JAN LAKOSIL: Šumava 1938 – německá okupace v dobových fotografiích a dokumentech

JAN LAKOSIL: Šumava 1938 – německá okupace v dobových fotografiích a dokumentech

 

V nabídce knižních prodejců je právě nová publikace vydaná k 80. výročí Mnichovské dohody a okupace československého pohraničí. Šumavu a události roku 1938 přibližuje čtenářům pohledem ze strany tehdejšího nepřítele.

Nově objevené, dosud nezveřejněné zpravodajské dokumenty z německých archivů odhalují zajímavá a mnohdy překvapující fakta o situaci v příhraničí a o střetech sudetoněmeckých povstalců s československými ozbrojenými složkami.

Součástí knihy jsou překlady autentických vzpomínek německých vojáků a velké množství dosud nepublikovaných dobových fotografií, zachycujících nejen obsazování Šumavy německou armádou, ale také často zapomenutá nebo málo známá místa šumavského příhraničí. Naprostým unikátem je podrobná fotografická dokumentace návštěvy Adolfa Hitlera na Českokrumlovsku v říjnu 1938.

Autor: Jan Lakosil
Vydavatel: Mladá fronta
Počet stran: 280
Formát: 250 x 200 mm
Datum vydání: září 2018


 

Jan Lakosil přijede v pátek 5. října na vernisáž výstavy, křest knihy a přednášku do Vimperka.


 

Ukázky z knížky – úryvky vzpomínek německých vojáků na obsazení Šumavy v říjnu 1938

• Zase to byla sobota. Kolem tmavého svátečního lesa u divokého Boubína vál chladný a studený český vítr. Občas také zaprší, přesto se pak ukáže slunce. Až do tisíce metrů nadmořské výšky stoupá silnice u Kubovy Hutě, odkud zase pomalu padá do Vimperka. Prastarý zámek trůní vysoko nad tímto městem. Základní kámen k němu položili mocní hrabata z Bogenu v roce 1195. Dnes je ve vlastnictví knížete Schwarzenberga. Jeho historie je bohatá, stejně jako dějiny tohoto města. Jeho obyvatelé byli také kdysi bohatí, o čemž dodnes svědčí skvostné měšťanské stavby. Ale jakmile se město dostalo do dusivého stínu české touhy po moci, začalo zevnitř upadat, i přes nablýskanou českou krásu z vnějšku. Stojí tu dnes jako páteř snahy o čechizaci nové obytné domy, správní stavby a především školy.

Přesto se rozšiřovala bída a nouze, kvetoucí průmysl se zhroutil. Ale obyvatelstvo přestálo tuto těžkou zkoušku, která se mu těžce podepsala v obličejích, a 8. října tohoto roku prožilo svůj nejšťastnější den. Jeho vlast se příchodem pluku vrátila zpět k mateřské zemi. Zvonění zvonů nás přijalo a doprovázelo na cestě slavnostně vyzdobeným městem. Zaplnily jej transparenty, girlandy a vlajky a pochodový vstup do města se uskutečnil za nekonečného jásotu. Kvůli uvítání byl celý Vimperk na nohách. Po rázném pochodu, kterému přihlížel divizní velitel, jsme se ve městě ubytovali.

Město se zdálo proměněné jako mávnutím kouzelného proutku. Strašlivé časy cizí nadvlády byly zapomenuty. České jednotky, které odtáhly z města den před tím, zde nenechaly nic, co by bylo připomínkou na strašlivý osud, který hrozil vymýcením všeho německého. S německými jednotkami se Vimperským vrátily krev ke krvi, duch k duchovi, víra, naděje a odvaha. Na mohutném shromáždění na nádherně vyzdobeném náměstí obyvatelstvo vyjádřilo večer 9. října svůj dík Vůdci. Po nekonečném pochodňovém průvodu slavnostně nasvíceným městem se konala pozdvihující slavnost. Byl u toho celý Vimperk, nikdo kdo mohl ještě stát na nohách, nezůstal doma. Dvě čestné roty s vlajkou a hudbu dokazovaly sounáležitost lidu a armády, která byla potvrzena také v promluvách starosty, zástupců Sudetoněmecké strany a velitele pluku…

 

• Asi po hodinovém pochodu přicházíme na malé náměstí v Železné Rudě. Zní zvony. Stovky lidí volají stále dokola: „Děkujeme našemu Vůdci!“ „Heil!“ „Heil!“ U mnohých zní toto volání jako výkřik osvobození. Jsou vidět stopy pohraničních bojů z posledních týdnů: opuštěné domy a zničené obchody. Na náměstí pochodují jednotky: nejpřednější prapor naší pěchoty s vlajkou, oddíly lehkého a těžkého dělostřelectva, rota freikorps a nejpřednější rota praporu SS standarty „Deutschland“. Starosta zdraví německé jednotky jako osvoboditele svého města. Velitel divize odpovídá: „Němečtí vojáci nepřichází jen jako nositelé německé disciplíny, výchovy a pořádku, ale chtěli by být také předvojem lepší budoucnosti“.

Poté zní nadšený jásot, mnoho lidí pláče dojetím. Jednotka pochoduje za jásotu osvobozeného obyvatelstva dále ve směru na Javornou. Jsou opět dešťové přeháňky. Přesto odevšad i ze vzdálených stavení spěchají lidé k silnici, po které pochodujeme. Přináší s sebou květiny a listnaté větvičky a z radosti pobíhají a žvatlají vedle pochodujících vojáků a koní.

Stejně jako zde to probíhá i na dalších postupových trasách v této chudé, utrápené a i přes svoji skromnost krásné zemi. Když čela kolon 5. divize postoupila k přednímu okraji hraniční linie zóny V, dosáhla nové předběžné německo-české hranice. Zde se u našich německých velitelů jednotek hlásili důstojníci české armády. Jsou vyměněny pozdravy salutováním a krátce stanoveny naše představy o průběhu linie stanovené Mnichovskou dohodou. Rozcházíme se pak salutováním s rytířským vystupováním. Když vidíme odkráčet tyto podle jejich vystupování čestné české vojáky, pociťujeme tíhu jejich kroků k bezpodmínečnému předání. Potom se ale okamžitě vynořují vzpomínky na temné časy, při kterých jsme před 20 lety museli dělat stejné kroky, a hned nás zaplňuje pocit vděčnosti vůči našemu Vůdci. Věci změnil tak, jak jsou nyní…

 

• V památné noci z 29. na 30. září přišel také toužebně očekávaný rozkaz k pochodu. V 0:28 bylo v Mnichově podepsáno rozhodnutí čtyř velmocí. Než přišlo ráno tohoto pamětihodného dne, byly už první roty pluku na cestě k hranici. Bez výstřelu byla v březnu tohoto roku stará německá Východní marka (Rakousko – pozn. autora) vrácena k Říši. Pluk byl u toho. Nyní měla být ale vrácena k vlasti německá země, Velkoněmecká říše se dokončí. A pluk by měl být zase u toho a má jako první překročit hranici. V prostoru Freyung provedl pluk ještě jednou ubytování, ještě než nastoupil do pohotovostních prostorů na hranici. Krátce předtím se s mojí 8. (kulometnou) rotou setkal vrchní velitel naší armádní skupiny, generálplukovník Ritter von Leeb, který pozdravil vojáky voláním „Heil“ a pochválil jejich volný přímý pohled, živou odpověď a dobrý stav koní. Při rozloučení generálplukovník upozornil, že armáda může být hrdá na to, že drží mírový štít nad všemi Němci.

Večer téhož dne, když se mezitím zatáhla obloha do šeda, napochodoval pluk při dodržení všech válečných  opatření do pohotovostních prostorů u Schnellenzipfu a u celnice Landstraβen (dnes zaniklá obec Dolní Silnice – pozn. autora) na silnici Kleinphilippsreut – Kunžvart (dnes Strážný – pozn. autora).  Snášel se lehký déšť, na mokrých silnicích se odrážela zatemněná světla kolem se pohybujících strašidelných vozidel. Nezvykle tmavá se zdála noc, tmavší než u nás. Hluboké lesy i vesnice ležely mlčky, když se přes ně do kopců valila šedá kolona postupující k rozvodí u Kleinphilippsreutu. Obraz jako na západě v roce 1918, když nějaký pluk pochodoval Argonským lesem na frontu k vystřídání, jen s tím rozdílem, že chybělo dunění fronty, noční oblohu netrhaly svítící střely, ale také vojáci pochodovali volněji. Neležela na nich tíha nadcházejících těžkých hodin a dní, ale jejich hruď tížilo radostné očekávání. Co na tom, že bez přestání pršelo a že byl člověk zcela promočený. Na tyto nejnepatrnější věci a nepříjemnosti nikdo nedbal.

V Kleinphilippsreutu se pochodová kolona rozdělila. I. prapor šel do postavení k Schnellenzipfu a 6. rota s jednou četou těžkých kulometů 8. roty k celnici Landstraβen jako jištění. Za nimi v lesích u Schwarzenthalu zaujal ubytování II. prapor. V rychle postavených stanech zalehlo k odpočinku k smrti unavené mužstvo. Ale za touto jistící rouškou pracovaly štáby, přijížděly protiletadlové kanony a baterie, noční tmou uháněli motocyklisté a rachotily vpřed postupující tanky a obrněné průzkumné vozy. Spojovací oddíly stavěly vedení. Tak bylo vše připraveno pro bojové nasazení. Nevědělo se totiž, zda pánové v Praze jsou opravdu pány situace, zda někde nějaké „nepravidelné“ bandy nebo bolševické hordy nebudou chtít rušit náš nástup a postup. Než se konečně rozednilo po této studené a mokré noci, která dala mladým vojákům jen chabou představu o válečném nasazení, vylezla jednotka ze svých stanů, aby se osvěžila u polních kuchyní horkým čajem, a uviděla ještě před několika málo hodinami uprostřed lesa zcela mlčící správný vojenský tábor. Ženisté již stavěli u Schnellenzipfu nouzový most pro blížící se přechod.

Zatím ale byli Češi v blízkém Kunžvartu. Zpravili nás o tom starší ženy, muži a děti, kteří ještě v posledních hodinách uprchli, protože se obávali pomsty odcházejících trýznitelů. Hlavní masa české posádky odtáhla ovšem v průběhu noci, vykradla se jako zloděj a zbylým obyvatelům zakázala opustit domy. Do poledne bylo jasno o tom, že 1. úsek I. okupační zóny byl zcela vyklizen. Svědčily o tom jednotlivé vlajky s hákovými kříži, které byly na druhé straně hranice vyvěšeny. Mohlo tak ve stanovenou hodinu začít nerušené německé obsazování. Přesně ve 14 hodin se zvedla závora u celnice Landstraβen a silnice do Kunžvartu je volná. Nezapomenutelný okamžik! Naše myšlenky se vrátily zpět do ranních hodin 13. března, kdy I. a II. prapor stály u celní závory v Kiefersfelden připraveny k pochodu do Kufsteinu. Ve stejnou hodinu držel III. prapor most přes Salzach u Freilassingu, aby mohl vpochodovat do Mozartova města Salzburgu.

A opět byla sobota, opět stály na hranici prapory nastoupené k pochodu do prastaré německé Nové země. U celního úřadu Landstraβen stál velitel divize generálporučík Hartmann spolu s velitelem pěšího pluku 61 plukovníkem Sintzenichem a krátkým proslovem oslavil velký čin Vůdce a nejvyššího velitele Wehrmacht. Potom nastoupila přehlídkovým pochodem 6. rota s četou těžkých kulometů z 8. roty, zatímco I. prapor pod velením podplukovníka Nebauera pochodoval se zajištěním ze Schnellenzipfu přes Kunžvart a Řasnici do Vlčích Jam. Major Pürkauer s II. praporem obsadil ve stejnou dobu Radvanovice a Dolní a Horní Cazov. Podplukovník Wittstatt se svým III. praporem obdržel vlastní bojový úkol, ale protože obsazení probíhalo mírovou cestou, byl v následujících dnech přisunut přes Kleinphilippsreut – celnice Landstraβen.

V Kunžvartu, který se mezitím slavnostně vyzdobil vlajkami s hákovými kříži a vlajkami Sudetoněmecké strany, defilovaly jednotky před velitelem divize. Nekonečný jásot zdravil osvoboditele z české nouze a útrap. Těmto starým, ustaraným a upracovaným rolníkům zamrzla slova na rtech a velké slzy emocí tekly po zvrásněných tvářích. K uvítání tohoto vstupu, o kterém se hned všude rozkřiklo, se shromáždilo obyvatelstvo z celého okolí, takže okolní obce vypadaly jako po vymření. Lidé všeho nechali, utekli od práce z pole, ze stáje nebo z kuchyně. Mnoho lidí zde nebylo, pouze ti, co zůstali, většina utekla přes hranici. A těch několik málo, co zůstalo doma, mělo plné ruce práce – většinou museli pečovat o dobytek ve více hospodářstvích. Teď ale už neměli stání, nechali všechno ležet a stát, jen aby u toho mohli být také. Z posledních událostí se poučili tak dobře jako nikdy předtím. U Vlčích Jam byla dosažena hraniční linie prvního dne. Polní stráže byly rozmístěny a zajišťovaly údolí Vltavy – hlavní opevněnou linii Čechů. Byla zde zřízena průběžná linie bunkrů, které obyvatelstvo nazývalo kavernami. Často jen 50 m od sebe a také mezi domy stály tyto dobře maskované betonové bloky, které měly způsobit mnohatisícovou smrt. Ještě do posledních dní na tom Češi pracovali a zřizovali k nim silniční zátarasy.

Když večer toho dne šla za zajišťovací linií jednotka spát, byly vidět stoupat na druhé straně Vltavy mnohé sloupy kouře a byly slyšet duté detonace. Češi ničili před ústupem poslední zbytky svých vojenských zařízení. Obyvatelstvo se odtamtud toužebně dívalo k již osvobozeným obcím a vyčkávalo nedočkavě náš další pochod. Ten mohl začít teprve další den (byla krásná slunná podzimní neděle) v 16 hodin, neboť se šlo až po poledni, kdy odjel poslední vlak se zbytky češství, které zde bylo plánovitě dosazováno za účelem posunu jazykové hranice na západ a čechizace německého životního prostoru…

 

Redakce MAGAZÍNU Za krásnější Vimperk děkuje za spolupráci při přípravě tohoto článku a obrazových příloh vimperskému zastupiteli a radnímu Petru Bednarčíkovi.

 

 

 

This slideshow requires JavaScript.

 

 

 

 

 

 

Komentáře

komentářů