ČTENÍ NA VÍKEND: Pověsti z Bohumilic

Duch Svatý stavitelem

Když se rozhodlo, že bude postaven kostel, začalo se vše připravovat na louce Jiřici pod vsí. Tu si tesaři všimli, že k nim přilétá bílá holubice a odnáší třísky v zobáčku vzhůru do kopce. Vysledovali místo, kam si ptáček ty třísky ukládal. A protože považovali holubici za svatého Ducha, uposlechli její konání a postavili nakonec kostel na tom místě.

Kakánek

Jednou baron Malovec vodil nějakou svou návštěvu po svém panství. Přišli také do Chalup a host se podivoval, že domy nestojí vedle sebe, ale jsou rozházené po stráních. „Vypadá to, jako by chalupy někdo po těch loukách vytrousil.“ Slyšel to nějaký zdejší ferina a hned překřtil Chalupy na Kakánek.

Služebné chalupy

Zachovalo se až do našich časů povědomí o tom, jak Kakánek vznikl. Byli zde postupně usazeni deputátníci patřící skalickému velkostatku. Tam, kam přišel zahradník, říká se U Zahradníků, kde se usadil kostelník, volají U Kostelníků, U Bečvářů zase sídlil bečvář z pivovaru, od Kočů dojížděl panský kočí, hajný dal jméno domku U Hajnejch, zámecký kuchař si postavil chaloupku U Kuchaříků a usedlost U Fojtů založil baronův fojt.

Když zvony plakaly

Jednou Bohumilice zachvátil tak velký požár, že zničil nejen šest selských dvorů, ale i dalších pět chalup. Bohužel lehla popelem i fara s hospodářstvím. Nejhorší bylo, že se nedal zachránit ani kostel. Žár byl obrovský, takže se tavily i věžní zvony. Ve všeobecném žalu a nářku se tak mísily slzy lidí s kapkami zvonoviny.

Duše v aleji

Před mnoha lety šuměla mezi Bohumilicemi a Sudslavicemi věkovitá alej. Páni ji však nechali vykácet a od té doby se tam zjevovalo osamělé světélko. Skákalo po pařezech a kvílelo. Byla to jistě duše zakletá do některého stromu. Jednou tudy šla překupnice z Vimperka, měla plnou nůši vajec a másla. Jen se na kus řeči stavila a pokračovala přes varování sousedů dál. Sotva vkročila mezi mohutné pařezy, strhla se vichřice a světýlko kolem ženy skáče jako divé. Ta hrůzou omdlela a vzkřísila ji až ráno kolemjdoucí mlékařka.

Hastrmanní plena

Pod Bohumilicemi je skála, pod ní teče voda a v ní sídlili hastrmani. Jednou sem přišli mládenci ze vsi a usadili se na skále. Na křoví dole věšela hastrmanka plínky. Jeden odvážlivec se k ní připlížil a jednu plenu jí sebral. Když ta ženská poznala, že byla okradena, zahrozila směrem ke skále: „Ach, Bože, kdo mně vzal mý plíny, ten ať nemá do roka kašle ani sliny!“ Po té kletbě se mládenci rozutekli. Zloděj pozdě litoval své opovážlivosti. Nemluvil, scházel, ani nemohl odkašlat, ani si odplivnout a do roka umřel.

Půlnoční pečínka

Jeden povozník z Bohumilic jezdil každý den po obživě a často jel domů až za tmy. Jednou se vracel kolem mokré louky a na ní uviděl husu. I řekl si, že by to byla dobrá pečínka. Zastavil a jal se husu chytat. Vtom se pták proměnil v modrý plamínek a kočí cítil jak se propadá do třaslavé země. Tak tak se živý vyprostil a chuť na pečínku ho rázem přešla.

O vodníkovi

Jednou se vydali hoši koupat. Když šli přes louku, vyrazil jim pod nohama velký zajíc. Chtěli ho chytit, jenže ušák náhle vběhl do vody a zmizel pod hladinou. Jakmile naskákali do rybníčku, začal jeden z nich volat o pomoc. Když se ohlédli, uviděli, jak kamaráda táhne na hlubinu vodník. Šli mu pomoci, ale vodník je chtěl utopit všechny. Proto utíkali do vsi pro záchranu. Když rodiče toho hocha přiběhli, už mu nemohli pomoci. Byl načisto utopený. Od té doby se tam už nikdo koupat nechodil.

Zlaté jablko

Jeden tesař přikoupil si za vsí sad. I boudu tam udělal, aby mohli hlídat a nikdo jim ovoce nebral. S hlídáním začaly děti. Jenže na večer se vracely domů a přes noc jim vždy někdo jeden strom očesal. Vydal se tedy otec na noční vartu, ale byl z práce tak utrmácen, že na něj přišla brzy dřímota. Když jej ráno děti budily, zjistil, že i ta nejkrásnější jabloň byla očesaná. Poslal ze zoufalství kluky, zda aspoň něco na větvích nezůstalo. Jak užasl, když mu ze stromu snesli zlaté jablko. Teď poznal, že na ovoce mu chodil divý muž a takto mu ztrátu stonásobně vynahradil.

Půlkaři

Na Podlesí bývala často bída. Chudobná políčka dávala malou úrodu, a tak se lidé museli všelijak přiživovat. Krom podělkování, dřevaření či sběru lesních plodů se v Bohumilicích po chalupách tkalo hrubé plátno, jemuž se říkalo šerka. Nu a na tu bylo třeba lněných nití. Len se spřádal do půlek – špulek, kam se vešla jen polovina těchto hrubých nití, narozdíl od jemných, určených k šití. Proto se Bohumiličákům říkalo Půlkaři.

Lamačův duch

U Bohumilic spadl jednou jeden nešťastník do Smolova lomu a na dně nalezl smrt. Když přišli druhého dne lamači do práce a uviděli mrtvolu, zděsili se. Jeden chtěl celou věc oznámit rychtáři, druhý se bál, že ta smrt padne na ně. Chvíli se hádali, ale nakonec neznámého zakopali u lomu bez označení křížkem, aby se nic neprozradilo. Přesně po jednom roce a jednom dni se lamači vraceli pozdě večer domů do Sudslavic. Tu zaslechli nářek. Jdou po hlase a přišli k tajnému hrobu. Na něm se třese modravý plamínek a smutně naříká. Lamači se dali na útěk a zastavili se až doma. Od té doby se světýlko zjevovalo na hrobě pravidelně, obcházelo lom a pak se zase ztratilo. Lidé se jej pokoušeli vysvobodit, ale nevěděli jak.

Půl koně za království

Když stateční Čechové před Milánem v zemi vlašské leželi, nemohli mužové krále Vladislava hradeb dobýti. Přece se to však podařilo smělými činy některých českých pánů i nastala v městě řež nevídaná. Když se voják zvaný Ješek probíjel s kořistí ven z městské brány, spadla za jeho zády obranná mříž tak těsně, že vpůli přeťala jeho koně. Do vojenského ležení se vrátil pěšky se sedlem na rameni a s vaky plnými klenotů. Od tohoto činu mají Malovcové z Malovic ve znaku polovinu vzpínajícího se koně. Tito Malovcové a jejich potomci vládli nad Vlachovým Březím, Čkyní a Vimperkem.

Ze sbírky pověstí Dědictví Šumavy od Ondřeje FIBICHA

Ilustrační foto: archiv (red) – Za krásnější Vimperk