STARÁ ŠUMAVA: Srpnový čas

STARÁ ŠUMAVA: Srpnový čas

 

Klepeta rudá do obilí
se vnořila. Už pokosili
a lány dlouhé jako stuhy 
už znovu převracejí pluhy.

Večery v srpnu! Měkce líhá
se do trav suchých pod jabloní.
Chlad lesa zve tě, houby voní
a za stromem už podzim číhá,
by kvečeru, až padnou stíny,
zadrh ti smyčku z pavučiny.

Přiznejte se, kdo jste nikdy neleželi na zádech na noční louce, v horách, u lesa nebo na prázdninách u babičky, s bratrem nebo sestrou nebo vaší první láskou, a neukazovali si na nebi létavice? Kdo z vás si pod tou zázračnou oblohou nikdy nedal pusu a nikdy si nic nepřál? Často také bylo označováno pojmem ze středověké astrologie – psí dny:

„V psí dny očekávej veliká parna a bouře. Dlouhé psí dny – krátké žně. Když léto spěje v psí dny, znamená to, že se Slunce obrací již k zimě.“ Časový úsek výskytu největších veder během roku označuje lidová meteorologie jako psí dny. Název psí dny si ovšem vypůjčila od středověké astrologie a astronomie, kam pronikl ještě z dávnější hvězdářské terminologie starověkých civilizací.

V našich i zahraničních kronikách se k psím dnům často vážou i dost kuriózní zápisy – o značném fyzickém vypětí lidí pracujících na polích, například o omdlévání ženců v důsledku vysokých teplot, veder, vedřin, horka, parna, výhně, hiců, úpalů, zprahnutí, žhnutí či žárů nebo i záznamy, ve kterých stojí, že pro parné psí dny se ani mše nesloužily!

Srpen byl dobou, ve které se naše krajina zaplňovala sestavami snopů, nazývaných také mandele. Jejich účelem bylo přirozené dosoušení obilí na polích. Jedna spolehlivá hospodářská pranostika v tomto smyslu pravila: „Více uschne za den na poli, nežli za týden ve stodole. Suché mandele – bezpečné stodoly – zdravý chléb.“

Podle staročeského kalendáře se rok rozděluje ne na čtyři roční období, nýbrž na osm. Léto podle něj končilo svátkem Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna). 16. srpen již náležel ročnímu období, které naši předkové nazývali polétí: „Na Nanebevzetí léto odletí. Na Panny Marie Nanebevzetí první vlaštovky od nás letí.“ Dnes si už sotva dokážeme představit léto bez dovolené, cestování a odpočinku u vody. Naši předkové však rozhodně na odpočinek pomýšlet nemohli. Léto trávili prací na lukách, polích a ve stodole.

Obrázek srpnového dne na vesnici před více než sto lety podává Primus Sobotka v Čítance pro školy rolnické a zimní hospodářské z roku 1892: „Mezi taškovými střechami výstavnějších statků krčilo se i mnoho chalup. Některé z nich byly ještě kryté doškami i šindelem. Ve chvíli odpoledního slunečního záření snila náves v tiché opuštěnosti. Lidé se rozběhli do luk ke sklizni otav. Vůně schnoucích travin plnila vzduch, napojený žárem léta. Sem tam zaštěkal pes za uzavřenými vrátky, vedoucími do selských dvorů. Jinak přenesl se všechen ruch práce za ves, na luka, kde byla vítána každá pomoc. Všude sušili o překot. Z polí táhla vůně mateřídoušky, vadnoucí bramborové nati a jeteliny. Vlaštovky obletovaly dlouhými oblouky lučinatou pláň, na níž se to hemžilo muži, ženami i dětmi. Muži, odění v režných spodkách a letních košilích, na prsou hluboko rozhalených, tužili se s hráběmi a vidlemi v rukou. Pak snášeli dřevěnými vidlemi veliké náruče proschlé trávy do kop. Ženy za nimi pohrabovaly.“ .

Do polních prací se vedle příbuzenstva i trochu odrostlejších dětí museli zapojit děvečky, pacholci a najatí sezonní dělníci – tak zvaní nádeníci. Posečené obilí se vázalo povřísly – provazy z obilných stébel, utahovalo kolíky do snopů a stavělo do panáků, ve kterých sklizeň dozrávala a schla. Z pole obilí putovalo na žebřiňácích do stodol, kde čekalo na výmlat. Velkou událostí pak byly dožínky. Konaly se na přelomu srpna a září, obvykle v poslední den žní. Jimi lidé oslavovali úrodu, radovali se a tančili až do rána.

Zdroj: Jaroslav Seifert: Jaro, sbohem

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

Komentáře

komentářů