ČTENÍ NA VÍKEND: Pověsti z Budilova

Varovný kámen

U Budilova je starodávný mezník. Na vysokém kameni jsou vytesány tři znaky. Sekyra, kolo a nástroj na lámání údů. K tomu kameni patří také dávné říkání: „Kdo na budilovské pastvy sáhne, na kámen tento hlavu nahne!“ Tak prý volyňští Králováci, kteří žijí v okolí, spravují svůj majetek.

Hostinský pytlákem

Hostinský v Budilově byl náramný střelec a moc dobře to také věděli panští myslivci, ale šikovného pytláka nemohli dopadnout při činu. Chodili k němu schválně na pivo a slídili, zda někde na podlaze neuvidí bažantí pírko či chlup ze zajíce. Všecko marně. Jednou do hospody přišel strejček Králík z Bošic a hned se zamračil, sotva zahlédl myslivce u stolu. Hostinský poznal, že mu něco chce. Králík se chvíli ošíval, až to z něho vyhrklo: „Hele, hostinský, půjč mi pušku. Chodí mi nějaká škodná na holuby!“ „Půjčím, proč by ne. Ale už sám nevím, kde ji mám. Vždyť jsem ji měl v rukách před rokem, když mi krahulík chytal kuřata.“ Odešel pro svou pušku pytlačku do stodoly, kde ji měl schovanou pod snopy. Protáhl ji hromadou plev, aby se zdála zaprášená, přimáčkl na ni kus pavučiny. Myslivcům se dravě zaleskly oči, když pušku spatřili, ale hned zvadli, když uviděli, jak je zašlá. Jen jeden povstal, a jako by žertem vzal pušku z rukou Králíka, a smál se, že tou jaktěživ tchoře nezastřelí. Natahoval a spouštěl kohoutek pro zábavu. Hostinský stojí stranou a dělá jakoby nic. Najednou se ušklíbne a povídá: „Pane fořt, marně se namáháte, mou pušku nezkazíte!“ A vzal mu ji z rukou. Otevřel okno, namíří, zmáčkne… a rána se rozlehne světnicí! Bylo nabito! Myslivci vyskočí jak jeleni a nejvíc je udiven fořt, který tolikrát tiskl spoušť, a přece rána nevyšla. „Pusťte svého psa, pane fořt,“ zdvořile povídá hostinský a stále se usmívá. Pustili psa, který se za minutu vrátil se zajícem. „Hezky mi to jde, drazí páni, ale jak je rok dlouhý, nevezmu flintu do ruky,“ dušoval se ostrostřelec. Myslivci ani nedopili a vytratili se ven a od té doby se hospodě vyhýbali.

Strašidelné kameny

Jeden dědoušek dělal dříví v Bošickém lese. Když dokončil svou práci, s dovolením hajného si uřízl tyč a šel s ní domů. Ale v chaloupce se rozmyslel a vydal se hledat lepší. Nakonec si ji vyhlédl u Strážného kamene. Už klečel a přiložil pilu k mladému stromku, když tu se ozval takový hřmot, jakoby se ten kámen trhal na kusy. Chalupník vzal nohy na ramena a utíká domů. Jenže cestou U Petráků začala na něj zase padat zeď a on už chudák nevěděl strachy, co dělat. Do rána ležel s peřinou přes hlavu. Když se šel opatrně podívat, co se všechno včera semlelo, nikde nic.

Proměny vodníkovy

Jednou jeden sedlák nesl na večer pytel zrní do mlýna. Když se vracel, uviděl na Vondrášků louce černého berana. Chytil ho, odvedl k sobě a zavřel do chléva. Ráno byl beran pryč. Když si pak hospodář nesl z mlýna umletou mouku, na stejném místě se popásal vraný kůň. I dal mu pytel na hřbet a poháněl jej k domovu. Tam vraníka zavřel do stáje. I kůň však do rána zmizel. Aby ne, vždyť to byl vodník a sedlákovi zbyly jen ovčí bobky a koňské kobližky.

Bezhlavý na Sinné

Vyprávěli si Budilovští, že se na Sinné hoře objevuje bezhlavý muž. Když k němu šli, hned se ztratil. Prý tam hledá svou bledou uťatou hlavu. Proto také název té hory.

Ohnivý pes budilovský

Jednou šel starý výměnkář do chalupy U Dělnickejch na hrátky. Když se pobavil a uhostil, strčil si nedojedený krajíc chleba do kapsy a šel domů. Tu spatřil velkého černého psa, kterému šlehaly plameny z tlamy. Dědoušek mu hodil kousek chleba, ale pes jen za ním. Výměnkář se dal do běhu a až po chvíli se přeludu zbavil. Z úleku dostal pořádnou zimnici a ležel kolik neděl.

Duch hajného

Dva chalupníci z Mlak se smluvili, že si zajdou do panského lesa ke Lčovicím. Rostly tam pěkné jeřáby na oje k vozům. Když se vraceli s šikovnými kousky, na Pržmu potkali hajného. Sousedi se však vyděsili dvojnásob, neboť ten hajný byl už dávno nebožtíkem. Honem položili kmeny na zem a utíkají. Jeden to vzal rovnou domů, druhý se schoval do nedaleké vlčí jámy. Hrůzou trnul, že jej ten duch zahubí, ale hajný došel k jeřábům a rozplynul se. Teď teprve mohl chalupník běžet za tím prvním. Druhý den se sešli a že tam ten lup nenechají. Další noc si pro oje došli, ale štěstí jim nepřinesly, brzo se oběma polámaly.

Bílá panna

Jedno děvče páslo husy v Rejšicích. Náhle se na okraji lesa zjevila bílá panna. Přicházela, jako by chtěla pást také. Kam se pasačka hnula, tam za ní bílá panna plula. Teprve na Velkých drahách se ve slunci ztratila.

Ze sbírky pověstí Dědictví Šumavy od Ondřeje FIBICHA

Ilustrační foto: archiv (red) – Za krásnější Vimperk