UVÍZLO V SOCIÁLNÍ SÍTI: Zajímavosti z natáčení filmu Král Šumavy v roce 1959

Filmový pracovník a historik Boris Jachnin, který byl u natáčení, v roce 1994 napsal do časopisu Šumava článek s výstižným názvem Filmování Krále Šumavy. Ocitujme si některé pasáže:

(Přiložený obrázek Filmového studia Barrandov dotváří atmosféru citace, článek je vložek v práci Lenky Klímové – Obraz Šumavy v hraném filmu)

„Jeli jsme natáčet Krále Šumavy. Proč je to tak výrazná vzpomínka? Protože to pro mne byla má filmová maturita. Listuju si v albu Krále Šumavy, je to vlastně soubor snímků, pořízených fotografem našeho štábu během natáčení. Vidím na fotkách i tu techniku. Kamera vypadá velice exkluzívně, stříbrná, naleštěná a se spoustou ciferníků, ale v podstatě to byla strašně těžká kraksna, kterou museli nosit dva atleti a pěkně se s ní nadřeli, ať už to bylo na vozíku, na stativu, třeba i ve vodě. Ti hoši si museli oblíknout vysoké rybářské boty až po pás a potom s ní opatrně vstoupit do vody a nasadit ji na ten stativ. Kamera to byla spolehlivá, ale jak říkám, na ten transport moc složitá. Vidím také tu osvětlovací techniku, používalo se tehdy do exteriéru uhlíkových svítidel. Ty hajlampy byly strašně veliký krávy a jejich transport byl v terénu komplikovaný, zejména v močále, který byl od silnice asi 200-300 metrů. Bylo nutno je tam nejen dopravit, ale postavit pro ně praktikábly, aby se nezabořily do bahna hajlampy a další technika a hlavně osvětlovači, kteří je obsluhovali. A natáhnout strašně dlouhý přívod k agregátu na silnici, což byla haluzna jako velký stěhovací vůz a vyráběla stejnosměrný proud pro ty lampy. Kabel musel být tlustý jako noha. A taky zvukárna tam musela dojet k tomu močálu, všichni jsme museli být vyzbrojeni holinkami… tak se filmovalo. Ještě se musím zmínit o poslední kuriozitě z oblasti techniky, bylo to monstrum, které sloužilo k tomu, aby se kamera zdvihla ze země od nějakého detailu a plula do výše nějakých 10-12 metrů a tam snímala celek toho prostoru. Měli jsme na Barrandově pro tyto účely jeřáb, ale ten jsme si netroufli do šumavského terénu dopravit, byl to těžký mechanismus, který by se tam mohl pohybovat jedině snad pomocí pásového traktoru, určitě bychom s ním v těch močálech uvízli a všechno pohřbili, jak se to už stalo kdysi předtím. Tak jsme použili vynálezu našich techniků z Barrandova, postavili jsme tam montovanou věž, která byla složena z několika dílů a mohli jsme s ní i do tak složitého terénu. Byla u ní plošina, která se zdvihala pomocí lana. Na té plošině, která byla vyvážena protizávažím, byla kamera i kameraman s asistentem. Jeli pomalu od blízkého záběru vzhůru, jako když dneska se filmuje z helikoptéry.“

„A tady vidím, poblíž je Glasserwald, tehdy se tomu tak říkalo, na starých základech postavil náš architekt starý hamr. Tenkrát se tak v exteriéru běžně pracovalo a naši lidí z Barrandova dokázali velice zručně udělat stavbu, která byla od starého hamru k nerozeznání, takže dokonce zmátla i lidi, kteří chodili kolem. Jednou například vojáky z nějaké posádky, snad ze Sušice, to už nevím. Hamr byl krásně vybaven zbytky těch kladiv, kovadlin, spoustou nářadí, kleští a desítek nebo stovek nástrojů, jež jsme měli vypůjčené z muzea. Jednoho dne, když jsme se po víkendu vrátili z Prahy, byl vnitřek hamru dokonale vybílen, chyběly tam všechny kovové věci. Mělo to samozřejmě úžasnou cenu, tak začalo pátrání, až se zjistilo, že všechny ty předměty byly odvezeny na šrotiště ke dráze a měly být dopraveny do hutí jako staré železo. Tak se tenkrát vyznamenal nějaký velitel čety, který řekl svým vojákům: Kluci, odvezte to staré nepotřebné železo, které tu jen zbytečně rezaví. Když to dáme do sběru, dostaneme, jak máme slíbeno, na rotu televizor. Jenže musel se svými vojáky zase to nářadí vybrat a vrátit, bylo velké štěstí, že se nic neztratilo. Mohli jsme pokračovat v natáčení a jen jsme se divili, že je vůbec neodradila cedulka, že hamr slouží pro filmování a je tam vstup zakázán. Říkali si: jsme ve vojenském prostoru a my jsme tady pány. Ale i to je kus šumavské historie… Tenkrát byl ten hamr postaven za velice krátkou dobu, asi za tři týdny, a vyšlo to poměrně levně. Strávili jsme tam nádherné jaro. V květnu jsme končili natáčení za ranního rozbřesku, začínalo vycházet sluníčko, obloha na východě svítala, rozsvěcovala se do růžova, a na travinách a na krkoškách, na těch pokroucených borovicích byla jinovatka. Bylo to krásné!“

„Ještě snad na konec bych řekl, protože se mne lidé na to vždycky ptají, jak jsme to dělali s tím močálem, v němž se utopila herečka Švorcová. Bylo to trochu komplikované. Kdyby se měla potápět do bahna, jako když se věrohodně topí, jistě by to trvalo dlouho, bylo by to nejen naturalistické, ale i nebezpečné. Tak jsme našli potřebnou tůňku v tom močálu, a ještě jsme ji doplnili rašelinou – a dole, asi v třímetrové hloubce jsme upevnili kovový kroužek, kterým bylo provlečeno kovové lanko, jež měla herečka připevněné k pasu. Když do močálu vlítla a plácala tam sebou a občas se ponořila a vynořila, tak se zatáhlo za lanko a ona zmizela pod hladinou. Já jsem s ní byl dohodnutý, že to lanko budu tahat sám, tak jsme to nazkoušeli, ovšem jenom její vběhnutí do té tůňky. A pak jsme si řekli, že už pojedeme naostro. Všechno jsme připravili a všichni byli na svých místech, esenbáci, kouř, pyrotechnika, světla, kamera, ona tam vlítla jak bylo předepsáno, spadla dolů, začala tam zápasit v bahně, plácat se, no a já jsem tedy vzal za to lanko a pomalu jsem zatáhl, už zmizela pod hladinou. A teď jsem ji tam držel a počítal jsem: jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset – pak jsem ji pustil, vykřikl jsem stop, vlítli tam kluci od služeb v gumových skafandrech a ti ji vytáhli. Říkal jsem si, těch deset vteřin tam musí vydržet pod tou hladinou a ona tam skutečně vydržela, dopadlo to šťastně pro nás i pro ni.“

FB – Šumava – Modravské pláně