STARÁ ŠUMAVA: Škatulka na sirky

STARÁ ŠUMAVA: Škatulka na sirky

 

Skončila téměř stosedmdesátiletá historie sušického sirkařství nejen v Sušici, ale i v celé ČR. Smutný je dneska pohled na krabičku od sirek. Stojí na ní Made in India. Sušické sirky v sobě neskrývají jenom kus české historie, tradici a slávu.

Původní obaly byly velmi jednoduché. Namáčecí sirky se prodávaly ve svazečcích, obvykle po 100 až 150 kusech bez jakéhokoliv označení, třecí sirky bez fosforu byly baleny do dřevěných nebo lepenkových krabic s víčkem. Výjimkou z pravidla byly sirky Walkerovy, prodávané ve válcových cínových pouzdrech, ale tento drahý způsob byl záhy opuštěn. U fosforových zápalek byl v prvních letech výroby určitá nejednotnost, avšak postupně se ujaly vlivem požadavků trhu různé způsoby balení, charakteristické pro určité druhy zápalek.

Pro obyvatelstvo Šumavy se jednalo zejména v zimním období o vítanou možnost domácího výdělku při výrobě krabiček. Sirkárny pak tyto výrobky vykupovaly. Hotové sirky se ručně plnily do oválných dýhových krabiček, uzavíraly se nasazenými víčky a potom balily, vždy po 50 krabičkách do bedniček. Výroba obalů se většinou prováděla po domácku i v největších sirkárnách.

Domácí výrobci, kteří pracovali samostatně, vyráběli krabičky bez objednávky do zásoby a také materiál si na ně opatřovali sami na vlastní náklady, kde nejvyšší položku činil nákup již zmiňovaného dřeva. Za zhotovení 8 000 – 9 000 krabiček střední velikosti, získala rodina 8 – 9 zlatých, ale po odečtení částky za nákup dřeva, za dovoz a za lepidlo z tvarohu a vápna zůstal pro čtyřčlennou rodinu zisk kolem 2 zlatých a 70 krejcarů, samozřejmě záleželo na dalších okolnostech.

Skromný výdělek závisející na velikosti krabiček a jakosti dřeva, byl často i redukován překupníky srážkou ze mzdy za špatné provedení a také vyplácením mezd ve formě potravin či jiného zboží. Špatné poměry samostatně vyrábějících rodin byly ještě zhoršovány zneužíváním situace ze strany překupníků, kteří čekali s uzavřením objednávky až na dobu nejvyšší nouze, kdy domácí výrobci byli nuceni prodat své výrobky za jakoukoliv cenu. Pracovalo se hlavně přes zimu, ale největší odbyt byl až na konci léta, což vyžadovalo značných zásob a investování peněz v hotovosti.

Lidé, kteří pracovali pro fabrikanta, dostali již připravené štěpiny, dna, víčka a často i etikety a vše doma jen slepili v konečný tvar. Zaplaceno dostali podle velikosti krabiček, za tisíc menších krabiček 33 krejcarů. Vyráběly se především dřevěné krabičky oválného tvaru, lepené z tenkých hoblovaných šponů, které měly spodní víčko určené jako škrtací plochu a proto opatřené nalepenou vrstvou jemného písku nebo na prášek utlučeného skla.

Později se používaly i krabičky papírové, oválné i čtyřhranné. V jednom „paklíčku“ po krejcaru bývalo 80 – 100 kusů sirek a vešlo se jich do bedničky padesát. Celkem můžeme rozdělit zápalkové obaly ze starších dob do osmi skupin: papírové patrony (Wickel, Patrone, Kapsel, angl. Capsule), do nichž se balily nejlacinější druhy, tzv. obyčejné sirky (zednické). V jedné patroně bylo 50 až 150 zápalek podle velikosti; jednoduchá pouzdra z dřevěné dýhy (Spanschachtel), většinou oválného průřezu pro obyčejné nebo dámské zápalky, rovněž pro 50 až 100 kusů; vídeňská pouzdra kulatá nebo oválná z lepenky (Wiener Salonbüchse, angl. Pill-box) s dvojitou stěnou a jednoduchým víčkem, pro 100 až 180 salónních zápalek; dřevěná vysoustruhovaná pouzdra (gedrehte Holzbüchse) pro kongrévské zápalky (název kongrévské zápalky – congreve matches, congreves – se objevil poprvé ve čtyřicátých letech 19. století na obalech fosforových zápalek dovážených do Anglie; šlo o propagační využití jména vynálezce sira Williama Congrevea (1772 – 1828) , aby byla snáze překonána nedůvěra k novému výrobku).

Pouzdro kruhového průřezu obsahovalo 100 zápalek; lepenkové krabice s víkem pro luxusní druhy (Pappdose, pasteboard box). Běžná velikost byla určena pro 1000 vrubových zápalek (tzv. Rips). Po roce 1890 se z těchto papírových krabic vyvinuly různé obaly ve tvaru poštovní schránky, železničního vozu, švýcarského domku nebo lodního kufru, obsahující 500 salonních zápalek; taštičky (tobolky, kabelky, portmontáže) jsou velmi starého původu.

Tento obal byl typický pro sirkárny francouzské, v novější době tj. ještě po první světové válce, se v papírových taštičkách vyvážely obyčejné sírové zápalky; krabičky se zásuvkou (Schuber-Etuis), původně lepenkové, později dýhové, byly určeny pro zápalnou hubku a postupem doby se jejich používání rozšířilo na všechny druhy zápalek; dřevěné krabičky (Spankistchen) se zasouvacím víčkem pro 500 až 1000 zápalek. Těchto bedniček se používalo především pro vývoz.

Škrtací ploška (obvykle písková) byla na spodu, někdy i na víčku pouzdra nebo patrony, krabice a bedničky měly škrtátko na bočních stěnách, někdy též na spodní části obalu. V moderní době je výběr značně nižší a prakticky je omezen na tři základní druhy: švédské krabičky ze dřeva nebo z lepenky; lepenkové krabičky voskovek, jejichž zásuvka se otevírá jenom na jednu stranu, druhá strana je uzavřena a je na ní škrtací ploška (u nás nejsou známy); lepenkové obaly plochých zápalek, běžné v Severní Americe.


Zdroj: Historie kumyxafie, Solo Sušice.

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

 

Komentáře

komentářů