STARÁ ŠUMAVA: Hraniční přechod Modrý sloup

STARÁ ŠUMAVA: Hraniční přechod Modrý sloup

 

Čas léta a putování po Šumavě a čas poznávání. Proslulý hraniční přechod na bavorskočeské stezce zvané Böhmweg stál tolik krve, potu a slz jako málokteré jiné místo na Šumavě. Přístup na Modrý sloup byl z české strany po druhé světové válce zakázán, nejprve pohraničníky, po roce 1991 ochranáři.

Modrý sloup (německy Blaue Säulen, též Blaue Säule, Der blaue Saeule, blaue Säul´n) je hraniční přechod mezi Českou republikou a Německem. Neprostupný hraniční hvozd, bažinatý prales oddělující v oblasti Šumavy Bavorsko a země Koruny české, protkávalo od středověku jen pár obchodních cest. Odjakživa směřovala do Čech sůl, koření, víno, drahé látky a jižní plody, opačným směrem se vyváželo obilí, med, sádlo, slad, chmel, pivo, vlna, vejce, ryby či se hnal dobytek.

Bohatství ze zlatých dolů v revíru dnešních Kašperských Hor přimělo císaře Karla IV. vybudovat poslední významnou trasu do Pasova. Kašperskohorská cesta do Pasova měla posílit význam Kašperských Hor (tehdy Bergreichenstein) a zlepšit jejich ekonomické postavení, protože touto dálkovou obchodní cestou by město bylo spojeno i se Salzburgem a Benátkami. Cesta měla umožňovat formanskou dopravu na kupeckých vozech a proto byla 2,5 metru široká a dlážděná.

Je překvapivé, že převoz zboží nebyl sezónní prací, provoz na stezce neustával ani v zimě. Dochovalo se mnoho záznamů o povozech a koních uvízlých ve sněhu i o jejich vyprošťování. Zajímavý je i záznam z roku 1593, kdy zemský správce z Bärnsteinu (bavorský hrad) nechal stezku prohrnout od sněhu. Práci tehdy provedla stovka poddaných a přes 40 koní.

Ve středověku Zlatá stezka přes Modrý sloup nevedla. Kopcovitá trasa však nebyla vyhovující a proto byla v roce 1572 dokončena výstavba trasy Luzenským údolím. Od původní se nová trasa oddělila v místech zaniklé Ptačí nádrže, vedla k Pürstlingu (Březníku) a dále po úbočí Špičníku, nikoliv údolím podél Luzenského potoka, k Malému Špičníku na hranicích a po hranicích do míst dnešního Modrého sloupu, odkud vedla do Waldhäuseru. Této části stezky se říkalo Böhmweg, Böhmerweg neboli Česká cesta. Cesta vznikla v příhodné době, neboť bavorští vévodové se tehdy rozhodli dodávat do Čech vlastní sůl a narušit tehdejší monopol pasovských biskupů.

Konkurenční souboj dodavatelů ukončila až jejich vzájemná smlouva z roku 1608, která obnovila solní monopol Pasova. Bavorská sůl musela být podle smlouvy prodána Pasovu a odtud se teprve dodávala po Zlaté stezce do Čech. Význam Zlaté stezky tím znatelně poklesl a v průběhu následující třicetileté války pokles pokračoval. Přesto je dochován doklad z roku 1628, kdy úřad zemského správce v Grafenau-Bärnstein provedl údržbu a obnovu stezky z Bavorska až k napajedlu na Březníku.

Konec válek přinesl sice pokusy o obnovu přeshraniční přepravy, ale císař Leopold I. uvalil na dovoz bavorské soli vysoké daně a jeho syn císař Josef I. v roce 1706 zcela zakázal dovážet bavorskou sůl do Čech, aby podpořil prodej soli z vlastního mocnářství. Böhmerweg se stala cestou především pro pěší a pro pašeráky vyhýbající se mýtnému a clu. V lesích mezi Roklanem a Luzným směli v létě pást zemědělci svůj dobytek.

Nedaleko dnešního Modrého sloupu, snad v místech pramene Luzenského potoka, stávala do začátku 20. století pastevecká chata Obere Waldhaus. U ní prý býval samoobslužný stánek s chlebem. Pekař z Grafenau sem každý týden přivezl chléb, aby se soumaři mohli při zdlouhavé cestě občerstvit. Za chléb však soumaři museli zaplatit do pokladničky, jinak by se snadno mohli dostat na nedalekou šibenici. Ale obchodníci byli poctiví a žádný z nich oběšen nebyl. Popraviště se šibenicí stávalo přímo v místech dnešního Modrého sloupu, kde novější trasa Zlaté stezky překračovala zemskou hranici.

Šibenici tvořily dva zděné (či kamenné) sloupy, mezi kterými bylo nataženo břevno. Jeden ze sloupů byl na českém území, druhý na bavorském, oběšenec se tedy houpával přímo nad hranicí. Šibenice byla spravovaná z Grafenau od 16. do 18. století, ale odsouzenci se na ni dostávali zcela jinak. Při putování po Zlaté stezce byste tekrát narazili na smírčí ukazatel v podobě dřevěné ruky. Říkalo se mu „Handhab“ a znamelo v podstatě „ruka má právo“. Šlo o výstrahu, že vstupujete na území, kde platí právo svobodného území Králováků. Hrdelní právo se zde vykonávalo jinak – každý zloděj, lupič či vrah, kterým svým činem porušil smír na stezce a byl při činu dopadem, mohl být odveden na popraviště na hranicích.

Aby byla zachována alespoň nějaká spravedlnost a právo nebylo zneužíváno, byl provinilec na hranicích souzen stanným soudem složeným z obchodníků, kteří po stezce právě putovali. Pokud byl přistižený hříšník odsouzen, jeho hrdlo propadlo na zdejší mezinárodní šibenici. Oběšenci byli prý zůstávali na šibenici tak dlouho, až kostra oklovaná dravci klapala ve větru. Důvodem vlastního hrdelního práva byla značná odlehlost území a velká vzdálost k hrdelním soudům. Vždyť považte nutnost putovat se zločincem ponejprv do Pasova či Písku, od roku 1631 do Bärnsteinu či do Kašperských Hor. Horalé si proto zařídili vlastní právo a slušní lidé je respektovali.

Popraviště bylo podle dochovaných písemných dokladů opravováno v letech 1629, 1657 a 1670. V pozdějších dobách význam popraviště zmizel, neboť úřady mluví o opravách „prastarého hraničního značení“ a bývalou šibenici využívají jako hraniční mezník. Na popraviště se dochovala vzpomínka na německých mapách, které u Modrého sloupu uvádějí lokalitu „Auf dem Hochgericht“ či „Beim Hochgericht“, v překladu „Na Popravišti“ nebo „Na Spravedlnosti“. Je možné, že i křížek bezprostředně u přechodu souvisí se šibenicí.

Na počátku 20. století fungoval na Modrém sloupu hraniční přechod, přes který přecházela již zmíněná Böhmerweg. Po připojení velké části Šumavy k Německu v důsledku Mnichovské dohody došlo k nárůstu provozu, což vedlo k úpravě cesty do podoby silničky na začátku války. Ve válečných letech byla část původní stezky podél státní hranice zničena. Po konci II. světové války se režim přechodu vrátil do prvorepublikového režimu, byť hranice střežily jednotky finanční stráže a několik rot SNB. Po únoru 1948 došlo k uzavření státní hranice Československa, v březnu 1950 bylo zřízeno hraniční pásmo a Luzenské údolí se stalo pro turisty na téměř 40 let nedostupné. V 80. letech 20. století došlo ke zpevnění většiny cest v údolí pro těžkou těžební techniku, přičemž kombinace nepropustných náspů a hlubokých odvodňovacích příkopů vedla k silnému narušení vodního režimu celého údolí.

Zdroj: Ilona Kloudová a Václav Sklenář, předseda občanského sdružení Karel Klostermann – spisovatel Šumavy, jehož články byly skvělým zdrojem informací o Modrém sloupu, Geocaching

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

 

Komentáře

komentářů