ČTENÍ NA VÍKEND: Pověsti z Vimperka. Ze sbírky Dědictví Šumavy od Ondřeje Fibicha (2)

Sobotní litanie

V předminulém století se udržoval krásný zvyk, že se každou sobotu odpoledne v malé kapli vimperského zámku zpívaly litanie. Pan učitel při tom obstarával hru na varhany. Jen jednou zapomněl přijít, a tu se stalo, že varhany začaly hrát samy od sebe.

Kadeřavý vlas

V dobách, kdy si ještě mnozí lidé mysleli, že bohatství je matkou štěstí, žil v městské části Vimperka zvané Obora jeden muž. Ten měl spolky s čertem a díky tomu i občas plný měšec. Pekelník se snažil, vždyť prahl po hříšníkově duši. Jednou se mu vemlouval: „Nechci ti sloužit jen sem a tam, ale budeš bohatý celý život. Musíš mi však upsat duši!“ Muž se dlouho nerozmýšlel a odvětil: „Souhlasím, ale s jednou podmínkou. Když dokážeš narovnat můj kadeřavý vlas, aby byl rovný jako nit, patřím tobě. Když ne, jsem volný a svobodný.“ Hloupý čert hned vyhotovil smlouvu a oba ji podepsali. Pak si muž vyškubl jeden kadeřavý vlas a podal jej čertovi. Ten se dal ihned do práce, natahoval jej, pazoury uhlazoval. Dokonce bez úspěchu bušil do té nepoddajné věcičky pěstí, ale ani tak se mu nepodařilo vlásek narovnat. Potil se u toho tak hrozně, že se po zemi valila voda. Teď byl čert na konci všech svých sil a pochopil, že prohrál. Sjel s hrozným rachotem do pekla. Od té doby teče přes Oboru Vražedný potok. Dostal své jméno také proto, že když se rozběsní, potom vše, co popadne do své vodní náruče, zničí.

Had ve vězení

Za císaře pána byly vimperské hradní sklepy užívány za vězení. Jednou se sem dostal jeden důstojník, který odmítl nechat popravit svého kamaráda. Když se ocitl ve sklepě, zjistil, že je tam s ním veliký had. Začal volat o pomoc, ale strážní mu nevěřili. Když ráno otevřeli, aby vězni dali snídani, ležel důstojník mrtvý na zemi a místo očí měl jen prázdné důlky. To již také zahlédli v šeru hada, a tak byli přivedeni odjinud tři vězni, odsouzenci na smrt. Dostanou prý milost, když hada přemohou. Obdrželi tři sekery, ale jeden z nich žádal, aby jej zavedli do kuchyně. Vzal si jen do pytlíku pepř a za to se mu všichni smáli. Dveře vězení se otevřely, had se stočil do klubka a hotovil se k útoku. Tu se na něj snesl oblak pepře a had se začal svíjet bolestí. Tu k němu přiskočili další dva vězňové a hada sekyrami rozsekali na kousky. Když císař slyšel tuto zprávu, dal jim milost a přijal je do armády, kde se brzy stali tito stateční mužové důstojníky.

Vodníkova pomsta

Ve Vimperku přišel jednou vodník do řeznictví a chtěl koupit maso na pečeni. Byl celý zelený a ze šosu mu kapala voda. Řezník hned věděl, s kým má tu čest. A protože byl furiant, požádal mužíka, aby mu ukázal, který kousek masa že chce. Sotva vodník ukázal na maso, řezník švihl sekerou a usekl zelený prst. Tu zvedl mužík svou zkrvavenou ruku a zaskřehotal: „Řezníku, tebe já nakonec utopím!“ Řezník spoléhal na svou chytrost a od té doby se vyhýbal všem rybníkům a hlubokým vodám. Jednou šel pozdě v noci domů z hospody, a protože byl notně opilý, nemohl najít dveře od chalupy. Tak si lehl pod okap a usnul. Po půlnoci přišla bouře, déšť se valil ze střechy dolů a ráno našli lidé řezníka pod okapem utonulého.

Zaklínač hadů

Jeden hadí zaklínač žil u Vimperka. Vyšel si jednou na pastvinu, stoupl na pařez a vyvolával hady podle barev. Neboť kolik je barev, tolik hadů. Při svém čarování však zapomněl na hady bílé, a ti se k němu s rozhněvaným sykotem blížili. Muž si chtěl zachránit život, a tak vskočil na koně, který se poblíž pásl, a cvalem jej hnal pryč. Hadi mu byli ovšem v patách a sotva dojel do své chalupy a přirazil za sebou dveře, už slyšel, jak hadi do dveří zlostně narážejí. Kdyby se jen trochu opozdil, bylo by s ním zle. Bílí hadi jsou totiž ze všech nejhorší.

Za srdce klubíčko

U Vimperka je skála a pod ní vede lávka přes Volyňku. V tom místě se často objevovaly hastrmanky. Jel tudy za dávných let mladý Roch z Pravětína a spatřil na břehu dívku, jak si rozčesává své dlouhé vlasy. Byl jejím zjevem tak překvapen, že zastavil povoz a tiše se plížil k vodní žínce. Dívka se ohlédla, a když uviděla mládence, ani trochu se nebála. Prohodili spolu pár slůvek a mladík se zamiloval. Chodil doma jako tělo bez duše, až se jeho matka začala starat. Když zjistila, že její syn chodí za hastrmankou, velice se tomu opřela. Jenže syn je jako očarovaný a každou chvíli utíká ke skále a s dlouhovláskou vysedává. Nakonec se usoužená matka vydala za vodní dívkou a prosila ji, aby jejího syna nechala na pokoji, jinak že mu život ukrátí. Hastrmanka se ponořila do vody a překvapené matce vynesla na povrch malé klubíčko. To jí podala a beze slova zmizela. Matka si doma klubko schovala do truhly, trochu se bála vodnických čar, ale syn se zdál být jako vysvobozen. Po hastrmance již netoužil. Jednou v zimní čas si matka vzpomněla na klubko. Chtěla ho v ohni spálit, když tu jí z rukou vyklouzlo, točí se, točí a nitě neubývá. Vida, takový byl dar hastrmanky! Od těch dob nekoupili na statku díky zázračnému klubku ani kousek nitě. Když hospodyně zemřela, klubíčko se záhadně z truhly ztratilo. Snad se odkutálelo zpátky až do tůně pod skalou.

Ze sbírky pověstí Dědictví Šumavy od Ondřeje FIBICHA

Ilustrační foto: archiv (red) – Za krásnější Vimperk