STARÁ ŠUMAVA: O lesu a lidech

Strom, s ranou slzy ronící
skládá paže, větve své
v náruč mechovou
kde slunce se šeří svit.

Včera hrál si s oblohou
s láskou díval na blankyt
dnes mlčí
usíná.

Les osiřel. A ještě slyším dunět obrovskou jedli. Padla a cestu tarasí. Již usekali větve, vonnou kůru sloupali a její bílé tělo na pasece svítí. Nesmírný pařez dobývají teď v úpalu letním. Teče pot z mužů, jak páčí. Ač mrtvý, pařez křečovitě drží se kořeny růžovými matky země. Rodička nechce pustit své mrtvé dítě své než násilím. Je zápas dobojován, u hluboké rány zející v zemi, znavení muži únavou na mechu usínají. Leč hrozný sen je přepadá. Rameny černými je netvor děsný škrtí a do hlubiny stahuje. Ze sna se vychopili s výkřikem, však když se kolem ohlédli, zas do snu blábolíce padají…

Není tu dost místa psát o historii šumavského osídlení. Poněvadž větší část vlastního pohoří byla ještě počátkem 18. století pokryta souvislým pralesem, musejí být mnohé z četných osad, s nimiž se tu dnes setkáváme, poměrně novějšího data založení. Vskutku většina vsí ve vyšších partiích Šumavy vznikla jejich osídlením lesními dělníky, dřevorubci a zřizováním skláren, které tady ovšem existovaly dříve v počtu mnohem hojnějším, jak to ostatně dokazují už sama místní jména mnoha malých osad s komponentou Huť či Hutě /Hütte/, kde už jinak nenajdeme po nějaké sklářské huti ani stopy.

Oproti tomu mnohem starší jsou ona lidská sídla, která děkují za svůj vznik někdejšímu dolování či rýžování zlata a vzácných kovů vůbec (Kašperské Hory /Bergreichenstein/ či Rejštejn /Unterreichenstein/, Srní /Rehberg/, Stříbrné Hory /Silberberg/, Železná Ruda /Eisenstein/ aj.), poněvadž zejména zlato bylo hledáno i těženo na Šumavě už od středověku. Poněvadž jak ti dávní zlatokopové, tak i později skláři, dřevorubci a rolníci osidlující ty lesní končiny přišli sem z německy mluvících krajů.

Silný proud přistěhovalců sem plynul, což je přirozené, především z Bavor a z Rakous, obyvatelstvo severozápadní poloviny Šumavy ohledně nářečí, mravů a obyčeje, rovněž co kroje se týče, má mnoho společného s lidem v Bavorsku, zatímco její jihovýchodní půle, zejména pak nejjižnější Šumava, připomíná spíše Horní Rakousy. V každém případě nelze najít významnější odlišnosti mezi lidmi šumavskými a obyvateli sousedních příhraničních území rakouských i bavorských, jakož ovšem ani mezi německými obyvateli jednotlivých šumavských končin mezi sebou navzájem.

Sklářské hutě později opět zanikly. Větší část sklářů a dřevorubců z nich zůstala však na místě a stali se z nich řemeslníci a sedláci. Sedíme na okraji lesa, ruce založeny za hlavou. V uvolněném mlčení stává se náš dech součástí větru, šumění větví, šepotu vysoké trávy. Tak nějak mohlo být u srdce svatému Vintíři, když za dávných časů hledal tu v lesní divočině milého Pánaboha a spolu s ním našel i pokoj své duše – s přispěním Nejvyššího nastal pak i pokoj a mír mezi znepřátelenými knížaty na obou stranách hranice.

Nemůžeme zůstat na místě milém, musíme dál. Kam teď? Bereme si na pomoc k ruce mapu, jednu z těch nově vydaných dvojjazyčných orientačních map, které jsou u nás k dostání. Studujeme ji – a jsme hluboce ohromeni zděšením. Ta mapa nezachycuje jen cesty a stezky, vodní toky a existující obce a osady s českými a německými názvy – zachycuje také ony kdysi německé šumavské vsi a samoty a dvorce, označené tu slovy: “To místo již neexistuje.” Je to jen při cestě, kterou jsme už urazili, vzdušnou čarou dlouhé tak asi třicet kilometrů, hrubým odhadem na tři tucty zaniklých osad – Schwarzenbrunn třeba, Stadeln, Seckerberg, Grünberg a Mosau, některé vůbec bez českých názvů, kdysi zato mnohé s vlastní kaplí, školou či hájovnou.

Byly kýmsi (kým asi?) srovnány se zemí, vymazány z povrchu země. Ani zbytky zdí, ani stopy základů nebo domovní studny. Tu a tam jen třešeň uprostřed vysoké trávy, tu a tam skupina zmrzačených jabloní, náznak polní cesty, zbytek aleje. Jaký asi kus osudu, lisdkého osudu, se odehrál právě tady? Lidského bytí v každém případě. Osudu celých rodin, celých dynastií sklářů, lamačů kamene, dřevorubců, malých chalupníků. Učitele, lesní úředníky, faráře nevyjímaje. Byla to cena za ten dnešní klid, cena toho míru a osamění?

Stísněni pokračujeme v cestě. Byl tu po válce vynaložen řádný kus práce, aby byl celý ten kus české země až k úpatí Roklanu nejprve násilně vylidněn a pak ponechán zkáze, ať už to bylo z důvodů vojenských či z důvodů ekologické očisty, jak se o ní dnes v Evropě znovu hovoří. Koho to ještě vůbec zajímá? Ty turisty tady určitě ne, ať už pěší houfy či tuláky na bicyklech – a proč by také mělo? Ne, nechci nikomu vyčítat, navzdory všemu, co se stalo, hledám znamení naděje.

Zdroj: Mír neděl 1926, FRANTIŠEK KAŠPAR 1879 — 1959, Maria Mülleder “Böhmische Freundschaft” Sudetendeutsche Zeitung, 1993, č. 48, s. 7 Otfried Preussler, překlad Jan Mareš

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora