STARÁ ŠUMAVA: Svatá Lucie
Třináctého dne měsíce prosince, jak by řekli naši ctění předkové, se slavil svátek mučednice svaté Lucie. Nebývalo tomu tak vždy. V časech, kdy ještě platil juliánský kalendář, vycházel svátek sv. Lucie na třiadvacátého. Proto také dávné pranostiky pravily, že svatá Lucie ukazuje svou moc, neb nám dává nejdelší noc, nebo že svatá Lucie noci upije, neboť od tohoto dne se začala noc pomalu, ale jistě krátit.
Když ovšem v roce 1582 reformoval papež Řehoř kalendář, připadl svátek sv. Lucie právě na onoho třináctého, což naše poněkud zmatené předky vedlo ještě ke zmatenějším průpovídkám, že svatá Lucie sice noci upije, ale dne přidá, co slepice zívá. Poněkud blíže k pravdě byla tvrzení, že když přijde svatá Lucie, najde tu už zimu, případně prohlášení, že Svatá Lucie je královna noci. Kolik pravdy je na pranostice? Na svatou Lucii je jasný den, urodí se konopí i len? Vědí asi už jen naši předci a možná zemědělci.
Přesun svátku této mučednice na třináctého prosince ji zařadil ke světicím adventním, a tedy k těm, které v čase adventu obchází domy, ale na rozdíl od koledníků ovšem povětšinou mlčky. Velkým úkolem svaté Lucie bylo vymetat tmu a přinášet světlo. Však také její jméno pochází z latinského lux, což znamená světlo. O tom, že bylo co vymetat, svědčí i skutečnost, že čas od nového data svátku sv. Lucie do Narození Páně byl nazýván černou zimou.
Lucky, jak se bíle oděné ženy s obličejem zakrytým maskou ze dřeva či papíru ve tvaru kornoutu nazývaly, ovšem obcházely stavení nejen s Bohulibými úmysly. Dětem, které se o adventu nepostily, prý páraly břicha nožem, který s sebou za tímto účelem nosívaly. Někde zas chodilo po staveních Lucek více a děti, které se uměly hezky pomodlit, obdarovávaly, zatímco ostatním hrozily metlou. Lucčiným průvodcem byl starý muž s vlnícím se plnovousem, širokým kloboukem a dlouhým pláštěm, opírající se o těžkou hůl. Dobrý stařík nabádal Lucku k tomu, aby dávala dětem dary, vyplácela omladinu svou metlou a také aby se příliš neomeškávala, poněvadž cesta je ještě daleká.
Svátek sv. Lucie byl určen především pro ženy a dívky – byl pro ně dnem odpočinku, protože nesměly prát ani příst. Věřilo se, že kdyby Lucka přistihla přadlenu při práci, naplnila by jí komínem světnici prázdnými vřeteny a přadlena by je musela napříst. Na Šumavě dokonce vynášely přadleny své kolovraty ze světnice na půdu, aby se k nim Lucie nedostala. Nezřídka se za Lucky převlékaly sousedky a kontrolovaly jiné, zda nepředou či nederou peří. Těm, které přistihly při draní, rozfoukaly peří po celé světnici a těm, které předly, rozmotaly napředené nitě.
Svatá Lucie byla také považována za ochránkyni proti čarodějnicím. Také se ujal zvyk odkládat od svátku sv. Lucie až do Narození Páně každý den jedno poleno a na svátek Narození Páně jimi zatopit a tato tradice prý měla ochránit stavení před čarodějnickými kejklemi. Od svátku Lucie až do Narození Páně také dávaly hospodyně kravám kousek těsta, smíchaného s kořením, aby nad nimi neměly čarodějnice moc.
Sama Lucie se narodila v rodině zámožných křesťanů v sicilských Syrakusách kolem roku 286. Už jako dítě složila slib věčné čistoty, avšak nikomu o tomto svém rozhodnutí neřekla. Když vyrostla v mladou dívku, chtěla ji po otcově smrti matka Eutychie vdát za váženého a bohatého, leč pohanského mladíka. Lucii se podařilo zásnuby oddálit a neustále prosila Boha, aby ji zachránil od manželství. Mezitím její matka těžce onemocněla. Lucie ji přemluvila, aby se vydala ke hrobu Agáty v Catanii. Matka tam skutečně nabyla ztraceného zdraví. Byla tak šťastna, že slíbila Lucii splnit jakékoli její přání. Ta měla jenom jedno, aby nadále směla vést zdrženlivý a panenský život. S tím ovšem nesouhlasil její ženich. Lucie proto rozdala své věno chudým, a když ani to nepomohlo, vypíchla si oči. Ty jí ovšem zázrakem dorostly. Proto také bývá zobrazována, jak hledí k nebi a na míse drží dvojici očí. Hluboce uražený mladík okamžitě křesťanku udal u místodržícího císaře Diokletiana, odpůrce a pronásledovatel křesťanů. Dívka byla zatčena a krutě mučena. Když zůstala i potom neoblomná, vymyslel si místodržící zvláště záludný trest: nařídil zavřít dívku do nevěstince a nechal ji tam k větší potupě odvézt vozem taženým volským potahem. Avšak opět se stal zázrak. Nikdo, voli ani jim pomáhající vojáci, s vozem nehnul. Rozzuřený místodržící přikázal polévat dívku vařícím olejem. Avšak Lucie zůstala nezraněna. Nakonec se jeden z vojáků neovládl a prořízl Lucui hrdlo mečem (podle jiných verzí tak učinil na rozkaz místodržícího a dýkou). Lucie padla mrtva k zemi. Psal se rok 304. Na znamení této své mučednické smrti bývá Lucie zobrazována v bílém rouše, na znamení panenské čistoty a přepásaném rudou šerpou na památku krve, kterou prolila pro Krista.
Lucie patří po staletí k uznávaným světicím a je patronkou pestré skupiny profesí a řemesel. Za svou si ji vzaly nejen kající se nevěstky, ale i sedláci, skláři, sedláři, krejčí, švadleny, tkalci, nožíři, kočí, písaři, notáři, poduškáři, pedelové, vrátní, v Anglii spisovatelé, advokáti, služky a podomní obchodníci. Lidé se u ní také dovolávají pomoci proti očním nemocem, bolestem v krku, infekcím, krvácení a úplavici. Ve Švédsku a vůbec v severských zemích bývá její svátek nazýván Svátkem světel. Pohřbena byla Lucie v Syrakusách, odtud bylo její tělo přeneseno do Konstantinopole a nakonec do Benátek.
Pro ochranu stavení se nad vchod domů a chlévů dělaly tři křížky svěcenou křídou, uhlem nebo česnekem. Ti, co chtěli dopadnout čarodějnice, pak zhotovovali stoličku z desky se sukem. Každý den od svátku sv. Lucie museli tuto stoličku opracovávat. Na Boží hod o jitřní mši ji pak vzali s sebou a schovali se za hlavní oltář, tam pak ze stoličky vyrazili suk a podívali se skrze díru ve stoličce, která odhalovala skryté čarodějnice mezi lidmi na mši. Podobně jako stolička se vyřezávala vařečka, ale bez suku. Tomu, kdo s ní míchal na Boží hod, přišla do domu čarodějnice.
Lidé také předpovídali počasí a to tak, že od sv. Lucie po 12 dní si zapisovali, jaké je počasí v daný den. Tyto dny pak odpovídaly měsícům následujícího roku, tedy pokud 13. listopadu bylo slunečno, mohli očekávat jasný a slunečný leden. V některých místech dokonce lidé dělili tyto dny ještě na měření ranní, dopolední, odpolední a večerní. Tímto způsobem dosáhli ještě podrobnější předpovědi počasí pro nadcházející rok. Obdobou Lucek je Žber, případně Perchta, někde přezdívaná jako Perychta. Žber byla velká postava pokrytá koudelí. Jel na voze s koňským nebo oslím spřežením a značnou zásobou koudele. Vyhledával zlobivé děti, kterým vyhrožoval rozpáráním břicha a následnou výměnou vnitřností za koudel s tím, že se po týdnu vrátí pro jejich mrtvé tělo a odveze si je. Obchůzky a zejména popis Perychty velmi dobře přibližuje pan Zíbrt: „Perychta z Dušník měla na hlavě králičí kůži, na těle obrácený kožich, v pokrvácené ruce nůž a v druhé škopek s hrachovinou (hrachovou natí). Představme si živě, jak hrozně vypadala tato obluda v přítmí blikavého světla za zimního večera v nízké venkovské světnici pro strach dětem i dospělým …“ (ZÍBRT Čeněk Český lid)
Zdroj: CHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
(Z cyklu stará Šumava)