STARÁ ŠUMAVA: Umrlčí prkna

STARÁ ŠUMAVA: Umrlčí prkna

 

Na prkně úmrlčím.
Hrobové ticho a v duši mráz,
na prkně umrlčím teď umírám,
osud vystavil lásce mé moc vysokou hráz,
nerozumím tomu, ale vím, že sám umírám.
Jsem trnem, co vadí lidem v oku
osten, jenž každý se ho straní,
smutek a trpkost v každém mém kroku,
v hloubi očí usedla mi mlha ranní.

Jsem někým, koho se strach bojí.
Duše, co se smrtí se bratří,
kam došlápnu, zlo se rojí,
jsem ďáblem, co na zem právě patří.
Srdce zůstalo Té, co mám rád,
Té divožence z lesa,
co chce se mě teď vzdát.

Lesem jdu a neslyším již krůpěj zpěvu,
hořkou krví ústa naplněná mám,
tělo se mi mění vlivem hněvu,
cizí vše kolem, vše, co od dětství znám…
Nepoznávám sebe,
denní světlo mě teď pálí,
slyším zvuky z pekla, z dáli…
A mezi tím vším vidím Tebe
a lásku Tvoji…
Žalem ve tmě skomírám,
proč na prkně úmrlčím teď umírám…

„Poutníče, chvíli tady stůj, na cíl pachtění pamatuj, ať bohatý či chudý, starý, či mladý též, ani ty spáru smrti neunikneš. Nemůžeš smrt jak lidi uplatit, bědným mamonem zaplatit.“

….Obyvatelé zde v zimě od ostatního světa takřka docela odděleni jsou. Žádný lékař nepřijde poulehčit nemocnému, žádný duchovní také nepřijde, aby potěšil umírajícího. Proto také staří a churaví lidé, jenž nového jara dočkati nehodlají, již na podzim svátostmi se zaopatřovati dávají. Umřeli kdo v zimě, na prkno jest položen, neb před rozjihnutím nelze ho na vzdálený hřbitov dopraviti.

Tak i novorozená nemluvňátka na křest do jara čekají, neb by zahynouti musil, kdo by se s nimi dříve do chrámu odvážil. Umrlčí prkna, která jsme vídávali v šumavských horách na rozcestích nebo u dřevěných křížů se stříškami, nebyla jen projevem lidové mystiky, ale napovídala mnoho i o životě lidí v zapadlých samotách za třeskutých zim. Zapadly často vysokým sněhem chalupy až po komíny, sníh zavál hluboké cesty, a proto nemohli nebožtíka pochovat na hřbitově. Ležel na prkně pod střechou tak dlouho, dokud nesešel sníh, a teprve potom mu mohli pozůstalí vypravit pohřeb. Prkno, které bylo nebožtíkovi provisorním posledním ložem, než se mu dostalo rakve, lidový truhlář jej pomaloval při rozsvícené hromničce, vepsal na ně jméno mrtvého a příbuzní je postavili někde u cesty k ostatním podobným prknům…..

Šumava byla odjakživa místem magických sil a skrytých tajemství. Patří k nim i záhadná umrlčí prkna. Úcta k zemřelým se projevuje v každém koutě světa i naší republiky trochu jinak. Šumavští si osvojili velmi svérázný zvyk – stavění umrlčích prken, ze kterých se stalo podivné memento smrti a prostředek, jakým mrtvé uctívat a často i s nimi promlouvat. Většina z nás si jich nevšimne. Zbylo jich jen několik, ač bývaly hojným průvodcem na cestě poslední v nehostinných krajích. Omšelá, zašlá, větry ošlehaná a mrazem vysušená, dešti zmáčená prkna posledního odpočinku.

Umrlčí prkna sloužila také poutníkům k orientaci, neboť se nápisy na nich vždy uváděly jméno nejbližšího dvorce či místa. Kdo v letech ještě před druhou světovou válkou přišel do míst nejzápadnější části Šumavy tam, kde leží Železná Ruda, často se na osamělých horských cestách nebo v hlubokých lesích zastavil u drobných uměleckých děl, vytvořených jako projev výtvarného cítění pracovitýma rukama zdejších lidových řezbářů, truhlářů či malířů. A současně nekompromisně platilo, že každá ves, každičká truhlářská dílna, se pyšnila originálním stylem. Občas se rovněž použilo univerzální prkno, kam postupně přibývala jména zemřelých členů rodiny. Jejích místa byla pro procházejícího spojena s ideou důvěrně známého domova, s trvalou památkou na skutečnou či nepodloženou událost, a zanedbatelnou nebyla úloha těchto center ani jako orientačních bodů a cílů odpočinku na dlouhých, někdy vůbec neznačených cestách.

V dřívějších dobách, kdy nebylo možné pohřbívat během zimního období, se zemřelí uchovávali ztuhlí na půdách až do příchodu jara. Jako jejich poslední lože jim sloužilo Umrlčí prkno – které si podle tradice mnozí perspektivní nebožtíci již v předstihu sami vyřezali a ozdobili výjevy ze svého života nebo náboženskými motivy. K umrlčím prknům byla velká úcta. Především bylo nemyslitelné použít je jako materiál k výrobě čehokoliv. Přesto se dodnes na Šumavě vyprávějí pověsti o lakotných truhlářích, kteří z téměř posvátných prken vyrobili vál na nudle nebo nábytek.

Podle šumavských pověstí patří vše, čeho se dotkl nebožtík, světu záhrobí. Obé dostaly nevěsty jako svatební dar. V prvním případě nudle zběsile seskakovaly mladé hospodyňce z válu a ona je honila po celé světnici. Ubohé těstoviny byly natolik vyděšené, že hospodář vzal truhláře pod krkem a ten se přiznal k hrůznému činu. Druhý případ ohledně nábytku byl ještě vetší horor. Tehdy si totiž už o svatební noci přišli pro svá prkna nebožtíci osobně…

Takto upravená umrlčí prkna stávala ve volné přírodě s dalekým výhledem. Ve výroční den smrti zemřelého byla ozářena světlem z rozsvícených voskovic a nebožtíkova památka byla uctěna přiloženými květinami. Vlastní hroby zůstávaly pro svoji odlehlost většinou nenavštěvovány a brzy upadly v zapomenutí – u nich jako výraz vzpomínky zůstávala často jen sluneční zář, zapalující nažloutlý svícen kvetoucí divizny.

Zdroj: autor básně Bojador, Tradice Šumavy

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

 

Komentáře

komentářů