STARÁ ŠUMAVA: Živá voda

STARÁ ŠUMAVA: Živá voda

 

Zdá se zbytečným, ba dokonce prostoduchým, vyprávět lidem ze Šumavy něco o jejich lese, ve kterém se člověk narodil, který zná od dětství až k těm nejvyšším vrcholům. Ano, zná svůj domovský les v jeho úchvatné velikosti, zná jeho výšinné výhledy, jeho tichá zákoutí, jeho zelené pastviny, zná jeho temná jezera a šumící potoky, těší se z jeho nebetyčných smrků a jedlí a vědoucně naslouchá šumění jeho buků.

V šumavských lesích býval v parném létě chládek, protože se stromy ochlazovaly výparem vody, z lesa stoupala vodní pára jen pomalu vzhůru a voda se vracela zpět jako drobný déšť. Kde je voda, tam je život..

Spisovatel, novinář, dramatik a povšechně vnímavý byl Karel Čapek, na konci léta roku 1925 vypravil na cestu po Šumavě:

Teď tu stojíš a nevíš co; pustíš se přes louky, a louka ti mlaská pod nohama a houpe se skoro podezřele; zachráníš se mocnými skoky do lesa, a prvním krokem se proboříš po kolena do mechu, zatím co hůl ti až po rukojeť vjede do trouchnivého pně, o který ses chtěl opřít. Já neříkám, že je to prales; ale je to nějak hluboké; a hub je tu, že to je až strašné: fialové, třešňově červené, bílé, barvy šafránu, ledově průsvitné, ohromné, mokvající, černě rozpadlé, hlízovité, podobné kravským žaludkům, kachním nožkám, palicícm a všemu na světě; a co se mechu týče, ten se vyžívá ve všech odstínech zeleně, od modré až po oranžovou a rašelinově černou, když už nemluvíme o jeho podivuhodné něžnosti, tloušťce a hustotě; nakonec však to, co jsi považoval za pěšinu, ti naprosto nevysvětlitelně zmizí pod nohama, a ty stojíš po kolena v mechu, který je vlastně ležící strom, nevíš kudy kam a najednou si uvědomíš, že široce, nesmírně dunivě hučí hory a lesy (kam jste se poděly, kam jste se poděly, mé mladé časy), že jsi sám, nevěda kde, a že se tady vůbec neozve ptáček. Slyšíš šumět hory a zurčet podzemní vody, ale nedoslechneš ptáka ani mušky; pozor, lidský živočichu, vešel jsi v panství vegetace. A tu na tebe přijde ukrutně krásná hrůza, která tě nápadně rychle vyhodí na kraj lesa…Ale teprve na tvrdé silnici mezi břízami a jeřáby si plně uvědomíš podstatnou lidskou libost: z tvrdých a pevných věcí pod nohama…

Krajina šumavská si zasluhuje spíš než stohy vědeckých studií, alespoň tu maličkou špetku zdravého selského rozumu. Voda je základní součástí pocitu z krajiny domova. Za našeho dětství bylo všude plno žab a čolků. Naši otcové pamatují, jak v potocích za vsí chytali raky. Babičky vzpomínají, jak se pod nimi houpala zem v nedalekém mokřadu, když si tam jako holky chodily pro kytice lučního kvítí. Pradědové divokými vltavskými peřejemi sváželi dřevo do Prahy a prapradědové si u vrchnosti vymohli dohodu, že nebudou dostávat k jídlu lososa častěji, než dvakrát do týdne, protože naše řeky jich byly plné a losos platil za jedno z nejdostupnějších jídel.

Na Šumavě je mnoho starých vodních staveb, které v horních tocích řek postavili lidé v minulém a předminulém století, desítky. Jejich celkový objem vody vydá podle odhadů vědců na několik středně velkých přehrad. Těmto dávným nádržím se přezdívá “vodní díla blízká přírodě a Bohu”. “K přírodě totiž už za tu dobu patří… přesto se jejich hráze vyhazovali v minulých dobách do povětří, anebo nechali dna těchto umělých jezírek zarůst stromy.”

Opuštěné či poničené horské nádrže mohou sehrát dvojí roli: v době sucha mohou v krajině uchovat značné množství vody a při povodních naopak zadržet přívalovou vlnu už v horních tocích řek. Klauzy (z němčiny) či klauzury (z latiny) jsou splavovací nádrže o různých velikostech. Jedná se o malé údolní přehrady, sroubené ze dřeva, s výplní kamene a hlíny. Hráz bývá někdy sypaná a jen s propusti, kterými se voda vypouští, jsou sroubeny z hrubých klád, utěsněných na návodní straně. Uprostřed hráze jsou dvě výpustná stavidla. Celá hráz bývá zpravidla chráněna proti vlivům počasí šindelovou střechou. Vypuštěním nádrže se zvedne hladina vody na toku pod nádrží tak, aby bylo možno plavit dřevo i za nízkého stavu vody, neboť normální výška hladiny zpravidla v letních měsících nestačí k plavení vorů. To dávno bývalo…

Klauzy byly budovány na přelomu 18. a 19. století v souvislosti s rozmachem plavby dřeva z těžko přístupných horských oblastí například na Šumavě, v Beskydech nebo Novohradských horách. Mezi šumavské klauzy patří např. Boubínské, Jelení či Žďárské jezírko. Ostatní klauzy většinou zanikly po ukončení plavby dřeva po kanálech v první polovině 20. století.

Stačí, aby turista nedaleko Pramenů Vltavy překročil hranici do Bavorska a po pár stech metrech dojde k nádrži v mapě označené jako Reschbachklause. Vypadá jako ledovcové jezero, takže jen málokoho na první pohled napadne, že není přírodního původu. Tak pěkně do krajiny zapadá. Podobné nádrže, lidově švele, které dříve sloužily k plavení dřeva, jsou i na české straně Šumavy a brzy možná najdou své nové využití v boji proti suchu a stačí tak málo. Můžou zvednout hladinu podzemních vod v jejich okolí a zadržovat vodu povrchovou.

Všechny nádrže se dochovaly v takřka původním stavu včetně sypaných hrází, jalových přepadů a odtokových kanálů. Všechny nádrže jsou dnes bez vody, dno nádrží je porostlé travinami. Sypané hráze byly v místě bývalých propustí uměle prokopány, v místě širokých průrazů jsou v základech hrází často patrné zbytky původní výdřevy. Dochovány jsou také původní bezpečnostní přepady s odtokovým kanálem (s výjimkou Rokytské nádrže), často s původní výdřevou stěn a dna.

Nádrže byly využívány asi do 50. let 20. století (poslední plavení dřeva ve Vchynicko-tetovském kanále v roce 1958), někdy v 60. letech byly sypané hráze nádrží uměle prokopány. Nádrže jsou dnes nevyužívané, bez vody. Voda je bohatství, jehož hodnotu nesníží žádná inflace. To bohatství můžeme nabrat do hrstí nebo si je nechat protéct mezi prsty. Není potřeba komplikovaných odborných studií. To jediné, co musíme pro zachování podstaty naší krajiny jako prostoru naplněného vodou udělat, je osvojit si znovu alespoň špetku selského rozumu, který někdy chybí.

Zdroj: Jiří Běl a kolektiv / Plavení dříví na střední Šumavě

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

Komentáře

komentářů