STARÁ ŠUMAVA: Pasáčci pečou si brambory
Podzimní (Jaroslav Seifert)
Víš, ty břízo, co bych chtěl? Trochu zlata do klobouku.
Krávy už nám spásly louku a ohýnek dohořel.
Sedím schoulen u pasáčků, stoupá šedý dým.
Včera ještě bylo léto, dnes je na podzim.
A co ty v ohni pečené brambory! Kouř polních ohníčků; brambory v pytli nakopané, v popeli řeřavém pak pečené do černa až. Měli jsme pusu celou černou, ale tu chuť cítím dodnes. Podzim a pečené brambory patří neodmyslitelně k sobě, před očima máme obrázek zmoklých pasáčků choulících se u ohně a šťourajících z popele pečené brambory. Kdepak je konec pasáčkům… A je to tu zase.
S prodlužujícími se večery a klesající teplotou přichází podzim, především jeho teplá a krásná část – babí léto. Podzim už klepe na dveře, postupně zahání prosluněné dny, probouzí vítr a láká děti do polí s malovanými draky. Pod stromy je již spousta barevného listí a dozrávají šípky. Krajinou až po pásmo lesů naplněnou hnědými lány oranic nejede žádný vůz tažený koňmi. Ani draci nelétají. Nespatříme skromný ohníček s vůní bramborové natě, pasáčky na občině spálené ranními mrazíky. Kdopak to všechno ještě pamatuje…
Neseme v sobě představu podzimů svých dětských let, podzimních obrázků Josefa Lady. Je to však pouze vzpomínka, lehká a chvějivá, snad mírně hřejivá, neboť plynoucí čas smazává hořkost, zaceluje jizvy, ohlazuje minulost jako voda ohlazuje kameny. Za těmi romanticky laděnými obrázky však hořklo drsné jádro. Nestýská se nám po pastevcích, kravkách, kozách a husích hejnech na kamenité pastvině, ba ani po znaveném koni uprostřed políčka. To se nám jenom zastesklo po mládí, po blízkých a důvěrně známých lidech, kteří odešli, po dávných, prostých a velice skromných radostech.
Podzim však zůstává stejný. Nostalgická krajina se zamlženým obzorem, unavená zeleň lučin, hladké a úpravné lány, kontury holých javorů s posledními zlatistými listy, žluť bříz i ostrá červeň šípků na zapomenuté mezi, dým ohně, když si chceme upéci brambory, zemitá vůně lesa, v němž se pokoušíme najít poslední houby. Každým rokem dává podzim znamení stejnými symboly. I pocitem, že něco odchází. Něco hezkého. Léto, dovolená, teplé slunce, další rok. A pokud klíčí myšlenka na odešlé doby, není smutná. Snad pouze mírně melancholická.
Jako dozrávají jablka na štěpech, zrají v nás zkušenosti, poznání i smiřování s mnohým, v co jsme věřili, co se však nepodařilo naplnit v očekávané míře. Nacházíme nový, plnější vztah k lidem, blízkým i neznámým. Neboť i v nás, krok za krokem, nastává podzim. A jestli pociťujeme smutek, patří především vlastním chybám a omylům, jichž můžeme litovat, které však již nelze napravit.
Krajinou jde podzim nepostrádající tušení blízkosti zimy. Rezonuje v nás. Přírodu ovládají neměnné, neovlivnitelné zákonitosti. Nicméně víme, že totéž neplatí o člověku. Mnohé můžeme překonat a ovlivnit. Ohladit hrbolaté kameny. Především v sobě.
Zdroj: František Uher
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora