STARÁ ŠUMAVA: Svatomartinské posvícení

STARÁ ŠUMAVA: Svatomartinské posvícení

 

Už máme posvícení přede dveřma v síni, jděte pro řezníka ať bije svini, voda se už vaří a z měděnce skáče a zejtra budeme dělat koláče.
(Mikoláš Aleš, Špalíček národních písní a říkadel)

Historie svatomartinských tradic započala již během raného středověku, kdy uctívání svatého Martina získalo postupem doby evropský rozměr. Kostely zasvěcené sv. Martinovi se záhy nalézaly od Korutan až po hanzovní města, obzvláště pak na franském a bavorském území. Přijde-li pozvání na martinské hody, duše labužníka se blahem zatetelí.

Není divu, stůl v den sv. Martina patřil a dodnes patří zejména na venkově mezi nejbohatší v roce. Předčil dokonce i slavné hostiny havelského a svatováclavského posvícení. Navíc začínal chladný zimní čas, jímž končil zemědělský rok. Sklizeň i ostatní venkovní práce byly už dávno dokončeny, takže se mohlo slavit. Nejprve hlavně u stolu. Vždyť se blížil šestitýdenní advent s přísnými posty, který začínal právě po sv. Martinu. A proto se naši předkové chápali příležitosti užít si dobrého jídla i zábavy ještě předtím, než nastane ten krušný čas. Ne nadarmo tvrdilo staré přísloví, že na svatého Martina kouřívá se z komína.

Martinský jídelníček býval ustálený, kralovaly mu pěkná husička i zvláštní martinské a posvícenské pečivo. Dohady jako o vzniku martinských rohlíků (z žitné mouky vejražky nebo pšeničné), nazývané také martiny, martinské podkovy, roháče, rohy, zahýbáky, vandrovnice, ale také „Rohlík Svato-Martinský, Arculaturn Martinale, Martinshorn“, které se vázaly ve tvaru zahnutého válečku; plnily mákem, hruškovými či švestkovými povidly, ořechy, perníkem i mrkví.

Čeští obrozenečtí historici a národopisci tvrdili, že svátek sv. Martina položila církev právě do doby slavností Baccha, boha vína a opilství, zobrazovaného s dvěma růžky na hlavě, proto začali pekaři péci pečivo podobné těmto růžkům.

Martinská husa. Vyslovte tato slova několikráte za sebou a neodoláte pokušení. Není náhoda, že se právě tenhle pták uhnízdil v čele martinského stolu. Jeho maso je v tomto období vysloveně chutné, neboť domácí drůbež měla za sebou letní pastvu na zeleném a husy pak i vykrmení speciálními šiškami. Dala se z něj připravit řada báječných pochoutek od lahodného kaldounu (husí polévky s drůbky a malými knedlíčky) až po proslulá husí jatýrka s mandlemi, o zlatavé pečínce ani nemluvě.

Kořeny tradice martinské husy lze dohledat v Německu, kde již za vlády císaře Karla Velikého byl den sv. Martina podzimním termínem k odvádění úroků a také bílé vykrmené husy, robotních dávek vrchnosti. V 16. a 17. století zachytila martinskou husu mnohá literární díla: V roce 1595 sepsal Melchior de Fabris, německý katolický farář, kázání „Von der Martins Gans” (O martinské huse), který vyzdvihoval mytologický význam martinské husy pro její bdělost a ostražitost. Proti martinskému hodování a nestřídmému pojídání martinské husy brojili reformační faráři po celou dobu.

Z martinské husy dostával nejnižší sluha křídlo, aby prý při práci jen lítal, vyšším podávalo se stehno. I podle toho, komu co hospodář dal na talíř, se prý mohlo poznat, zda s chasníkem či děvečkou je spokojen a počítá s nimi na další rok. Takové husí stehno bylo jakýmsi malým vyznamenáním, ale i třeba kůže z husích pařátů, která se podle starého zvyku vkládala do dřeváků, byla znamením, že potřebuje, aby se sloužícím dobře chodilo. Smutní ale nebývali ani ti, kteří z nějakých důvodů končili, a často ještě týž den vše, co dostali, stačili probendit.

A jen pro zajímavost. Listopadové lampiónové průvody, jež se u nás konávaly v souvislosti s jistým výročím, rozhodně nebyly novinkou 20. století. Právě naopak. Už dávno předtím převzali naši předkové původně německý zvyk vyrábět na den sv. Martina různě zdobené lucerny a lampióny z průsvitného papíru. Jedenáctého listopadu pak podzimní tmu rozzářil průvod světýlek, který se vydal hledat do nadcházející zimy martinské poselství dobra a světla. Ve světě mají lampiónové průvody často náboženský charakter. V Německu se do nich přeměnil Martinský pradávný průvod světel, na který se kdysi chodilo se zapálenými loučemi. V čele průvodu jede svatý Martin na koni ve válečné zbroji, rozdává dětem sladkosti, zapalují se ohně a hraje muzika.

V době kolem svátku sv. Martina ukončili svůj úkol i pastýři, kteří dostávali odměnou obilí, jehož bylo u sedláků po vymlácení dostatek a jež sedláci odměřovali v určitý den, obyčejně v den svatomartinský, všem obecním služebníkům (ponocnému, hajnému, učiteli). Obyčejně se tak dělo za účasti obecní hromady, kdy obec skládala účty a kdy sedláci oslavovali konec sklizně, zůčtování i nové volby. Za obilí, které po výplatě služebníkům zbylo, sedláci hodovali a pili a v některých oblastech přispívali k hodům i pastýř a ostatní služebníci a někdy i chalupníci s domkáři.

Ve 30. a 40. letech 20. století bylo v Československu známo na padesát druhů hus (divoké a domácí, bílé a šedé, pomořanské, emdenské, toulouské, labutí neboli čínské, kadeřavé, kanadské a také české). České hospodyně a kuchařky nakupovaly hlavně husy libušské a sadské. Husy libušské byly vykrmovány ovsem na maso, sadské šiškami na sádlo. Česká husa, i když poněkud menší než některé druhy ze západní Evropy, byla známkou prvořadé jakosti a co do jakosti masa a sádla, velikosti a chuti jater i jakosti peří nedostižná. Libušská výkrmna (založena Františkem Šťastným), nakupovala domácí husy z různých koutů jižních Čech a Pošumaví, které následně po dobu tří až čtyř neděl vykrmovala, škubala (též třídila peří na prachové, drobné a brky) a rozvážela na trhy do Prahy a celé řady dalších měst.

Martinská husa neunikla ani reklamě. Československo navázalo na zavedenou praxi z monarchie a využívalo oblíbený reklamní plakát, plechové či smaltové cedule, reklamní sdělení s tradiční kombinací obrazu a nápaditou veršovanou pobídkou. Pokrok a modernizace s sebou od poloviny 30. let přinesl reklamní filmy, reklamu v rozhlase, na gramofonových deskách či diapozitivech. Získat své pravidelné čtenáře se pokoušely také časopisy a noviny. Krátké poválečné intermezzo přineslo opět prvorepublikové „posvícenské zábavy”.

Martinské oslavy a hodování stěžovalo (tak jako za 2. světové války) vázané hospodářství s příděly potravin, které trvalo až do roku 1953. Domácí porážka vepřů se ještě roku 1946 povolovala sedlákům (samozásobitelům) jen tehdy, pokud splnil předepsané dodávky a dílčí kontingent. Na podzim roku 1946 povolilo ministerstvo výživy prodej „vánoční” husy. Cena za vykrmenou husu se pohybovala u polotučné kolem 72 Kčs za 1 kg (1 kg sádla z 1 kg s červeným razítkem), u plnotučné kolem 80 Kčs za 1 kg (3 kg sádla z 1 kg s černým razítkem). Po komunistickém puči v roce 1948 zůstal začátek listopadu vyhrazen Ústředním výborem KSČ oslavám Velké říjnové socialistické revoluce, kdy rok co rok 7. listopadu vyrážely do ulic měst a obcí lampionové průvody za povinné účasti celých škol. V roce 1951 komunisté zrušily všechny církevní svátky (zákon č. 93/1951).

 

Zdroj: Eva Mullerová, Pestrý týden, V. Neubert a synové, Praha XV., 26.8.1939, č. 34, s. 16-17; 10.11.1928. Lumír, 1853, též Čeněk Zíbrt: Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní, 1889, Čeněk Zíbrt: Veselé chvíle v životě lidu českého, Zábavy na svatého Martina

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

 

 

Komentáře

komentářů