STARÁ ŠUMAVA: Půlnoční v horách

Na půlnoční

Z nebe se line měsíčnej svit,
aby po cestách lesem dalo se jít.
Lidi zachumlaný až po uši,
ke kostelu kráčej, jak dnes se sluší.

Po lukách i lesích je sněhu až moc
a lítě mrazí ta přesvatá noc.
Na stromech se třpytí bílé jíní
jedlička září i doma v síni.
V kostele kdo přišli jsou namačkaný,
pak housličky spustěj a varhany.
Všici se klaněji Jezulátku,
Vánoce slavěj, ty šťastný svátky.

Čím víc se blížily Vánoce, tím tišeji bylo v domě. Čeledíni vyhnali dobytek ze stáje, nastlali čerstvé slámy a opravili hrádě a jesle pro zakládání krmení nad žlaby. Po celém domě se drhlo a smýčilo, do každé komůrky pronikly děvečky s košťaty a pometly. Když nadešel konec všemu tomu uklízení, mytí a dávání do pořádku, dům ztichl v posvátném klidu a byl tu náhle Štědrý večer.

Večeře se konala ve světnici pro domácí i s čeledí. Starší čeledín vyprávěl vánoční příběhy. Po večeři zazpívala maminka sváteční pastýřskou koledu. Jindy jsem nábožně naslouchával, dnes jsem však přemýšlel jen o cestě na půlnoční. Čeleď se pečlivě ustrojila do svátečních šatů. V devět hodin byli všichni připraveni a zapálili od svícnu pochodně na cestu. Držel jsem se za ruku staršího čeledína a rodiče i s babičkou, kteří zůstali doma, aby hlídali stavení, pokropili pokropili mě svěcenou vodou a kladli mi na srdce, abych neupadl a nezmrzl po cestě. Pak jsme vyšli.

Byla hluboká tma a pochodeň, kterou nesl jeden z čeledínů vepředu, vrhala rudé světlo v dlouhých pásech po sněhu, křovinách a stromoví, které jsme cestou míjeli. Stezka byla dlouho úzká, takže jsme museli jít v řadě za sebou. Řezavý vítr rozháněl jiskry z plamene pochodní a když drobné oharky dopadly na tvrdý ledový krunýř pěšiny, chvíli ještě třpytně zářily ve sněhové tříšti.

Pak jsme přišli k široké cestě, po níž jsme už mohli kráčet vedle sebe a kde už místy zazněly i rolničky okolo jedoucích saní. Čeledínovi dohořela pochodeň až k ruce, v níž ji třímal a musel si zapálit novou. Viděli jsme teď po cestě před sebou i za námi pobleskovat tmou i jiné zářivě rudé velké pochodně, třepotaly se jakoby samy v černočerném povětří, ale za nimi se zblízka vždy vynořovaly tváře jedna za druhou, množství tváří, které se k nám teď přidružovaly cestou na půlnoční.

Viděli jsme i světla po okolních horách a výšinách, některé tak daleko od nás, že se nedalo poznat, zda stojí či zda se pohybují. Tak jsme šli dál. Sníh nám vrzal pod nohama a tam kde ho vítr svál, byla holá černá zem tak ztvrdlá mrazem, že naše okované boty o ni zvonily do noci. Lidé kolem hovořili a smáli se, mně se však zdálo, jako by se to ve svaté noci nepatřilo: víc a víc jsem už myslel na to, jaké to bude v kostele, na hudbu a slavnou mši vprostřed noci.

Když jsme delší čas kráčeli cestou kolem osamělých stromů a stavení, pak znovu přes pole a lesem, uslyšel jsem jakoby z vrcholků stromů sestupující náhlé zvonění. Byl to zvuk zvonu z blízké už kostelní věže. Světla, která jsme viděli z okolních hor a údolí, stále houstla a plynula všechna ke kostelu. Menší zvon teď vystřídal ten větší a zněl pak tak dlouho, než jsme došli do samé jeho blízkosti.

Byla tedy přece pravda, co říkal dědeček: o půlnoci se zvony rozeznějí a zvoní tak dlouho, dokud z dalekých údolí nepřijde na půlnoční i ten poslední chalupník. Když lidé došli ke kostelu, zastrčili hořící pochodně jejich vrcholem do sněhu, aby je tak uhasili. Jen jednu zarazili mezi kameny hřbitovní zdi a nechali hořet. Konečně se rozezněly všechny zvony sborem, v kostele spustily varhany a my mohli vejít dovnitř.

Vypadalo to tu úplně jinak než o nedělích. Světla, která hořela na oltářích, byla zářivě bělostná jako třpytivé hvězdy a zlatý svatostánek nádherně odrážel jejich svit. Rudě planula lampa věčného světla. Zato vysoká klenba kostela se ztrácela natolik ve tmě, že skvostné ozdoby sloupoví a stropu chrámové lodi bylo sotva vidět. Temné postavy lidí usedly do lavic nebo stanuly podél nich. Ženy měly hlavy a ramena celé zavinuté v šátcích a bylo slyšet, jak pokašlávají. Mnozí lidé drželi v rukou hořící svíce a zpívali ze svých modlicích knížek, když se z kruchty ozvalo slavné Te Deum.

Pak začal obcházet kostelník, rozžehl všechny svíce, které vůbec v kostele byly a teď už i každý z přítomných tu v kostele vytáhl z kapsy aspoň svíčičku, zapálil ji od jiných a horkým voskem přilepil na lavici před sebe. Teď se v kostele rozsvítilo, že bylo vidět i malby na stropech.

Na kruchtě už začaly nasazovat tóny houslí, bubnů a trumpet, a když zaklinkal zvonek ze zákristie a farář v zářivém ornátě, provázen ministranty a červeně oděnými světlonoši vykročil po purpurovém koberci k oltáři, rozehřměly se teprve varhany plným hlasem, zavířily bubny a břeskně zazněly trubky vysokými akordy.
Tak začala slavná mše a půlnoc v ní zvučela a duněla v souzvucích vší slávou nebeskou. Při obětování všechny nástroje divem ztichly a jen dva jasné hlasy zpívaly líbeznou koledu, při požehnání pak zanotovaly dvě křídlovky a klarinet pomalu a tiše ukolébavku dítěti. Při posledním evangeliu posléze se ozval z kruchty i hlas kukaččin a nato slavíček jako vprostřed slunečného jara.

Duši celou vznícenou posvátným kouzlem noci Narození Páně nedal jsem znát navenek své dojetí, zůstal jsem vážný a klidný a cítil jen velikost chvíle, v níž na mne sestoupila nebeská milost.

A zatímco zněla kolem hudba, myslil jsem na otce, na maminku a na babičku u nás doma. Klečí teď jistě kolem stolu při jediné svíci a modlí se. Nebo už možná usnuli a je tma ve světnici, jen hodiny jdou, hluboký mír leží nad horami i lesy a svatá noc se prostírá nad celým naším světem.

Zdroj: Waldheimat (1873) Peter Rosegger, Překlady a české texty Jan Mareš, . Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích, Na půlnoční. O Franzi Haasovi víme vlastně hlavně to, že jeho básně jsou psány až na malé výjimky, jak je představuje právě ta poslední z ukázek, v prášilském nářečí. Pocházel opravdu z bezprostřední blízkosti Prášil

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora