STARÁ ŠUMAVA: Mydláři a potaš

STARÁ ŠUMAVA: Mydláři a potaš

 

Když Římanky po kolena ve vodě Tibery máchaly prádlo a na obětním ohništi na úpatí protilehlé hory kněží odevzdávali bohům tučné ovce, snesl se z nebe déšť. Spláchl tuk a popel z oltáře do řeky, voda se napěnila a ženské nestačily žasnout, jak je jejich prádlo najednou bílé. Protože se hora s obětištěm jmenovala Sapo, zázračné směsi se podle ní prý začalo říkat mýdlo.

Pověst je ovšem jen pověst – byť půvabná. Mýdlo je o hodně starší. První zmínky o výrobě mýdla pochází z dob Babylonské říše (2 – 3 tis. let př. n. l.), kde Sumerové používali mýdlo k léčení. Tajemství výroby mýdla znali i staří Římané, ale nepoužívali ho k očistě těla. V lázních k odstraňování nečistot používali olej, kterým se natírali a poté ho z těla seškrabali.

K osobní hygieně se mýdlo začalo používat až ve 2. stol. n. l., kdy na čistící účinky mýdla upozornil římský lékař Galenos. Vzniklo tak mydlářské řemeslo. Avšak až ve 2. pol. 18. stol. objevili lidé podstatu procesu zmýdelnění. V 16. století se začaly Evropou šířit rozmanité protestantské náboženské směry. I ty přijaly mezi základy víry zdrženlivost a skromnost, ale na rozdíl od učení katolické církve ji viděli především v pokoře duchovní. Evangelické církve byly pragmatické a většina luteránských kazatelů tvrdě kritizovala okázalé projevy víry, jako bylo nošení špinavých oděvů. Právě protestantské rodiny se začaly vyznačovat pečlivou čistotou.

Teprve po třicetileté válce se všeobecně změnil postoj k hygieně. Důvodů bylo několik – oslabení pozice církve a tím také odklon od dodržování postních příkazů, růst celkové vzdělanosti, vliv dobové medicíny, která objevila spojitost mezi nebezpečnými chorobami a prostředím špíny, a také proměna životního stylu. Ovšem i tak trvalo ještě dlouho, než si evropská společnost osvojila mytí a další hygienické návyky jako běžnou součást svého každodenního života. Jak to bylo u nás?

Na našem území byla výroba mýdla běžnou součástí práce hospodyněk, ale již v době lucemburské vzniklo nové řemeslo, mydlářství. Poprvé začalo mýdlo pronikat na území českého království ještě v době, kdy na trůnu usedali Přemyslovci, a to ze saské Pirny, která získala privilegium vyvážet mýdlo do českých zemí. Za panování krále Jiřího z Poděbrad, konkrétně v roce 1464, pak vznikl v Praze první mydlářský cech a mydlářské řemeslo se začalo rozšiřovat. Řemeslníci zakládali malé manufaktury, zásobující především své okolí. Přesto si české ženy vyráběly mýdlo samy doma až do období před vypuknutím první světové války.

Císař Josef II., který panoval v letech 1780-1790 pokračoval v reformách, započatých jeho matkou Marií Terezií. Reformy, zvané také josefínské nebo osvícenské, znamenaly mnoho změn ve správě státu, hospodářství i kultuře. Vděčíme mu mj. za zavedení povinné školní docházky, nebo zrušení nevolnictví. Za jeho panování, přesněji v roce 1783, bylo mydlářství a svíčkářství jakož i výroba loje zbaveno veškerého omezení a jejich výroba a prodej povolena každému. Dokladuje to nařízení vydané 27. června 1788,

Mydlářství nebylo jen výsadou mužů. Samotné řemeslo výroby mýdla bylo v Evropě známo od sedmého století. Každý cech si pečlivě chránil recept na jeho výrobu. Prvními centry výroby byly Itálie, Španělsko a Francie, a to zejména díky snadno dostupnému materiálu, jakým byl olej z olivovníků. Severské státy začaly s výrobou později, například Angličané začali vyrábět mýdlo kolem 12. století.

Za dob Přemyslovců se o výrobu mýdla staraly pouze hospodyňky. Ty jej musely podomácku vyrobit, protože na českém trhu nebylo k dostání žádné mýdlo. Doposud neznámé řemeslo „mydlářství“ vzniklo až za vlády Lucemburků. Až je s podivem, že se tolik řemeslníků o tuto práci tak usilovně dralo.

Výroba mýdla a výroba potaše spolu úzce souvisela. Výchozí surovinou pro získání potaše byl dřevěný popel. V tehdejších šumavských lesích byl dřeva dostatek a jiného užitku se z těchto odlehlých lesů nedalo získat. V počátcích se popel získával ze stromů s tvrdým dřevem jako např. javor či buk, po vydání Lesního řádu v polovině 18. století bylo nutné přejít na odpadové dřevo. Dřevo se pálilo volně na ohništích, někdy se pálily stromy tzv. na stojato: do mohutných stromů, s jejichž kácením by bylo příliš práce, se vyhloubil u paty otvor, v němž popeláři rozdělali a udržovali oheň. Strom zevnitř pozvolna vyhořel a neohrozil okolní les.

Obrovská spotřeba potaše a tím i dřevěného popelu vedla k odlesnění značných území a také až k nedostatku dřeva v některých částech dnešního Plzeňského kraje. Nouze naučila dodavatele hospodárnosti a dřevěný popel se sbíral z kamen po vesnicích nebo se vyměňoval za drobnosti pro ženy. Na výrobu 1 kg potaše bylo potřeba jedné až dvou tun smrkového dřeva! Surová potaš, v užším významu označovaná jako flus, obsahovala mechanické nečistoty a chemické příměsi. Dala se proto použít jen pro výrobu nejméně kvalitních skel, mýdla nebo při bělení.

Na výrobu mýdla používali výluh z dřevěného popela – potaš (uhličitan draselný) a odpadní tuk ze zvířat. Popel a tuk se průběžně schraňovaly do sudů. Vařilo se jednou, maximálně dvakrát do roka, nejčastěji na podzim, kdy se porážela zvířata. Při delším skladování totiž tuk žlukl a zbytky masa v něm se kazily. Uhličitan draselný získali tak, že sudem s popelem pomalu nechali protékat vodu a výluh zachycovali do hliněných nádob. Surové sádlo a lůj nejdřív čistili a tepelně zpracovali. V kotli pak k tomu přidali stejné množství vody a pod širým nebem (hrozně to smrdělo) obsah vařili, dokud se voda neodpařila a tuk nevyškvařil. Vrstva, která zůstala po opětovném provaření a zchladnutí na povrchu byl tuk, který použili na mýdlo. Z hliněných hrnců do něj nalili předem vyrobený louh v poměru 1 : 2 ve prospěch tuku.

A jak měřili sílu louhu? Hodili do něj vajíčko – pokud se potopilo, byl louh slabý, když plavalo a z louhu mu koukala ploška asi jako mince, byl akorát. Pak vařili tak dlouho, až bylo mýdlo hotové – šest i více hodin. Obsah kotle vylili do dřevěných rámů rozdělených tak, že po ztuhnutí vznikly asi půlkilové kostky. Z té vždy odřízli tolik, kolik právě potřebovali. Během staletí se postup výroby mýdla prakticky nezměnil. Kvalita se odrážela podle surovin, z kterých bylo vyrobeno. Zprvu byl základním materiál pro výrobu popel ze spáleného dřeva a zvířecí tuk. Postupem času se začala parfémovat, například pomocí levandule, a dřevo se nahrazovalo popelem bylin. Ve středověku nebyl zápach z nemytého těla považován za nic špatného, ba dokonce tomu někdy bylo naopak a ještě v 16. století napsal francouzský král Jindřich IV. své milence: “Prosím, nemyj se, má nejdražší, za týden jsem u tebe.“

Zdroj: Historie řemesel

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

Komentáře

komentářů