VELIKONOČNÍ TRADICE: Velikonoční neděle – Boží hod velikonoční

A začneme starým zvykem. Zvláštní druh muří nohy znají v některých oblastech Šumavy. Tam naloupou z vrbového proutí posvěceného o Květné neděli v kostele tenké proužky kůry a čtyři díly z nich sestaví do tvaru propleteného kříže. Pět takových křížů pak opět sestavených do podoby většího kříže přibity o Velikonoční neděli na dveře stáje má zabránit můrám i čarodějnicím, aby uškodily domácímu dobytku.

Podle evangelia přicházejí v neděli ráno ženy k Ježíšovu hrobu, ale kámen je od vchodu odvalen. Uvnitř nikoho nenacházejí, jenom lněná plátna a roušku, do kterých byla ovinuta Ježíšova hlava. V Čechách podle lidové tradice děvčata chodila s pomlázkou, což byl stromek ozdobený stuhami a fáborky. Tam, kam dívky zašly, přinášely zdraví a štěstí. V tento den se podávala i nejlepší jídla – pečený beránek, velikonoční nádivka, takzvaná hlavička, skopové a jehněčí maso, někde holoubata. Na stůl se vracely potraviny, které do té doby byly zakázány, protože období půstu znamená zřeknout se mléčných a vaječných výrobků či masa.

Zvláštní postavení mělo ve velikonočním jídelníčku vajíčko a s ním pečivo. Vejce jsou také základem mazance, který je v Česku nejstarším doloženým velikonočním pečivem. Lidé by asi byli překvapení, kdyby mazanec ochutnali před staletími. Podle staročeských kuchařek byl totiž velikonoční mazanec „koláč syrnej veliké noci“, to znamená nesladké pečivo připravované ze strouhaného sýra a většího množství vajec. Okrouhlý bochníkový tvar a znamení kříže si ponechal. Pořádaly se také tancovačky a veselice, kde si lidé připíjeli na zdraví a úrodu. Ještě ve středověku se na Boží hod propouštěli i vězni, nejtěžším zločincům se alespoň zkracoval trest.

Na Velikonoční neděli věřící pravidelně navštěvují kostel, kde se účastní bohoslužby. Z pravidla by kostel měli navštívit v novém oblečení a přinést s sebou beránka, či mazanec aby si ho nechali posvětit. Pokud si myslíte, že tato tradice v dnešní době již zanikla, jste na omylu. Dobrá zpráva je, že i v dnešní době se tato tradice stále dodržuje.

Další tradice, která by se měla v tento den dodržovat, jistě potěší každou hospodyňku. Na Velikonoční neděli by se totiž neměly dělat téměř žádné domácí práce. Nemusíte tedy zametat, mýt nádobí a ani třeba stlát postel. Zato byste se ale měli pustit do pečení mazance a beránka a váš muž by měl uplést krásnou pomlázku. Jen stěží byste hledali větší symbol velikonoc než je právě pomlázka a mazanec.

Dříve bylo hojně rozšířeným zvykem, že se na Velkou neděli jedlo společně vejce, uvařené na Velký pátek spolu se žlutým vrbovým a jasanovým proutkem. Kdyby býval někdo během roku zabloudil, měl si vzpomenout, s kým jedl na Boží hod. Slavnost vzkříšení se začíná slavit již v sobotu večer a někde dokonce se tyto obřady slaví až o půlnoci, asi tak, jako se slaví o Vánocích tzv. půlnoční mše svatá. Obřady Bílé soboty nám dávají prožít velkou událost Zmrtvýchvstání Pána Ježíše. Křesťané se již od prvního století shromažďovali v předvečer velikonoční neděle, aby prožili vigilii, noční bdění. Zapálili oheň a od něho si zapalovali své lampy, které skutečně, ale také symbolicky, zaháněly temnotu noci.

Světlo rozžatých lamp mělo také zvláštní význam. Bylo znamením Zmrtvýchvstalého Pána Ježíše. Toto světlo připomínalo všem pokřtěným život Boží, který dostali při křtu svatém. Je to dar Vzkříšeného Pána. Během nočního bdění byly čteny úryvky z Písma svatého, které pojednávaly o křtu jako novém stvoření a o přechodu Izraelitů Rudým mořem a o nové smlouvě s Bohem, kterou uzavřel Ježíš Kristus svou smrtí na kříži. Mezi jednotlivými čteními se zpívaly žalmy, velmi starobylé modlitební zpěvy, které se recitují nebo zpívají až do dnešní doby. Den zmrtvýchvstání je vždy velkou slavností. Tento den je vlastně připomínán při každé nedělní mši svaté.

Během celé velikonoční doby se velmi často ozývá zpěv Alleluja. V hebrejském jazyku zní toto „hallelujah“ a znamená „Chvalme Boha Jahve“. Ze židovské liturgie přešlo toto zvolání i do liturgie křesťanské.

Zdroj: P. Emil Matušů, Lidové tradice

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

(Z cyklu Stará Šumava)