STARÁ POVĚST Z VIMPERKA: Rudý Lois

STARÁ POVĚST Z VIMPERKA: Rudý Lois

Foto archiv – úprava: (red) – Za krásnější Vimper
Bylo to v dobách, kdy sedláci ještě chodili na robotu. Na vimperském hradě přebýval přísný pán. Neúprosně vymáhal desátek z obilí a brambor, ti pak, kdo nemohli dát dost ze sporého výnosu chudičkých polí, musili sloužit hradnímu pánu i se svým koněm či volkem. Vozili písek a kámen k novostavbě skalního hnízda na vysoké hradní hoře. Byly to trudné časy pro zvířata i lidi. Sedláci a čeledíni kleli, zvířata se vydávala z posledních sil, aby utáhla těžký náklad do strmého svahu.

U sedláků na samotě sloužil za oněch dob čeledín, kterému říkali rudý Lois. Byl to divoký chlapík s ohnivě rezatým vlasem i vousem. Nikdo nevěděl, odkudže sem přišel, kdože byl jeho otec a jeho matka. Jednoho dne se objevil ve vsi, potloukal se nějaký čas kolem poli i lukami, až se nad ním sedlák ze samoty slitoval a vzal ho k sobě do služby. Lois byl ale podivínská. Nepromluvil slova, když ho bylo třeba k práci, a to ani se sedlákem a selkou, ani s nikým z ostatní čeledě.

Se zavilou tváří šel od časného rána do díla, stejně podmračen uléhal večer na slamník. Nikdo ho nikdy neviděl se usmát. Nikdy taky nesepjal ruce k modlitbě Anděl Páně, nikdy se před jídlem nepřežehnal křížem. „Jsi mi to ale pohanský beran, Loisi!“ zlobívala se s ním často zbožná selka. Pustá kletba jen byla jí však odpovědí. Kletbami Lois den začínal, kletbami končil. Brzy se všecka čeleď podivnému chlapíkovi zdaleka vyhýbala. Den, co den trávil sám jen se svými koňmi, stejně tak coby liška rezatými a stejně divokými jako byl Lois. Den, co den vozil s nadávkami těžký žulový kámen přes Lada a suchopár do města a na hradní vrch. Den, co den se ozývala cesta klapotem kopyt a řehtáním koní i ozvěnou Loisových kleteb.

Tam, kde se zvedá „zámecká hora“ a cesta vede k hradu prudkým stoupáním, stojí starý, zvětralý kamenný sloup se znázorněním svaté Anny Samotřetí. Jeden ze zbožných měšťanů jej dal před dávnými lety vytesat z tvrdého kamene a postavit ke cti tří svatých osob: matky Anny, Marie Panny a Božského Dítěte. Povozníci, mířící k hradu, museli všichni projet kolem sloupu s posvátnou soškou na vrcholu. Mnohý sedlák tu zarazil koně a povoz, aby mohl sejmout čepici z hlavy a krátce se pomodlit. I nejeden pacholek tu učinil plaché znamení křížem a popohnal poté svá zvířata k další cestě. Jen rudý Lois jako by si svaté sošky ani nevšiml. V prudkém chvatu hnal své ryzáky dál kupředu a když ti koně chtěli krátkým zastavením nabrat sil ke strmému výstupu, pak je Lois tak divoce přetáhl bičem, až se vzepjali a supíce táhli dál.

Bylo horké červencové poledne. Svit slunce oslnivě bodal z bezmračného modrého nebe. Hlahol zvonů zazníval z městské věže do žhoucího ticha. Němé leželo městečko vprostřed poledního klidu. Jen Lois hnal, aniž by se staral o polední zvonění, své koně s hlasitým hot a hyjé i mnohou kletbou k tomu prázdnými ulicemi. Koně, celí zpěnění potem, potýkali se s těžkým nákladem kamene. Tak dojel povoz až k úpatí hradního vrchu. U sloupu se svatou Annou Samotřetí ryzáci zastavili. Byli se silami v koncích. Těžce dopadal Loisův bič na ubohá zvířata, takže se vzchopila bolestí a poznovu se opřela do třmenů. Vůz se však náhle odmítal pohnout z místa. Loise to na chvíli zarazilo, potom se však divoce vrhl na koně, pobízel je nadávkami a bitím, že se rozpoutalo pravé peklo. Koně rvali postraňky k prasknutí, Lois se sám opřel do kol a železnou silou se je pokusil uvést do chodu. Všechno marné, vůz stál jako přikován. Snad hodinu se tak mučili zvířata i člověk a Loisova zuřivost jen rostla. Tu zachytil jeho pohled úkosem žulový sloup s posvátnou soškou. Vztek ho opanoval docela. Pozvedl bič a s výkřikem: „Tak nám pomoz ty!“ ho nechal dopadnout na sloup i sochu nahoře. Tu vyrazily ze země plameny, její jícen se rozevřel a zase zavřel s děsivým rachotem. Koně, čeledín i vůz v něm té chvíle navždycky zmizeli.

Měšťané i sedláci se dlouho vyhýbali tomu místu hrůzy a širokým obloukem je v serpentinách objížděli nahoru k hradnímu vrchu. Na starém, šedivém sloupu se sochou na jeho vrcholu svítí však divoký šleh bičem, který tam zanechal rudý Lois, jako bílý pruh až do dnešních dnů.

 

(Böhmerwäldler Jahrbuch 1995, s. 42-44)

 

 

 

Komentáře

komentářů