávy počaly dojit samou krev. Kde teď hledat radu? Nakonec pomohl soused znalý a zkušený. Pomocí pleny, kterou za rohy začal dojit, přičaroval opět nemocným kravám mléko. A chystal se také na zlou tetu, avšak ta to vystihla a radši se z vesnice nadobro ztratila. Kde je jí asi konec? Avšak lidské závisti konec nikdy nebude.

 

Teta čarodějnicí

Kdysi žila ve Zdíkovci vdova Chalupná. Malý leč pěkný stateček jí vzkvétal, děti byly zdravé a hodné a ani dluhy ji nesoužily. Její štěstí bylo trnem v oku její tetě. A protože uměla trochu čarovat, jednou nenápadně podkouřila dobytek ve stáji U Chalupných. Druhý den se vdova ulekla, když nenadojila ani plný hrníček mléka. Celá nešťastná běhala o radu po sousedech a všichni říkali jedno a totéž, že jí někdo krávy očaroval. Nedlouho poté přišli do vsi cikáni. Zvláště cikánky věděly si rady s takovými věcmi. Jedna z nich přišla také na stateček a vdova se jí hned svěřila se svým trápením. Cikánka hned šla do stáje a když se vrátila, podávala ženě šátek s uzlíkem a povídá: ,, To je amulet, panímámo, ten vás ochrání ode všeho zlého. Kdykoli budete dojit, pověste ten šátek krávě na roh.“ Večer měla vdova zase mléka plné putýnky a hned cikánce poslala peníze a dary. Po týdnu se jí to čarování rozleželo v hlavě a řekla si, že s tím radši přestane. I když dojila bez šátku, mléka bylo dost. Zkoušela se šátku zbavit, avšak stále se objevoval, nedal se zakopat, utopit ani v ohni neshořel. Nakonec vdova rozdělala nový ohýnek z posvěcených velikonočních kočiček a teprve pak se amulet obrátil v popel.

 

Ze sbírky pověstí Dědictví Šumavy od Ondřeje FIBICHA

Ilustrační foto (kaple sv. Barbory): nové webové stránky obce Zdíkov – PAMÁTKY ZDÍKOVSKA

 

 

 

Komentáře

komentářů