STARÁ ŠUMAVA: Šumavské žně

STARÁ ŠUMAVA: Šumavské žně

 

Starcův dík za žně
Těší ho žňové požehnání.
Cítí v něm Boží přítomnost: 
v slunci i dešti tuší zrání –
jak obdarován, šťastný host.

Ten ruch dokola bez ustání
i prach z polí mu pro radost
splývá s vůní všech plných klasů –
chce svědčit s díkem tomu času.

Ves má svou tvář, která nestárne: má pradávné rysy, které vyznačují právě její bytí jako žádné jiné. Ty rysy zbrázdily čela venkovských mužů, shlukly se kolem úst venkovských žen a ani ty nejkrásnější a nejmladší mezi nimi je nedokážou skrýt; dokonce i děti, ty novorozené ještě hlouběji než ty dospělejší, už je nesou.

Všichni, muži, ženy a děti mají týž jediný rys tváře, vyhlíží jimi jakoby jedna jediná tvář. Je to právě ona, věčná, jíž na nás hledí stále znovu sama prastará duše, dávný duch té vsi, který přežil všechna její pokolení: duše neklidná a neúnavná, věčně mladá, všudypřítomná; trvající, vždy proměnlivá a božsky tvárná, jinoch, muž, stařec, a znovu chlapec: tajuplná, neuchopitelná v proměnách dne a roku, v proměnách staletí a tisíciletí.

Prostý lid procházel v letním období očistou od zvyků a obřadů. Toto nejpravděpodobněji souvisela s množstvím práce, kterou lidé v letních měsících měli se sklizní všeho, co dala z milosti Boží a za přičinění lidí země. Sklízely se lesní plody, bylinky, nastala doba senoseče. Do toho se nalévalo a zlátlo zrno obilí, které čekalo zpravidla v měsíci červenci, někdy v srpnu, na žence. Sklizeň obilí se řídila počasím, v nižších polohách Šumavy nastala sklizeň dříve nežli v krajích výše položených a pamatovat musíme i na to, že každý druh obilí dozrává v jinou dobu.

„Zemědělský člověk je připoutaný k půdě, je tedy jistým poplatníkem. Ctí zákony a protiví se mu nepoctivost, zahálka, lež, korupce – nenávidí vše, co člověka staví do špatného světla. Sedlák je zbožný, pokorný před přírodou, bere svět takový, jaký je. Sedlák věří hlavně ve svou usilovnou práci, té se vzdává až naposled. Je šetrný, marnotratnost je mu cizí. Spořivost je jeho velkou ctností, proto nemá rád ty, kteří utrácejí za zbytečnosti, za parádu, nábytek a zábavu. Nesnáší ty, kteří se k majetku dostali nepoctivým způsobem. Nechápe politiky, kteří tvrdí, že léčí hospodářské nemoci, přitom lehkomyslně rozhazují miliony.“

Obilí bylo „božím darem“ a podle toho s ním bylo nakládáno. Žně představovaly vyvrcholení celoročního snažení rolníka, proto byly vždy provázeny snahou o včasnou sklizeň a minimalizaci ztrát. Samotná práce byla velmi náročná zejména kvůli časové tísni, která ji provázela. Veškerá úroda se totiž musela sklidit během velmi krátké doby, jinak zrna v klasu přezrála a začala vypadávat, čímž sedlák přišel o velkou část sklizně. Doba sklizně se řídila podle klimatických podmínek, každý druh obilí se sklízel přibližně čtrnáct dní před úplným dozráním, aby se zamezilo vypadávání zrna z klasu při žnutí.

Pole se začínalo sekat, „když odešla rosa”. Pokud se obilí sekalo kosou s obloukem, muselo se sekat zprava doleva, aby se podetnuté klasy zapřely o stojící obilí a tak bylo možné je snáze odebrat. Za sekáčem tedy šla „odebíračka”, která posekané obilí odebírala, rovnala do snopu a vázala předem připraveným povříslem. Povříslo byla hrst klasů stočených do „provázku” (často se připravovaly již během zimy).

Snopy se stavěly do „panáků” většinou z devíti snopů zapřených proti sobě a navrch se stavěl tzv. „klobouk”, což byl snop položený přes vrch ostatních snopů, aby do klasů nezatekla voda v případě deště. Svázané snopy se nechávaly v „panácích” na poli ještě 1–2 týdny, aby obilí dostatečně dozrálo a doschlo. Oves a ječnem bylo nutno nechat na poli ještě déle, protože jejich sláma drží více vlhkost. Po postavení panáků bylo ještě pole přeběhnuto „tahouny”, velkými hráběmi (až 130 cm širokými), které se táhly za sebou, aby ani klásek nepřišel nazmar. Na poli se sešla celá rodina. Muži sekali, ženy odebíraly a vázaly snopy, děti roznášely povřísla. Na větších statcích byli na pomoc zváni ženci z okolí, kteří pak dostávali odměnu ve formě jídla.

V neúrodných letech a letech hladomoru mohla vrchnost půjčovat ze svých panských sýpek sedlákům osivo na setí (žito, pšenice, proso) Po žních pak vraceli sedláci osivo zpět i s úrokem. Úrok v obilí si ale vrchnost neponechávala pro sebe, ale uložila ho v sýpce pro budoucí potřebu. Tak byl položen základ k tzv. kontribučním (kontribučenským) sýpkám, do kterých se musela část úrody odvádět povinně. Kontribučenské sýpky byly stavěny za vlády císaře Josefa II. (syn Marie Terezie, který panoval v letech 1780 až 1790 sám, a před tím deset roků společně se svojí matkou).

V sýpkách se shromažďovaly společné zásoby obilí od všech poddaných pro léta neúrody. Sýpky (špejchary – z něm. Speicher) byly zpravidla samostatně stojící budovy, aby byly ochráněny před nebezpečím ohně. V nich bylo zrní uskladněno v asi metrové vysoké vrstvě na podlahách. Sýpky byly nejdůležitějšími stavbami rozsáhlejších hospodářství, a mnohdy byly budovány jako stavby, které dodnes tvoří dominanty mnoha obcí.

Zdroj. Příběh obilí, Spolek archaických nadšenců 2010, Ing. Blanka Netíková, Mgr. Lenka Houdková, Autor básně Heinrich Ertl

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

Komentáře

komentářů