STARÁ ŠUMAVA: Havelské posvícení

Krásné podzimní tradice našich předků se bohužel částečně nebo úplně vytrácejí. Proto je velmi užitečné si je připomínat, případně snažit se alespoň nějaké ty střípky zachránit.

Když se ve vlahém říjnovém povětří vznášely pavučiny babího léta (přadena Panny Marie, šumavský zastaralý výraz), bylo takříkajíc za dveřmi zmíněné už také Havelské posvícení. Slavili ho stejně v městečkách, ve vsích i na samotách. Tak dva tři dny předtím neměl už nijaký muž v předsíni či světnici co pohledávat, poněvadž ženské měly plné ruce práce s bílením, úklidem, smýčením a paráděním. Zatímco dcery a děvečky oprašovaly nebo omývaly každičký předmět v domě, zabývala se už matka přípravou svátečních krmí. Vařila, pekla a smažila od časného rána do pozdního večera. Na posvícení – ne, to se nedalo vystavit snad pomluvám, že jídlo není dost dobré či dokonce, že ho bylo málo. Šumavané slavili mnoho svátků. Jedním opravdu krásným bylo posvícení, které připadalo na první neděli po svátku sv. Havla, který byl 16. října. V četných farnostech se slavilo posvícení dvojí: tak řečená “pouť”, a pak ještě “Havelské posvícení”, mnohde rozlišované jako velké a malé posvícení.

Podle legendy slavil první posvícení Šalamoun, když světil svůj chrám v Jeruzalémě. Každý rok v ten stejný den pak pořádal hostinu pro své přátele na počest vysvěcení chrámu. Jak již tato legenda naznačuje, posvícení byla výroční slavností, která se slavila v neděli před nebo po svátku světce, jemuž byl zasvěcen místní kostel. Středověk spojený s křesťanskou vírou tuto tradici vděčně přebral. Dostavba kostela byla totiž vždy mimořádnou událostí pro celou vesnici. Lidé věnovali místnímu kostelu mnoho peněz a dřiny, protože se stal kulturním a společenským centrem obce a rázem vyzvedla její význam.

Po celou dobu středověku a velkou část věku nového bylo tedy „posvěcení“ událostí opravdu výjimečnou. A protože se slavilo v každé farnosti v jinou dobu, lidé navštěvovali posvícení konaná v okolních obcích, aby navštívili přátele a příbuzné, dobře pojedli a odpočinuli si od práce. Lidé se bavili, pracovní morálka trpěla. A tak císař František Josef II. sjednotil oslavy v celé zemi tím, že nařídil slavit posvícení třetí neděli v říjnu, po svátku svatého Havla. Tentokrát se monarcha ovšem trochu přepočítal: poslušní poddaní sice přijali nařízení s nadšením a „císařské hody“ neboli havelské posvícení důkladně oslavili, svá místní posvícení ovšem zachovali…

Posvícení totiž patřilo k nejoblíbenějším svátkům, jímž venkované zároveň oslavovali ukončení polních prací. V tomto období byl už byl nový mák do buchet, zásoba čerstvé mouky a vajec, zralé švestky na povidla a vykrmené husy na pekáč, zkrátka ideální doba na pořádnou hostinu. Navíc se blížil advent a s ním dlouhý půst, takže si naši předkové pořádně užívali všeho, čeho měli málo po celý zbylý rok.

Jak patrno ze starých kronik, obě tato posvícení prý bývala svátkem svátků. Jak uvádí kronikář: nebylo snad chalupy, kde by se v tyto dny obešli bez koláčů a masa, i kdyby prý ani na sůl neměli. O posvícení byl pohoštěn každý, kdo přišel do domu. Muselo se dodržovat pořekadlo „Host do domu, Bůh do domu.“ Pozváni byli příbuzní, farář, kantor, kostelník. Přicházeli na hostinu i řemeslníci, kteří pro sedláky pracovali. Na posvícení přišli nejen pozvaní hosté, ale posvícení využívali nejen různí potulní vandráci, tuláci, žebráci, komedianti, opilci, pobudové, ale také panští úředníci, holomci a služebnictvo ze zámků.

Takže ke vsi, kde se právě konalo posvícení, v neděli před polednem někdy táhlo celé procesí hladových krků a mlsných jazyků. Nejdrzejší byli ti ze zámku. Rozběhli se po vsi, vpadli do kuchyní a nečekali, až jim jídlo bude nabídnuto nebo bude na stole, ale rovnou zamířili k pekáči a vybírali nejlepší kusy pečeně a cpali koláče do kapes. A pokračovali do dalšího stavení. O posvícení se dveře u sedláků „netrhly“.

Příští neděli ti samí nezvaní hosté obšťastnili svou návštěvou zas jinou ves. V pondělí byla pouť a po ní se konala zábava nazvaná pěkná neboli zlatá hodinka, což znamenalo, že se lidé sešli v hospodě s rozsvícenými svíčkami. Někde se dodržuje dodnes. V úterý pak proběhla takzvaná sousedská zábava, která byla určena především pro starší občany. V pondělí se také někde odehrávaly veřejné popravy zvěře, někde kohouta, jinde berana nebo dokonce shazovali kozla ze skály nebo z kostela. Jejich maso se pak v hospodě večer upeklo a snědlo. Posvícenská zábava pak končila většinou oslavou v příští neděli, říkalo se jí mladé posvícení. Samotné posvícení bylo stejně jako masopust díky hojnosti jídla oblíbenou dobou pro konání svateb. Koná se dodnes, někde ve větší míře, jinde v menší.

Stínání kohouta bývalo především posvícenskou kratochvílí a odbývalo se v pondělí. Je to starodávný zvyk. Po opakovaných zákazech jeho konání se usmrcení živého zvířete změnilo v pouhý náznak stínání.Dnes se zde s touto tradicí můžeme setkat už jen výjimečně. Raně středověká církevní ideologie zmíněný kladný postoj ke kohoutovi vědomě potlačila, učinila z opeřence symbol smilstva, hněvivosti, hlouposti a svárlivosti, a spojila ho se satanem. Stínání kohouta se provádělo většinou během posvícení. Sám obyčej je velmi starého původu, i když nejstarší zprávy pocházejí až ze 17. století. Podle popisu se mládež přestrojila za vojáky, několik mládenců přivedlo na dlouhých tkanicích uvázaného kohouta. U „popraviště“ se mu přečetl rozsudek, provázený žerty a posměšky, nakonec mu „kat“ usekl kosou hlavu. V tu chvíli ale „kat“ začal utíkat, co mu síly stačily, aby ho přihlížející diváci nechytili. Po stětí kohouta se vraceli venkované do hostince, kde prý pili a hodovali jako v neděli.

„Ocas ten můj chvost nejkrásnější, Ať má myslivec nejudatnější,
Mé nohy darujte chromcům, mé ostruhy kyrysarům a mé vřelé srdce milencům,
hřeben do vlasů pannám, jazyk jedovatý babám,
Mé oči ať dostanou krátkozrací, by nenosili brýle pro legraci,
A ten můj chřtán s plícemi, ať obdrží zpěvák kostelní,
Mé maso dobře upečené, ať je mezi hosty rozdělené,
Nuže mládenci a panny a vy též ostatní s námi,
K šenku se teď přitočte a pak se v kole veselém zatočte.“

Řada starobylých obyčejů již dávno vymizela, nebo se zachovala v pozměněné podobě. Dnes je máme zachovány díky bádání starých etnografů a kulturních historiků. Tyto zvyky a tradice se nám zdají být mnohdy krutými a také krutými byly. Snad právě proto, že jde o ohlasy prastarých náboženských obřadů, při nichž hrála oběť, ať již zvířecí nebo dokonce lidská, hlavní úlohu. V pozměněné podobě přešly tyto rituály zřejmě i do dětských her. Moderní doba však slavnostním koláčům, posvícenským husám i hodovním rybám notně ukrojila z jejich dávné popularity. I když ne všude. Zatímco ve městech kraje obyčej slavení posvícení, vymizel už za první světové války, v mnohých vsích se slaví ona podzimní slavnost díkůvzdání dodnes. A málokdo přitom dnes už ví, zda se v jeho vsi neslaví to úředně nikdy nezrušené – “svatohavelské” po 16. říjnu – posvícení císařské…

Zdroj: (POSVÍCENÍ Plicka, K., Svolinský, K., Volf, F. 1954) www.recepty. cz ZÍBRT, Č. Veselé chvíle v životě lidu českého. Praha: Vyšehrad